ZA JIŘÍM ŠLITREM DO SKUHROVA (2009, J.Krám)
Autor: Josef Krám, 2009, převzato z www.seniortip.cz
Našinec jede do Orlických hor, profrčí Skuhrovem nad Bělou a ani ho nenapadne, proč by se měl právě tady zastavit, i když to je obec pěkná a je i nositelem titulu Vesnice roku 2001 v Královéhradeckém kraji. Doporučuju hned za mostem podívat se na tzv. starou Porkertovu vilu vpravo ve směru na Deštné v Orlických horách, byť za minulého režimu přestavěnou a ani park za ní už nenajdeme. Tady ve Skuhrově nad Bělou přece našli Šlitrovi s dětmi Olgou a naším Jiřím bydlení, když museli opustit po mnichovském diktátu svůj domov v zabraném pohraničí. Babička Jiřího Šlitra Anna Porkertová (1868 – 1911) byla totiž dcerou zakladatele skuhrovské firmy Josefa Porkerta, takže azyl našli u vlastní rodiny.
Pokračujme ale dál - tato Anna si vzala za manžela inspektora tabákové režie v Sarajevě Rudolfa Janiczka (1860 – 1901) a měli spolu dcerku Pavlu. Nu a tato Pavla Janiczková se vdala za učitele Josefa Šlitra ze Zálesní Lhoty na Semilsku, v níž se jim roku 1924 narodil syn Jiří. Nenápadný secesní hrob Anny a Rudolfa Janiczkových, babičky a dědečka Jiřího Šlitra, najdeme na skuhrovském hřbitově v sousedství hrobky Porkertových.
Pokud Vás to neunavilo, pak Jiří Šlitr po maturitě 1943 pracoval do roku 1945 ve skuhrovské Porkertově továrně ve skladu modelů a mj. tam vytvořil padesátku karikatur svých spoluzaměstnanců. Víc najdete v powerpointové prezentaci Osobnosti – Jiří ŠLITR na mém DVD průvodci Rychnovem nad Kněžnou.
Šlitr byl Svěrákem
Žádné urážky, prostě studentská recese. Sebranka si říkala třída, která odmaturovala na reálném gymnáziu v Rychnově nad Kněžnou roku 1943 a pro niž vytiskla vlastním nákladem Násobilka s.r.o. VII. B kroniku třídy od primy do septimy. Na začátku oné knihy se zažloutlými listy ve formátu A4 se o této s.r.o. píše ne jako o společnosti s ručením omezeným, ale o společnosti výpomocné. To dílko, rozmnožené na blánách, vytiskli ve 30 exemplářích – pro každého spolužáka, třídní profesorku Kateřinu Dostálovou i profesory a ostatní zůstaly v rezervě pro dobu příští. Jednu z těch Sebranek tak dostal po návratu z koncentračního tábora jejich profesor češtiny a francouzštiny Václav Hejn. Jako autoři této 107stránkové publikace Sebranka s podtitulem 1935 – 1943, vydané 30. dubna 1942, jsou na titulním listu uvedeni Telecký – Šlitr.
Kdo to byli? Josef Telecký, který stál za texty i snímky, zůstává ve svých 84 letech – je rok 2008 – mimořádně aktivní. Tehdy byl dirigentem třídního sboru, fotografem amatérem a modelářem. Mailuje si se mnou a píše na notebooku. No a Jiřího Šlitra, který tuto třídní kroniku ilustroval kresbami, zná každý. Jeho kreseb a karikatur spolužáků je tam skutečně dost, mezi nimi i jeho vlastní.
Buďme s Janem Ámosem názorní a komentářem Josefa Teleckého ze strany 51 citujme o Jiřím Šlitrovi: Už v kvartě, když k nám Jirka Šlitr přišel, nám ukazoval své umění. Sejkora, Neřold a Šedivý dostali nebezpečného konkurenta, tak nebezpečného, že první dva se dnes úplně vzdali malířské činnosti. Nemohli v jeho soutěži obstát. Zbyl jenom Šedivec a Jirka. Náš Jirka opravdu všecko skreslit umí, a kdo byste to do něho řekl, když k nám přišel? Asi tak dva tři dny se zdál nějaký divný, takové děťátko tiché, do tří neumí počítat. Tichá voda břehy bere. Poznali jsme brzy, kolik pravdy je v tomto přísloví. Jirka se pomaloučku ukazoval, nám se líbí takový, jaký je. Těžko ho charakterizovat, co bych měl o jeho povaze říkat – kluk veselá, pro každou švandu ušitá, žádný sígr. Mně nezbývá nic jiného než si všimnout, jak Jirka Šlitr vypadá, když se na něj díváme zvenčí - není malý ani velký, ani tlustý ani tenký, není hloupý. Založil třídní orchestr, napsal mnoho tanečních skladeb, které budou s oblibou hrány a zpívány. Kreslí non plus ultra. Jeho první láskou je jazz, pro ni trpí, za ni bojuje, druhou láskou je sníh - lyže, kristiánky, patičky. Rychlost! Na podzim cvičí při tělocviku nákleky. Třetí jeho láskou? Non audeo dicere.
