WERICH A VOSKOVEC O ŠLITROVI (1970)

- z publikace ŠLITR, vydané Supraphonem v roce 1970

JAN WERICH: MĚLI JSME HO RÁDI

Jel jsem nedávno s jedním velice dobrým člověkem autem. A tak jak to bývá, když se jede a lidi si povídají, tak najednou on povídá, toho Šlitra, toho Šlitra je škoda. A ten muž, který to řekl, je pokrývač. A najednou mě napadlo, jaká je to vlastně pocta pro Šlitra, jaká je to pocta pro umělce, když v denním životě, ve chvílích, kdy si lidi povídají o tom, co jim táhne hlavou, najednou padne jejich jméno. A že to je správné a že to tak má být, protože umění se dělá pro miliony pokrývačů, miliony cestářů, dělníků, malířů pokojů a takovýchle drobných lidí. A nikdy se umění, pokud mě moje paměť neklame, nedělalo pro hrabata a erteplata. A když takovíto lidé hovoří o umělcích, tak je to vždycky znamení, že umělec vešel do povědomí těch lidí a že jeho práce nebyla marná. A tak jsme si o Šlitrovi vyprávěli. Ten muž mně říkal, co se mu na něm líbilo, jak ho znal z televize, jak ho znal z filmu a divadla, no a já jsem mu přihrával, protože jsem taky znal Šlitra z filmu a z jeviště a z televize a z jeho desek, a kromě toho jsem ho znal ještě, jak bychom řekli, ze zákulisí, protože jsem svým způsobem byl jeho starší kolega, poněvadž jsme byli od jednoho fochu. A tak jsme si uvědomili Šlitra znovu. Jaká je to škoda, že už tu není a že nás nemůže bavit dál, protože Šlitr byl skutečně v tomto oboru jeden z velice vzácných odborníků, protože uměl skládat, uměl hrát na piáno a hrát i na jevišti, byl výborný komik a k tomu ke všemu, jak dodával, byl taky advokát. Jednou jsem se ho ptal, povídám mu, pane Šlitr, já jsem hledal vaše telefonní číslo v seznamu a tam najednou vidím DOKTOR Jiří Šlitr. To jste snad vy? Proč tam máte doktor? A on povídá, víte, to je tak: oni lidi, když mě volají a viděj tam DOKTOR, tak si řeknou, todle přeci není možný, ten trouba nemůže bejt doktor. A nevolaj mě a já mám od nich pokoj. Proto jsem si tam dal ten titul. - Ale on vedle toho byl taky výborný doktor, výborný advokát. A výborný kreslíř. Já se na něj pamatuju, ještě když byl velice mladý chlapec, a když moje dcera, která byla taky velice mladá, s takovou skupinou velice mladých děvčat a hochů kolem tehdejšího AMU, tedy vysoké školy múúúúúzických umění, chodívali k nám a seděli a prostě hanili celý svět kolem sebe, protože to mladý lidi rádi dělaj, a vytahovali své vlastní kvality, o kterých se dozvěděli právě v té škole AMU. A v té době taky se vyskytoval někdy Šlitr a dokonce pro Janu namaloval obrázek Týnského chrámu a do zdiva chrámu vkreslil věnování „Janě Werichový“.
A já sám mám od něj obrázek, který jsem dostal poštou loni k Vánocům. Bylo to den po tom, co jsem se dozvěděl, že Šlitr umřel. Otevíral jsem vánoční poštu a mezi ní jsem našel od Šlitra obrázek takového vousatého pána v buřince, vousy mu jdou až na podlahu, sedí na kanapíčku, a pod tím bylo napsáno a stále je napsáno: Všecko nejlepší, pane Werich (s dlouhým é). Šlitr. A to už byl . . . to už tady nebyl, když jsem tohle otvíral. Bylo mně moc smutno, protože já jsem byl na Šlitra fanda, když hrál, tak jsem se mu vždycky smál, tomu jeho nehybnému obličeji. Já jsem ho zažil už tenkrát v Bruselu na výstavě, kde měl veliké úspěchy s podivnou věcí, která se jmenuje Laterna magika, a tam vlastně poprvé to byl Šlitrův velký úspěch, vlastně odtamtud se vrátil Šlitr jako Pan Šlitr. No a tak jsem ho vlastně zažil celou tu dobu a měli jsme ho s Trnkou rádi. A je to veliká škoda, jak říkal ten muž v automobilu, když jsme jeli spolu, je ho veliká škoda, protože nás ještě mohl dlouho bavit, protože on dovedl člověka rozesmát, a kdo tohle dovede, tak dělá slušnou, dobrou práci.

(Přepis zvukového záznamu)

