HEREC A TI DRUZÍ (1960, Div.noviny)

Autor: Milan Lukeš, Divadelní noviny, 16. 3. 1960

HEREC A TI DRUZÍ

O Semaforu či už o Divadle Na zábradlí se lacině šířilo, že to jsou scény intelektuálské. Být tomu tak, musel by Státní úřad statistický mít z návštěvnosti těchto divadel - vzdor tomu, že maji hledišťátka jako dlaň a že trvají nedlouho - zamotanou hlavu a musel by nejspíš rezumovat, že Praha je překrvená intelektuály. Ve skutečnosti jsou Zábradlí i Semafor divadélka pro mladé lidi (nejenom duchem, ale i generačně), kteří si potrpí na vkus a na vtip a kteří něco vědí a víc se chtějí dovědět o současném kumštu, je jich v Praze dost; jejich důvěra je získána, takže odtud by nebylo o vděčné obecenstvo do budoucna strachu.

Semafor si svoje mladé publikum získal podobně jako před časem Zábradlí: vůli pěstovat volnější a pružnější žánry scénického umění, nadšením, které se neptá dopředu po honoráři, ani po sprše v herecké šatně a které nesoudí, že je pod jeho důstojnost tahat kulisy (pokud jsou) a oponu (pokud je jí třeba). Mladí kumštýři, shluknutí kolem obou těchto scének, vyškrtli ze svého programu všechno, co zavánělo kožeností a machou, a dosud nedůvěřivě našlapují kolem inkriminovaného „profesionalismu“. Nebáli se vyrukovat s diletantismem. (Dohodněme se ovšem hned na počátku, že tento termín nebudeme brát jako nadávku.) Ale pozor: ne ve všem, jedině v hereckém projevu; a i tu se pro jistotu hned pojistili alespoň jedním vyspělým profesionálním výkonem: Na zábradlí ho podává Ljuba Hermanová, v Semaforu střídavě Horníček, Kopecký a Filipovský.

Tento diletantismus, či herecká nedopeřenost, má svoje nesporné výhody, které jsou ovšem spojeny s půvabem improvizovaného začátku. Především je to jakási jeho dojemnost. Víže totiž k sobě skorem protektorské sympatie hlediště - zatímco profesionální výkon, zejména ten, kde se dá mluvit o přetělesnění, si bezděky vynucuje jistou úctu, čili staví přehradu mezi publikem a hercem, kterou pak herec sugestivitou svého výkonu překonává a strhává diváka do své moci. V dobrém slova smyslu diletantský výkon snadněji tedy v tomto druhu divadelního projevu navazuje kontakt s divákem a vlastně aktivně pomáhá organizovat základní návštěvnickou obec. Tento proklamovaný diletantismus je také dobrou volbou za situace, kdy je třeba vybrat si mezí ním a mezi rutinovaným přetělesňováním, psychologickým herectvím „kamenných divadel“, které má zcela jiné zákonitosti a nároky než herectví, řekněme nepřesně, kabaretní, a které je pro ně nepřizpůsobivé. Je vlastně východiskem z nouze, dobrým pro jednu - počáteční - etapu, než se zformuje kýžený herecký projev; nesporně profesionální a doufejme přibližně na úrovni takového Kopeckého, Horníčka, Hermanové; pro další vývoj těchto divadel není většího nebezpečí než zbožnění prozatímnosti.

Divadlo Semafor, Gerhard Černač
foto: Richter

V Semaforu dbali na profesionální úroveň základních složek, které představení ČLOVĚKA Z PŮDY určují. Začíná to textem Jiřího Suchého, který při vší roztěkanosti má hlavu a patu. V jeho režírování se střídali Lohniský s Němečkem a Vrbou - a rukou společnou a nerozdílnou dali dohromady svižné, nápadité představení. Mimo veškerou pochybu je hudba, jak ji interpretuje skupina Ferdinanda Havlíka. Zejména když posloucháte výtečná Havlíkova klarinetová sóla, uvědomíte si, jak je hudba profesionálně náročná, či lépe řečeno, jak je obecenstvo nepoměrně - ve srovnání s hereckým projevem - náročnější na ni, a jak tu profesionální úroveň podání žádá s naprostou samozřejmostí; u herce kdejaký falešný a uskřinutý tón milerádo omluví, jen když je tu alespoň dobrá vůle - ale běda neprofesionálnímu muzikantovi!

Díky šťastnému nápadu Suchého a invenci režisérů podařilo se dát dohromady vtipný pěvecký a taneční „chorus“- nikoliv lepých děv v přiléhavých trikotech, ale čtyř hromotluků v proužkovaných kalhotách a vestě - kteří jsou pohybově jakž takž sehráni a v unisonu se shodnou; ti získají pozice hned na počátku představeni a připraví půdu Horníčkovi (anebo jinému alternantovi), který si obecenstvo podmaní definitivně. Další pozornost se soustředí na Suchého jako herce. Tady už je situace ovšem problematičtější. Kámen úrazu je v tom, že Suchý prostě herec není: že může získat toliko větší zběhlost v jevištním pohybu a mluvě - jak se ostatně už (ve srovnání s Klarinety Na zábradlí) stalo. V této konstelaci ovšem Suchý po Horníčkovi a mužském kvartetu vévodí ve schopnosti navázat živý a bezprostřední styk s diváky; naštěstí je Suchý slušný tlumočník či vypravěč vlastních literárních prací; jeho stereotypní pěvecký výraz je ovšem notně na pováženou.

U ostatních hereckých představitelů lze hovořit toliko o různé míře snahy, jíž výsledek vždy neodpovídá. V jediném výstražném případě nelze však hovořit ani o umění (odvozeno pouze od „něco uměti“), ba ani o snaze. Xandra Schránilová Hedviku totiž pouze ztělesňuje svými pohlednými tvary; jinak se na jevišti dílem upřímně nudí a trousí k partnerům prozaické poznámky postřehnutelné polovinou publika, dílem se nechává okatě „odbourávat“ kdejakým vtipem Horníčka nebo Suchého.

Věrni programu sedmi malých forem inscenovali v Semaforu pásmo moderní poezie pod názvem DIVADLO ZÁZRAKŮ. Toto představení nemá ovšem zdaleka tak příznivý ohlas u diváků, což je dáno a priori jeho žánrem a jistou výlučností a náročností. Také pochmurnější ladění pásma nepřispělo k jeho popularitě; i když podezíráni z pesimismu se zdá upřílišněné. Dramaturgicky nelze tomuto představení upřít, že jde o výběr dobrých básní, semknutých vtipnou myšlenkou, a že z režijní stránky je to pásmo zajímavě komponované, jednotlivé složky tohoto představení jsou také vyrovnanější než v Člověku z půdy; čtěcký projev je kultivovaný a uvědomělý u všech tří interpretů. Je to také představení jednotnější, ukázněnější - a v tom je jeho význam vnitřní pro další práci kolektivu Semaforu. V Člověku z půdy si totiž po pěkné řádce repríz herci ve jménu kabaretiérské ležérnosti hoví jen což; jenomže co je dovoleno Horníčkovi, takové Scrhránilové už vůbec nesluší.

Po Rokoku a Divadlu Na zábradlí má Praha v Semaforu třetí komorní scénku, která nabízí nejpestřejší výběr malých forem a spolu s oběma staršími divadélky - a přitom po svém - slibuje být protiváhou „klasického" divadelního projevu. Tato polarita je už od současného divadelního života neodmyslitelná.