ZTRÁTY A NÁLEZY JIŘÍHO SUCHÉHO (2007, Revue 50)

Jindra Malinová, Revue 50 plus, číslo 11/2007, foto Oldřich Malina

To, co by jiného přitlačilo na kolena, co by se někomu jevilo jako neřešitelný problém, to jeho povzbudí a přiměje k další práci. Katastrof a krizí prošlo jeho životem víc než dost, ale jeho diváci, posluchači a čtenáři si je v tom dlouhém čase jeho stálého tvůrčího úsilí ani moc neuvědomovali. Zemřel mu vynikající divadelní partner, v té době jen stěží představitelně nahraditelný, umřela jeho první žena, jeho práce byla mnohokrát bývalým režimem ohrožena a párkrát zakázána. Zavřeli mu divadlo, v němž třicet let hrál, druhé útočiště v Hudebním divadle v Karlíně vzala v roce 2002 voda. Tehdy se projevila jeho povaha přímo ukázkově. Když tu spoušť viděl, řekl: O zatopený divadlo se postarají mí obětaví „kolezi" a já za to pro ně napíšu hru.

Vaše práce působí ve výsledku vždy profesionálně, ale už od dětství jste měl, jak říkáte, tendence „naučit se sám". Kdy se tahle vlastnost začala u vás projevovat?

Když mi byly asi čtyři roky, tak jsem strašně toužil mít tahací harmoniku. Nevím, jak mě to napadlo, ale neustále jsem škemral, až mně ji koupili. Zalezl jsem si s ní do soukromí a tak dlouho jsem bez pomoci zkoušel, až jsem se naučil hrát. Melodie jsem se učil sám, později dokonce i v akordech, a tatínek mi pak poradil, jak výsledek podpořit basy. Hrál v malém kavárenském orchestru na bicí a někdy na piano. Jednou dostali zakázku hrát v neděli odpoledne v Klatovech na kolonádě a tatínek mě tam vzal s sebou. Seděl jsem na takové vysoké židli, bylo mně půlpáta roku a zahrál jsem Nejkrásnější hvězdy hoří ve Splitu nad mořem. Mělo to nesmírný úspěch.

Ještě něco jste se naučil sám?

Třeba hrát na banjo. George Formby mě ve svých filmech tak nadchl svou hrou na banjo a ukulele, že jsem našel příručku a začal se učit.
Jenže hned první instruktážní obrázek jsem pochopil špatně a natáhl jsem si struny obráceně, takže i ten prstoklad jsem se naučil obráceně. Jitka se taky nadchla a i ona si pořídila ukulele a začala se učit. Když se přišla předvést, zchladil jsem ji, že má špatně natažené struny a že se to musí naučit znovu a pořádně. A tak se chudák začala učit znovu, jenomže se zjistilo, že to měla správně ona, a ne já. Když jsem točil CD s panem Velínským čili Kapitánem Kidem, tak jsme si při hře nemohli vyměnit banja, protože jsme měli struny každý jinak a neuměli jsme na nástroj toho druhého hrát. Ale já tak hraju spokojeně dodnes.

Z toho, co jsem o vás četla a co slyším dnes, mám pocit, že vy vlastně pořád pracujete. Najdete někdy chvilku, abyste mohl na výlet, do přírody?

No, to vůbec ne... Na výletě jsem nebyl několik desítek let. Se svým synem jsem byl jednou na výletě, když mu bylo asi devět let. Jeli jsme do Sv. Jana pod Skalou, kde jsem strávil část dětství, a vylezli jsme až nahoru na skálu ke kříži. A dodnes synovi říkám: Pamatuješ, jak jsme byli tenkrát na výletě?

Určitě ale dost cestujete...

