1990 - 1999

Do let 90. vstoupil Semafor, stejně jako asi celý národ, plný nadšení a optimismu. V revolučních dnech začaly v divadle probíhat Semafóra, besedy, které spojily skupiny Suchého, Šimka i Dvořáka a na které byly zvány osobnosti, v posledních letech z politických důvodů příliš nevídané (např. Marta Kubišová). Jiří Suchý napsal aktuálně hru Hej rup, aneb peklo nebude, ráj se vrací, která se stylem vracela k legendě Osvobozeného divadla, ale byla aktuálně namířena na současné politické dění a na rychlé převlékání kabátů. Poprvé od doby Jonáše a doktora Matraceho Suchý přišel nejen s politickými narážkami, ale přímo s politickou satirou.

Svoboda podzimu 1989

Nicméně onen očekávaný ráj vzal brzy za své. Suchý se rozhodl pro to, co by udělal už dávno, kdyby tehdy měl možnost, rozhodl se vrátit Semafor tam, kde začínal, a jelikož už měl zase rozhodující slovo, dal výpověď oběma skupinám Šimka i Dvořáka. Vneslo to hodně hořkosti mezi hlavní herecké a autorské osobnosti, ale měl-li zůstat Semafor tím, čím vždy v Suchého představách měl být, nemohla situace vyústit jinak. Humor Šimka s Jiřím Krampolem nebo Luďkem Sobotou byl na hony vzdálený jemné přemýšlivé poetice, kterou razil Suchý. I s Josefem Dvořákem byli každý na zcela jiné poetické lodi, a navíc se zásadně nepohodli už při Dvořákově odchodu od Suchého v 70. letech. Obě skupiny tedy ze Semaforu odešly a Suchý musel zaplnit volné večery. Začal psát politická satirická představení a skeče, obnovil postupně v menší formě Kytici, Šest žen a Poslední štaci, znovu se rozjela i vysloveně písničková pásma (např. Kapitáne, kam s tou revue). K tomu měla navíc premiéru výborná hra, kterou začal připravovat už před revolucí - Nižní Novgorod. V Semaforu tehdy hostoval Ota Jirák, také Martina Menšíková, objevila se i Sabina Laurinová nebo tehdy neznámá Leona Machálková, v Šesti ženách se na prkna Semaforu vrátil po letech i Miroslav Horníček.

Nižnij Novgorod

Vše tedy vypadlo pro Semafor dobře, ale brzy přišly další rány osudu. Pád komunismu s sebou přinesl otevření hranic, restituce, zrušení cenzury, svobodu slova a projevu, což jsou všechno principy demokracie, ale ačkoliv to vypadá absurdně, Semafor na část z nich málem doplatil. Tak především se budova, kde Semafor už více jak 20 let sídlil, vrátila v restituci původním majitelům, kteří ovšem nedokázali její rychle se zhoršující stav udržet, za silného deště se v sále nedalo hrát, protože tam teklo. Nakonec, chtě nechtě, musel Semafor tuto scénu opustit (mimochodem dodnes nebyla zrekonstruovaná a stále chátrá) a jako připomínka staré éry zůstal jen nápis a logo divadla na fasádě z pohledu Františkánské zahrady. Bohužel nenahraditelné podpisy slavných osobností na zdech sálu dnes v temném a vlhkém prostředí už bezpochyby vzaly za své. Stejně jako kdysi, Semafor i v 90. letech vyrazil hrát jako host po různých scénách a lidé s ním ztráceli kontakt. To podpořil další problém, který nepotkal jen toto divadlo, ale většinu především menších scén, lidé v porevoluční euforii začali ztrácet o divadla zájem, do Čech vtrhla západní kultura, a to bohužel i s veškerou masovou zábavou, kterou nejlépe prezentuje hollywoodská filmová produkce, lidé začali sledovat soukromé komerční televize a obrovskou nabídku satelitní a posléze kabelové televize. Do divadla se začali vracet až s obrovským boomem muzikálových představení, ale malá divadla musela o přízeň lidí bojovat více než kdy jindy. A v této těžké situaci navíc Semafor neměl vlastní scénu.

