O ŠŤASTNÉ SPOLUPRÁCI S JIŘÍM SUCHÝM (2012, Na doslech)

Prosinec 2012, Supraphon

Po slavnostním křtu nového semaforského setu jsme požádali Jitku Molavcovou o rozhovor. Jitka ve své divadelní šatně naplnila vodou vázu - Cenu Thálie (kterou obdržela za roli Dolly Levitové ve hře Hello Dolly v Hudebním divadle v Karlině), dala do ní kytku, kterou právě dostala na semaforském jevišti a se slovy „alespoň má ta váza užitek“ spustila povídání o své letité spolupráci s Jiřím Suchým.

foto: Martin Kubica

Občas se člověk dočte, že jste vlastně nahradila v Semaforu Jiřího Šlitra...
Tak to není a nikdy jsem to takhle nebrala. Suchý - Šlitr to je značka, která prochází staletími a bude procházet dál, i v dobách, kdy už tady nebudeme. Jiří Šlitr byl autor, moje osudová cesta po boku Jiřího Suchého je v interpretaci. Jiří Suchý mi uvěřil coby herečce, já jsem uvěřila jemu jako autorovi. Tak se stalo, že spolu už dvaačtyřicet let kráčíme po oné cestě, kterou „si upletli" právě Jiří Suchý s Jiřím Šlitrem, tedy po cestě hudby, humoru a poezie. Mám pocit, že i kdybych nezakotvila v Divadle Semafor, podvědomě bych hledala podobnou cestu. Je mi nejbližší.

Jiří Šlitr vystupoval v roli „plachého komika“, snažil se Jiří Suchý i vás zformovat do podobné role?
Jistá podobnost tu byla. Moje mládi a moje naivita nejspíš probudily obrázek naivní, věrné bytosti, která miluje pana Jonáše, tedy toho nesmrtelného kabaretiéra, obdivuje ho a s nesmírnou láskou mu vaří knedlíky s vajíčky. Tak vznikla slečna Žofie Melicharová - v 80. letech minulého století se narodil ženský klaun. Ovšem nejenom Žofie Melicharová se tehdy zrodila. Různých odstínů a barev je za oněch dvaačtyřicet let mnoho a mnoho. Tahle spolupráce vytvořila mnoho kamínků do bohaté mozaiky, za kterou jsem Jiřímu Suchému vděčná.

foto: Martin Kubica

K novému supraphonskému kompletu: léta sedmdesátá a osmdesátá jsou, co se týče politické situace a společenské atmosféry u nás, léty neradostnými; co znamenala pro vás?
Pro mě ta léta představovala začátek semaforské cesty, vlastně vůbec začátek umělecké cesty. Po vítězství v celostátní soutěži Talent 70, kde jsem začínala jako šansoniérka a Karel Vlach mi zavěsil na krk Zlatý dudlík a pasoval mě na mimino v šoubyznysu, jsem se začala houpat na různých hitparádách. Šéf Tanečního orchestru Československého rozhlasu Josef Vobruba mě oslovil ke spolupráci a nabídl mi spoustu písniček. Líbily se, a tak jsem v těch hitparádách přeskakovala i renomované zpěváky. Pořád jsem v sobě ale měla sen věnovat se divadlu, konkrétně hudebnímu. Tenhle sen mi splnilo Divadlo Semafor. A tohle všechno se stalo v letech sedmdesátých a posléze osmdesátých, kdy už jsme s Jiřím Suchým kráčeli semaforskou cestou jako dvojice.

Jako dvojice jste ovšem s Jiřím Suchým nevystupovali hned po vašem nástupu do Semaforu, to přišlo až za pár let...
Je to tak, poprvé jsme jako dvojice vystoupili ve hře Smutek bláznivých panen v roce 1977. Šlo o zajímavé, surrealistické představení, které režíroval Evald Schorm, kterého mimochodem dodnes miluji a velmi si ho vážím, přestože už není mezi námi. Tím se dostávám k další důležité věci: Semafor mi umožnil setkání se spoustou zajímavých, význačných osobnostní, na které se nezapomíná. Například s Janem Werichem. On to byl, kdo Jiřímu Suchému navrhl, abychom spolu v Hudebním divadle v Karlíně hráli hlavní dvojici klaunů Pracha a Popela (těch, které původně hrávali Voskovec s Werichem) ve hře Golem. Bylo to v roce 1978. Dirigoval Karel Vlach, jeden z duchovních otců mojí umělecké kariéry. A to pořád byla sedmdesátá a osmdesátá léta! Takže ještě k vaší předešlé otázce: pro mě to byly roky plné naděje, očekávání, práce, pocitů a setkávání s nezapomenutelnými lidmi. I když jsem se, bohužel, samozřejmě setkávala i s takovými, na které je lépe zapomenout.