RECENZE CD LEVNÝCH KNIH (2007, Div.nov.)

Autor: Jan Kolář, Divadelní noviny, 28. 2. 2007

STARÝ DOBRÝ SEMAFOR

Patří k paradoxům doby, že u nás nadčasové hodnoty zpřítomňují spíš vydavatelství na okraji, než renomované vydavatelské domy. Třeba takové Levné knihy se svou sérií filmů Felliniho, Antonioniho, Kurosawy a Istvána Szabóa na DVD. A nedávno se v tomto „výprodeji“ objevily i čtyři klasické semaforské tituly, byť jen ve zvukové podobě. Jsou to autentické záznamy divadelních představení, se všemi improvizacemi, šumy i lapsy, jak je přinesla daná chvíle. Tři pocházejí z takzvané zlaté a jeden z pošlitrovské éry divadla.

Recital 64 vznikl v mezičase mezi prvním Jonášem a Dobře placenou procházkou, v Česku to bylo „tvarově“ novum, ve světě ovšem obvyklá prezentace slavných interpretů. Ostatně Suchý se Šlitrem sami přiznávali, že je k němu inspirovala krátká návštěva Paříže zaplacená státem v náhlém záchvatu velkomyslnosti. Bylo to jen tak lehce nahozené představení, bez režijních a scénických fint, pouze s jednoduchým spojovacím textem mezi songy. Ani všechny ty písně nebyly nové. Modrou náladu na hudbu Dukea Ellingtona a traditional Půl párku na text V+W dobře znali už návštěvníci textappealů v Redutě, Pramínek vlasů, Oči sněhem zaváté či Klokočí byly osvědčené semaforské hity, tady ale dokonale zparodované Šlitrovým pěveckým a muzikantským klaunstvím. Písničky napsané přímo pro Recital 64, Blues touhy po světle a Labutí píseň, zato stále patří k tomu nejlepšímu z dílny S+Š – a k nepominutelné „klasice“ české populární hudby. A ještě jedno terno s touto inscenací Semafor vyhrál: v Recitalu 64 dospěl jako komik Jiří Šlitr, dotvořiv v něm svou buster-keatonovskou tvář klauna v buřince vrženého do chaotického světa. Recitalem 64 si Suchý se Šlitrem vybírali oddechový čas, v etapě naplněné filmováním Kdyby tisíc klarinetů a přípravou na jazzovou operu volili nenáročnou formu, a že to nakonec bude představení svým způsobem zásadní, se ukázalo až po letech. V dějinách umění to někdy tak bývá: projekt, do něhož tvůrce vloží vše, mnohdy bídně propadne, zatímco dílko, které vytvořil jen tak mimoděk, se stane trvalou kvalitou.

CD Recital 64

Z podobné „nouze“ se zrodila i Suchého Benefice (a Šlitrův Ďábel z Vinohrad). Autorské divadlo ze své podstaty nutí své autory být večer co večer na scéně, což často není v lidských silách. V Semaforu disproporci mezi potřebou autorského divadla a fyzickými možnostmi jeho autorů částečně vyrovnávali Šimek s Grossmannem, přesto ale „hracích termínů“ měli S+Š v měsíci příliš mnoho. A tak se rozhodli svou dvojici rozdělit a napsali si vlastní „recitály“, ale mnohem víc zdivadelněné a s určitou dějovou osou. V Benefici potulný zpěvák Jiřík a holčička Káča (někde jsem ji našel, nebo se mi narodila) putují za obživou po městských periferiích a po vzoru potulných komediantů pro ctěné publikum sehrají kabaretně pokroucené variace Hamleta a Fausta. Z Benefice do dnešních dnů přežily ale zase jen nadčasové písničky: Toulaví zpěváci (My jme jen zpěváci, zpěváci toulaví – co máme na práci, to každý moula ví) a Suchého konfese Kamarádi (Pan Chesterton, ten rozsvítil mou hlavu jako lampu na plyn…). Škoda, že se uchoval pouze záznam z představení s Country beatem Jiřího Brabce: Šlitrovy rafinovaně komponované melodie tu v provedení Country beatu znějí málem jako primitivní odrhovačky. Šlitr, okouzlen beatovou – rockovou – módou, se tenkrát na chvilku nešťastně rozešel s jazzmanem Havlíkem, jehož aranžmá vtiskovalo semaforské hudbě jedinečný zvuk.

CD Benefice

Jonáš a doktor Matrace z r. 1969 je kvintesencí a zároveň (z vůle osudu – v prosinci 1969 Šlitr tragicky zemřel) labutí písní tvůrčího úsilí obou Jiří. Druhý Jonáš sice neměl tak koncízní kompozici jako jeho předchůdce, byl však (i zásluhou doby) přímým ohlasem společenské satiry Osvobozeného divadla a jeho dvou hybatelů, za jejichž následníky byli S+Š pasováni samotnými V+W už na počátku šedesátých let. Z druhého Jonáše také vzešla vůbec nejsugestivnější píseň S+Š – Jo, to jsem ještě žil.

CD Jonáš a dr. Matrace

Hrou Dr. Johann Faust, Praha II, Karlovo nám. 40 se Suchý asi nejvíc přiblížil plnohodnotné divadelní komedii, jež snese srovnání s mistry žánru, a asi to nebyla jen shoda provozních okolností, že právně v ní hostoval herec, který měl komedii zažitou jako v českém divadle málokdo: Svatopluk Beneš. Tragikomický příběh Fausta bloudícího večírkem německých filmařů na sklonku protektorátu opatřil Ferdinand Havlík milým „protektorátním“ retro swingem, ve Faustovi se definitivně ustavila dvojice Suchý – Molavcová, která vládne jevišti Semaforu dodnes. Porovnávat „zlatý“ Semafor (do něhož ale řadím i Fausta, Kytici a Smutek bláznivých panen z pošlitrovského období) se současným je nesmyslné: žádné „umění“ nelze spravedlivě posoudit bez dobových souvislostí, pokud je něco takového vůbec možné. A přece ty čtyři semaforské dvoj-kompakty vzbuzují neodbytné otázky. Jak to, že jednoduchý Recital 64 – berme ho jako pars pro toto – měl a má takovou sílu, zatímco současná „Sukně“, vystavěná podle vyzkoušených semaforských receptů (mimochodem, velmi povedené představení), oslovuje pouze okruh diváků, naladěných na podobnou notu? Jistě, Šlitr byl ve svém oboru skladatelský genius a Suchého texty byly od počátku básnické. Je to ale opravdu jen tím, že v šedesátých letech byl Semafor hlasem doby (a v normalizaci únikem ze sešněrované šedivé reality na území svobodné fantazie), zatímco dnes je život jinde?

CD Faust