Jiří Šlitr a Jan Werich při natáčení filmu Magnetické vlny léčí

JIŘÍ VOSKOVEC: DEŠTNÍKOVÉ DNY

Bylo to jednoho perlově šedého dopoledne onoho neurčitého druhu jako by bez tváře, co visívá mezi dvěma průhlednými záclonami mrholení - deštníkový den ani chladný, ani teplý - v zádumčivém oparu mlhy, jež změkčí profily dívek a dužnatého strážníka na křižovatce změní na okamžik v sochu básníka - jednoho atlantického dopoledne - mohlo být právě tak jarní jako podzimní, nebo v půli léta či zimy uprostřed oceánu na mokré palubě mokré lodi s mokrou vlajkou a mokrým plnovousem kapitánovým, z něhož ční mokrá dýmka obrácená hlavičkou dolů, aby v mžení nevyhasla.
Takové dny jsou vlastní přístavům, dny newyorské a londýnské a sanfranciské, nepochybně i hamburské a leningradské; avšak i na pražské nábřeží někdy prchavě zanesou sůl jejich nostalgie rackové…
Tam patří dopoledne, kdy jsem poznal Šlitra.
Byl v New Yorku na sjezdu nějaké mezinárodní grafické organizace. Tak v půli šedesátých let, kdy na chvilinku začaly létat vlaštovky z Prahy… Dohodli jsme se po telefonu, že ho vyzvednu v hotelu, sotva pět minut od mého tehdejšího bytu v srdci newyorského Montparnassu nebo něčeho podobného, zvaného Greenwich Village. Jak jsme šli parkem přes Washingtonovo náměstí, uvědomil jsem si a Šlitr jistě taky - že jsme oba náturou málomluvní, zejména na první dotek. Aby řeč nestála, ukázal jsem skrze stromové na rohový činžák a prohlásil: „Támhle bydlím,“ - „Já vím,“ opáčil Šlitr svým tichým hlasem, „já už si to včera večer obhlíd.“ Poznal jsem v tom šikmém přiznání směs dojetí, respektu a zvědavosti, kterou chováme k některým historickým památkám, což mi ovšem zamedilo. Zároveň mi to přišlo, nevím proč, jako ze Švejka a hned se nám komunikovalo líp. V mém bytě jsme se rozpovídali. Hráze generací spolu s valy vzájemných lokálních perspektiv se prolomily a já měl najednou domácký pocit, že jsem členem Semaforu, zatímco můj host se zcela po sousedsku zapojil do mých drbů o Werichovi, Ježkovi a celém Osvobozeném divadle…
O pár let později, za jeho předposlední návštěvy, jsem si na Šlitrově newyorské výstavě koupil slabounce kolorovanou perokresbu vyhlídky z mého bývalého okna: jednu z těch typických vykutálených parodií městských krajin. Dnes mi zbyla na zdi co mžik jeho už nevidoucího oka oknem, kterým se už nikdy nepodívám.
Mluvě o návštěvách, míním, pokud mne paměť neklame, tři období několika týdnů, jednou dokonce měsíců, v letech 1964-1967. Během každého jsme se vídali často, někdy denně, ať u mne doma či v divadle nebo po manhattanských známých či lokálech. Kdykoli přiletěl z Čech, pokaždé nám něco přivezl; ať to byl rozkošný empirový koflík či barokní madonka z malovaného dřeva, co patrně bývala domovem v některé polní kapličce nebo vlastní klikyháková neo-paulo-kleeovská, leč totálně šlitrovská kresba některého staropražského monumentu.
Při první z těch návštěv byl zářivě poznamenán krupobitím čerstvých úderů znovu objevované Ameriky. Další z nesčetných Kolumbů. Byla to rozkoš se v něm zrcadlit a poznávat Wericha a sebe skoro o třicet let dříve, když nás poprvé omráčily čárymáry a rachotící laviny broadwayského jarmarku ...
Jen úzkým dušičkám Walt Whitmanův „ostrov koráby obšitý“ nahání hrůzu. Šlitr patřil nasup mezi na první pohled zamilované. Ztrácel se mi na celé dny v privátních poutích po všech koncích města a jako utahaný kocour - ale s jiskrou vášně v zarudlém oku - se k nám připotácívával ze svých dobrodružných výprav. Tahal z kapes skicáky plné oslnivě pravdivých rychlokreseb všech koutů New Yorku. Probíral jsem se těmi bloky do něma ohromen šíří jeho talentu. Skladatel-písničkář, komik, rafinovaný grafik, kreslíř absolutně svého stylu. Jeho linie improvizace letěla s volností draka utrženého ze šňůry a přitom dbalého dynamiky větru, po němž plachtí… Troubil jsem na list po listu a poznával svůj New York s jeho anonymními hrdiny-človíčky a tidlytáty, vše přesně k poznání a přece viděno novýma očima, všechno moje a intimně moje, a přitom nové, protože ostřeji všimnuto a čerstvěji zachyceno. Ten neomylný znak pravého kumštu: někdo něco vidí s vámi a za vás, ale po svém. Vy se v tom univerzálním zrcadle poznáte - a nadto vám zostří zrak. Zvyknete si říkat: „To je holka jako od Renoira“ - „já měl sen jak z Felliniho“ - „to byla situace jako od Čechova“…
A když za mnou Šlitr přišel do divadla (myslím, že to byl Burtonův Hamlet), jako na oplátku se ho dotklo všechno, na čem nám záleželo. A nejvíc ho dojímaly doteky mikroskopické člověčí pravdivosti uprostřed vlajících drapérií té tragédie v nadživotní velikosti.
Ještě hlouběji jsme si rozuměli za posledních návštěv kolem jeho dlouhého pracovního pobytu na montrealském Expo, odkud si dvakrát zajel do New Yorku. To už se na tomto kontinentě vyznal. Podivuhodně rychle pokročil v angličtině - a tak jsme paradoxně sdíleli hlavně věci evropské. Tenkrát jsem se poznal s Jiřím Suchým, jen ze Šlitrových kradmých poznámek, vtipů a ze zlomků příhod a citátů - nakreslil mi ho svými vrávorajícími, a přece tak bezpečnými křivkami. Ponenáhlu a jemňoučce měl bral na návštěvu do jejich přátelství. To se ví, pomáhala zrcadelná podobnost mého souzvuku s Janem, ale dodnes mi připadá, že toho do třetice Jiřího znám taky osobně, ač jsme se v životě neviděli.
Pak jsme si zas jednou řekli na shledanou - a to se nesplní…

New York 1970 (zkráceno)