NOVÉ CD A NÁROČNÉ OSLAVY (I.Kott)

Pro časopis Jonáš klubu, napsal Ivan Kott, 9. října 2016


SUPRAPHONSKÁ ZLATÁ PRO JUBILANTA

Vydavatelství Supraphon už před lety založilo edici Zlatá kolekce, v níž je posluchačům nabídnut výběr nahrávek některé z našich hudebních hvězd. Teď byl mezi tuto smetánku jako třicátý v pořadí (!) přizván i JIŘÍ SUCHÝ a trojcédé jím nazpívaných písní, kde u většiny je samozřejmě autorem textu a u některých i hudby, se jmenuje KDYKOLIV, KDEKOLIV.

Disk číslo 1 obsahuje nahrávky z 60. let s výjimkou bonusových Sardinek z roku 1949, vydaných v roce 2011. Mezi sedmadvaceti tituly převládají nejznámější hity z Reduty a Semaforu, pouze Kočičí bál byl oběma Jiřími složen pro film Zločin v šantánu.

Na disku druhém nacházíme 21 nahrávek, jejichž autorské zázemí je poněkud pestřejší. Několikrát jsou autory hudby Jiří Šlitr nebo Jiří Suchý, je tu také několik titulů převzatých ze zahraničí, ale dominantním komponistou je s devíti skladbami Ferdinand Havlík. K nejznámějším písním určitě patří Vesnická romance známá už od dob Reduty, Miláček z Kytice nebo Vydáme se na tu cestu dlouhou uzavírající dodnes většinu koncertních vystoupení Jiřího Suchého a Jitky Molavcové.

Nejvíc titulů širší veřejnosti neznámých přináší disk třetí. Jsou tu sice tři písničky trojice V + W + J, tři od Josefa Kainara a televizí zpopularizovaná titulní Kdykoliv, kdekoliv, ale je tu několik písní, které překvapí i skalní příznivce Jiřího Suchého. Jsou to například dvě otextované Pavlem Dostálem pro malá olomoucká divadla, Polykač mečů s hudbou Jaroslava Uhlíře, Tante cose da veder z lyrikálu Petra Hapky a Michala Horáčka Kudykam nebo Klaustrofobik z projektu Jana Lstibůrka a Robina Krále Blázinec. Čtyřmi písněmi tu je připomenuto album Zpověď unaveného clowna z roku 1998, na němž se podíleli Jaroslav Velinský alias Kapitán Kid, Jiří Suchý, Jitka Molavcová a kapela Steamboat Stompers. Zařazení těchto nahrávek je poctou nejen Kapitánu Kidovi, ale také nedávno zesnulému kapelníkovi Steamboatů Jiřímu Kadlusovi. Disk uzavírají tři gospely ze semaforského Koncertu o čtyřech kapitolách. Dva z nich jsou americké originály s texty přebásněnými Jiřím Suchým, autory třetího s názvem Když je mi nejhůř jsou Karel Vágner a Jiří Suchý. Text této závěrečné skladby lze chápat také jako projev určitých autorových úvah prezentovaných v širším měřítku v novém filmu Moje souboje a boje.

Na závěr je možno konstatovat, že editoři alba Naďa Dvorská a Lukáš Berný měli při náročném výběru z nepřeberného množství materiálu šťastnou ruku, což platí i o zpracování bookletu alba. Tam je Lukášovo průvodní slovo doplněno poetickým vyznáním Jitky Molavcové, vzpomínkami Michala Prokopa a vtipnou gratulací Milana Lasici. Nechybí ani fotografie umístěné jak v bookletu, tak na obalu, a kresby družiček na jednotlivých discích.

obal CD

NÁROČNÉ OSLAVY

Narozeninový týden nezačal pro Jiřího Suchého dobře. Všechny jeho příznivce jistě v úterý vylekala zpráva o tom, že ho v pondělí 26.9. při koncertu v Klatovech, místě jeho raného dětství, postihl kolaps. Ovšem už druhý den byl propuštěn domů a na facebooku a na šemánovických stránkách svého bratra Ondřeje o této patálii referoval s humorným nadhledem. Všechno ještě poněkud zkomplikovala chřipka, ale ani ta nedokázala zabránit tomu, aby se v pátek 30.9. uskutečnil první ze tří slavnostních večerů v divadle Semafor. Úvodní část byla vždy věnována filmu Moje souboje a boje, který režisér Jiří Vondrák natočil v produkci neziskové organizace Zámek Liteň z.s. Historie Semaforu tu je připomínána krátkými ukázkami ze hry Nejveselejší tragedie v Česku, k nimž Jiří Suchý od psacího stolu přidává komentáře společně s úvahami nad tím, co svým způsobem přesahuje náš materialistický svět. Film je zatím dostupný v archivu České televize, ale obávám se, že jen na omezenou dobu.

Narozeninový večer pokračoval po pauze velkým koncertem, kdy šestičlenný orchestr divadla Semafor, doplněný dnes už populární trojicí zpívajících instrumentalistek, doprovázel Jiřího Suchého a Jitku Molavcovou při prezentaci repertoáru velmi pestrého, který vedle písní semaforských obsahoval i několik skladeb Kurta Weilla. Vedle zpívání nabídl Jiří Suchý pár drobných historek, z nichž se mi nejvíc líbila ta o svatební cestě konané na skůtru s první zastávkou v Benešově, a pak další o muži, který seděl v první řadě oděn do tlustého svetru s norským vzorem, jehož vzhled Jiří Šlitr vtipně glosoval. Po finálové písni a přídavcích následovaly gratulace na jevišti a později i v zákulisí, a to všechno byla pro oslavence jistě velká fyzická zátěž. Následující dva dny se v Semaforu natáčela Všechnopárty, takže byl předpoklad, že to pro Jiřího Suchého budou dva dny odpočinku. Jaké bylo ale moje překvapení, když jsem v pondělí večer slyšel v rádiu přímý přenos z oslavy výročí rozhlasového pořadu Noční proud na Žofíně, a tam se mezi dalšími hlasy ozvaly i ty patřící Jiřímu Suchému a Jitce Molavcové. Mám-li věřit známému přísloví, pak musím konstatovat, že se Jiří Suchý v mládí nenaučil odpočívat a teď mu to ve zralém věku chybí. Je ovšem obdivuhodné, jak to dokáže překonávat.

Ivan Kott