![Sebranka](./texty/knih/sebranka_1935-431.jpg)
Zatímco student Josef Telecký měl přezdívek pět, Jiří Šlitr dvaatřicet. Cituji z mailu, který mně pan inženýr Telecký v srpnu 2004 poslal: Profesor Václav Hejn měl pozoruhodnou vlastnost, že nikoho neoslovoval jeho jménem, ale přezdívkou. Čím kdo víc vyčníval z průměru, tím měl přezdívek víc. Jirka si pečlivě vedl jejich seznam, a tak ještě dnes za něj mohu hrdě oznámit, že jich měl ze třídy nejvíc – 32: Svěrák, Číňan, Šibal, Šilhák, Sládek, Šídlo, Šuman, Stěhule, Koďous, Špilar, Šmilovský, Střípek, Šlitrák, Šlitřík, Šlitras, Šlejška, Skřivan, Syrovátka, Souček, Stýblo, Stejskal, Štichauer, Švihák, Zrubčák, Trdlík, Lump, Lotr, Zločinec, Sluka, le Souffleur, Trucovník a Lžíčař.
P. S. Pro ty, kdo neumějí francouzsky: le souffleur [čteno suflér] = foukač skla; přeneseně nápověda, našeptávač.
Šli 2 šli 3. Kolik jich šlo?
Samozřejmě dětská hádanka – šli dva Šlitři, tedy Šlitrové, jeden z nich byl nositelem jména Jiří, má v únoru výročí, narodil se 15. 2. 1924 na Semilsku v Zálesní Lhotě, místní části obce Studenec. Na domě, kde spatřil světlo světa, je pamětní deska, odhaloval ji Jiří Suchý. Tolik úvod č. 1.
![](./texty/obr/kram1.jpg)
V Rychnově nad Kněžnou byla slavnostně osazena na vile nad parkem na rohu ulic Smetanova a 5. května, v níž měli Šlitrovi svůj první rychnovský byt, pamětní deska Jiřímu Šlitrovi. Stalo se tak na jaře 2003 v rámci 10. ročníku festivalu Šlitrovo jaro. Tehdy mezi stovkou přítomných byli i sestra Jiřího Šlitra Olga Mroženská s manželem a životní Šlitrova partnerka Sylva Daníčková, z dalších hostů pak mj. Jiří Datel Novotný z divadla Semafor. Vlastního odhalení dvoudílné pamětní desky – jedné části textové a druhé s motivem buřinky a klaviatury - se tehdy ujala sestra Šlitrova Olga a Jiří Datel Novotný. Ta deska měla smůlu už při odhalování - látka, již byla zakryta deska, spadla při slavnostním okamžiku jen z textové části a pro zbytek se muselo vylézt po žebříku. A v listopadu stejného roku 2003 byla deska sejmuta kvůli neutěšené fasádě onoho domu ve spoluvlastnictví několika rodin a převezena do ateliéru jejího tvůrce Zdeňka Kolářského v Kostelci nad Orlicí. Což se stalo v roce 60. výročí Šlitrovy maturity na rychnovském reálném gymnáziu. To je úvod č. 2.
Vlastní stať: Starosta Studence mně přeposlal 8. března 2006 tento mail:Vážení, hledáme umístění pro pamětní desku Jiřího Šlitra. Díky grantu, který udělila městská část Praha 2, vznikla pamětní deska, kterou měl příjemce grantu umístit na domě v soukromém vlastnictví na území Prahy 2 v místě, kde Jiří Šlitr bydlel. Mezi příjemcem grantu a vlastníkem domu však nedošlo k dohodě o umístění desky. Deska zatím nemá nápis). O vhodném nápisu bychom jednali dále podle umístění desky. Pamětní desku poskytne příjemce grantu zdarma. Máte-li prosím nějaký námět na umístění desky (nemusí to být rodný dům, může to být například škola, kterou Jiří Šlitr navštěvoval), dejte nám prosím vědět. S pozdravem Martin Bradáček, vedoucí odboru kultury a informací ÚMČ Praha … Na kamenné desce, která představuje otevřenou desku koncertního křídla, je silueta hlavy Jiřího Šlitra v typické buřince. Deska má rozměry - šíře 910 mm, výška 1280 mm, hloubka 50 mm. Váha je kolem 110 kg.
![](./texty/obr/kram2.jpg)
Je milé, že ausgerechnet na mě se studenecký starosta Tauchman obrátil (předtím jsem do Zálesní Lhoty vedl zájezd rychnovských seniorů a on nás tam velmi mile přijal). Mail jsem předal rychnovskému starostovi Jiřímu Roklovi, jeho třem náměstkům, vedoucímu odboru kultury a řediteli Gymnázia F. M. Pelcla. A taky starostovi Skuhrova nad Bělou Vladimíru Bukovskému – ostatně právě v této vesnici našli Šlitrovi útočiště po mnichovském diktátu..
A to je všecko na závěr, vlastně zůstává otázka: Že by jen dětská hádanka? A jaký je konec oné desky, taky nevím.
![](./texty/obr/kram3.jpg)
P.S. To bolí, že se nedovedeme postarat o vlastní kulturní dědictví. Na všelijaké megalomanské akce jsou miliardy, ale na tyhle věci není. Vidím to i z hudby, kdy zapomenutí čeští skladatelé jsou známí v cizině a u nás absolutně ignorovaní. U Šlitra mě ten nezájem překvapuje, protože ještě je v živé paměti mnoha lidí. TJ. Toto mně k tomu napsal v mailu Tomáš Jelinowicz, vnuk Karla Poláčka.