To moje cestování je hodně pracovní. Ale já necestuju rád - to byl velký rozdíl mezi mnou a Jiřím Šlitrem, ten jak mohl, tak někam vyjel. Tehdy to sice dalo hodně práce, ale on si cestičku vždycky nějak našel, třeba organizovaně s výtvarníky. Byl i v Albánii nebo Sýrii v době, kdy se nemohlo nikam. A mně nadával, že jsem pecivál, a to měl pravdu. Po roce 1989 jsem si ale cestování užil měrou vrchovatou od Kanady po Austrálii. Moc se mi na ty cesty nechce, ale když už jsem tam, tak se mi tam moc líbí. A pak jsem se oženil a moje žena je fanatická cestovatelka, tak s ní musím každý rok někam vyje, loni jsme byli v Římě, letos v Paříži a ve Freiburgu... Jo, a taky v Luhačovicích.

S Jiřím Šlitrem jste byli oba výtvarníci. Dělali jste někdy pro Semafor plakáty nebo programy?

Ne, plakáty dělala hlavně moje žena, pak se objevil třeba Zdenek Seydl a jiní. Ale občas jsem taky udělal nějaký plakát a programy, ty dělám pro divadlo dodnes. Jiří Šlitr pro divadlo žádnou grafiku nedělal.
Společně se Šlitrem jsme měli třeba velikou výstavu v Památníku národního písemnictví na Strahově, každý v jednom křídle. A to se ukázal rozdíl mezi námi. Tam se projevila Šlitrova soustavnost a moje roztěkanost. Ta moje chodba - ta vypadala jako výstava patnácti malířů. Každá etapa, to bylo něco úplně jiného. Jak jsem tak těkal od divadla k psaní a ke kreslení, tak jsem třeba maloval jen pár dní v roce. Byl jsem hodně ovlivněn tím, co jsem zrovna viděl a potkal ve výtvarném světě. Jiří začal od studií téměř akademických, realistických, pak se mu začala ta linka trochu rozpadat a došel ke svému typickému rukopisu. To já třeba objevil jednoho amerického ilustrátora a ten mě naprosto uchvátil. Tak jsem ten rok maloval jako Brad Holland. Dost často jsem kreslil „pod vlivem", ale nakonec jsem si chválabohu přece jen vytvořil vlastní rukopis, i když mi to trvalo déle než Jirkovi.

Váš divadelní nástup byl proti tomu téměř bleskový. Váhal jste v době zakládání Semaforu, nebo jste si byl jist sám sebou a věděl jste, že hudební divadlo dělat chcete a že lidi budou chodit a že to nějak půjde?

Jiří Šlitr chtěl tvrdošíjně dělat hudební divadlo a komedii, já jsem se taky nadchnul a vůbec jsem neuvažoval o tom, jestli lidi budou chodit nebo ne. Všichni jsme to dělali vlastně amatérsky, na ničem nám nezáleželo než na tom, abychom se divadlu mohli cele věnovat a byli se svou prací spokojení. No, a úspěch se skutečně dostavil.

A tak vás hned někdo praštil přes ručičky?

No, je zajímavé, že od samého začátku až dodnes vlastně vždycky byli kritici, kteří nám takříkajíc šli po krku. V éře do roku 1989 po nás šli z hlediska ideologického. Dneska ty důvody už nejsou ideologické, přesto jsou kritici, kteří na nás nenechají nit suchou. A berou to od podlahy: měl bych přestat psát a hrát, protože to už za nic nestojí... Ale ty jejich pozice nejsou úplně přehledné. Kritiky se velice liší - co jedni chválí, to druzí zatracují, a obráceně. Bylo to tak výrazné, že jsem to použil v programech: vzal jsem z každé kritiky dvě věty - přesně ty, co o tomtéž šly úplně proti sobě. A to mě poučilo, že si z toho nemůžu nic moc dělat. Ačkoli bych byl rád, kdyby se našel fundovaný kritik, kterému bych mohl věřit, a nechal bych se i vést... Ale takové výtky, kdy jsem si říkal: Pozor, ten má možná pravdu, na to si budu muset dát pozor!, se vyskytují jen sporadicky. Třeba Vladimír Just, ten se strefoval dobře. Nebo Rejžek - ten nás napřed vynášel, a počínaje hrou Smutek bláznivých panen nás radikálně odepsal. Na tu hru napsal zdrcující kritiku a od té doby už o nás nepsal. Což bylo od něj hezké, než by nás zneuctil, tak radši mlčel...

Co vám udělá radost?

Když potkám někoho, kdo nezná jen Pramínek vlasů nebo Klokočí. Když skalní fandové Semaforu nevzpomínají jen na prvního Jonáše nebo Kytici, ale chodí dál, teď třeba na náš poslední kus Aristofanovu Lysistratu.

Jak vás to vůbec napadlo zveršovat tuhle hru?
To nenapadlo mě. To napadlo Jiřího Menzela. Přišel za mnou, abych zveršoval něco pro Vinohradské divadlo, a přišel napřed s Shakespearem. Mně se do toho moc nechtělo. Ale pak přinesl Lysistratu a naléhal, až jsem se do toho pustil. Na Vinohradech to hráli jako činohru a já si pak řekl, že když libreto mělo takový úspěch - a i v novinách se shodli, že se povedlo - tak k tomu napíšu písničky a budeme mít v Semaforu muzikál. Je to naše zatím největší produkce - pětadvacet lidí a velká socha na scéně! Ono se ukazuje, že na skromná komorní představení chodí míň a míň lidí, tak jsme z těch malých forem přešli na střední, protože velké se k nám nevejdou. Ale hudba, tanec, nápady, světla, efekty - to dneska táhne. Pro mě bylo velkou lekcí inscenování Dobře placené procházky Milošem Formanem na scéně ND. Pochopil jsem, že díky těm muzikálům, které se tu hrají, lidi objevili, že existuje „velká podívaná". Tak jsem si řekl, že se zkusíme trochu vytáhnout a nasměrovali jsme Semafor na tuhle cestu. Zatím to lidi přijali s nadšením a strhlo je to. Pětkrát jsme si zahráli před prázdninami, byla to taková zkušební představení. Já si je nahrál a pak jsem seděl u videa a ještě jsem vylepšoval. Tady se musí ubrat, tady přidat nápad... Musím ovšem upozornit decentnější povahy, že ten Aristófanes je velký sprosťák. Je šťavnatý, žádná čítanková četba.

Váš rukopis - mám na mysli hlavně texty vašich písniček - je zcela jasně rozpoznatelný, na výsost poetický, humorný. Kam chodíte na metafory jako „noc je jako saze - mouky negativ?"

Ani vám nevím. Ta inspirace slovem napsaným na čistý papír je úžasná. Někdy myšlenka přijde, někdy ne. Napíšu větu, verš, navazují další slova, skoro jako by přicházela sama. A pak se to třeba zadrhne a musím zrušit půl předchozí práce, abych ten zádrhel obešel. A jestli chcete vědět, co mě ovlivnilo, tak to je těžký úkol. Kolik jmen chcete slyšet? Nezval. Voskovec a Werich, těmi jsem odkojen.

Dá se říci, že vliv V+W byl tak silný, že jste po smrti Jiřího Šlitra nechtěl zůstat sám?

Asi ano, nejsem herec, který by tahal představení, ani nemám tu ctižádost. Potřebuju vést s někým dialog. Tenkrát jsme měli v souboru dva talentované lidi, které jsem si vytypoval - byla to Jitka a Josef Dvořák. Založili jsme trio a říkali jsme si Kašpar, Melicharová a Baltazar. Josef Dvořák se od nás později odpoutal a mně zůstala na krku Žofie Melicharová. Vrátil jsem se k postavě Jonáše, kterého jsme provozovali s Jiřím Šlitrem a kterého jsem původně už nechtěl oživovat. Ale když tu byla ta Žofie - tak jsem z něj udělal pro změnu starého mrzutého penzistu, který pořád vzpomíná na zašlou slávu, a jeho hospodyně Melicharová je jediná bytost, která ho poslouchá a všechno mu to věří.

Nemohu se ještě závěrem nezeptat: Co děláte při takovém pracovním vytížení pro své zdraví, jak si udržujete svou obdivuhodnou vitalitu?

Přiznám se, že pro zdraví toho zase až tak moc nedělám. Snad jen tri věci: nekouřím, neopíjím se a nesportuju. Poslední tri desítky let si slibuju, že začnu cvičit, ale to ani ne kvůli zdraví, ale kvůli svým sklonům k obezitě. To je asi tak všechno.