Olina Patková, Jiří Suchý a Jitka Molavcová

Na čas se útočištěm divadla stala scéna Divadla Komedie, kde proběhly derniéry představení Nižní Novgorod nebo Jonáš, dejme tomu v úterý. Naopak premiérově se zde představilo pásmo Kapitáne, kam s tou revuí a hlavně Víkend s Krausovou. To byla (lepší) variace na někdejší převzaté představení Každý má svého Leona, ale tentokrát ho celé napsal Jiří Suchý. Hra měla prakticky jen tři postavy Jiřího Suchého, Jitku Molavcovou a nadanou zpěvačku s jazzovým cítěním Olinu Patkovou a byla to poslední hra, ke které hudbu napsal výhradně Ferdinand Havlík. Havlík Semafor po dohodě opustil a věnoval se nadále už jen svým příležitostným jazzovým koncertům nebo výročním akcím divadla. Do budoucna už skladatelem sám sobě byl převážně sám Jiří Suchý. S rozjezdem soukromého podnikání v Čechách se do něho pustil i Suchý a souběžně s divadlem rozjel jednak filmovou společnost Perplex, jednak vydavatelství Klokočí. Nutno říct, že ani jedno příliš úspěšně. V roce 1995 opustil Semafor Divadlo Komedie a pomocné lano mu hodilo někdejší nadřízené Hudební divadlo Karlín, které soubor ubytovalo v malém nevyužitém sklepním sále. Příštích sedm let se tedy hrálo zde.

S. Laurinová, F. Havlík, L. Krecarová a E. Jegorov

Jiří Suchý se znovu pustil do politické otázky v další hře Mé srdce je Zimmer frei, kde hostoval (nejen jako herec, ale i jako spoluautor) také Jiří Just. Dosavadní herecký tým Semaforu se ale zatím zcela rozpadl. Jiří Datel Novotný a Věra Křesadlová opustili pódia zcela, z Luciany Krecarové definitivně vyrostla Anna K. a rozjela svoji hudební kariéru, stejně tak se do zářivějšího (a nepoměrně lépe placeného) světa muzikálů vydala Leona Machálková, Tomáš Trapl i další nová hvězda naší scény - Bohuš Matuš. Ivan Podobský se vrátil na turné s Jablkoněm a poté se stáhl z hudebního a divadelního světa. Dagmar Patrasová se definitivně přesunula do televizních pořadů pro děti, Olina Patková čekala miminko, jeden z nejvěrnějších členů divadla, herec a saxofonista Eugen Jegorov odešel z toho světa náhle už v prosinci 1992. Herci a zpěváci se měnili s každou sezonou a zůstával prakticky jen Václav Kopta a pochopitelně duo Suchý – Molavcová. V další hře Pré se znovu objevil Jiří Just a režie se po dlouhé době ujal Jiří Menzel. Také Ladislav Smoljak od konkurenčních cimrmanovců režíroval některá představení a Suchý zkusil nastudovat na Semafor velmi netradiční hru (podle filmového scénáře J. S. McIntoshe alias z emigrace navrátivšího se Jiřího Sehnala) Noc v synagoze aneb Tajemství Brunhildiny punčochy. Šlo o fiktivní příběh o setkání a (ne)přátelství dvou zásadních postav historie 20. století: Adolfa Hitlera (J. Suchý) a J. V. Stalina (J. S. McIntosh). Počátkem nového milénia se začal formovat stabilnější herecký tým divadla, přišel nadějný zpěvák Patrik Stoklasa, trumpetista Michal Stejskal, na záskok a vzápětí na stálé angažmá se objevil Jiří Štědroň, přišly i krásné posily něžného pohlaví jako Lucie Černíková, Vanda Hauserová nebo stále výraznější Jolana Smyčková. Po mateřské dovolené se vrátila i Olina Patková.

Pokušení sv. Antonína (L. Černíková, P. Stoklasa a J. Suchý)

A to už jsme víceméně v současnosti, na počátku nového milénia Jiří Suchý napsal další vynikající hru Pokušení sv. Antonína a znovu překvapil, protože ji pro divadlo výborně zhudebnil skladatel, kterého by v Semaforu čekal málokdo - Vladimír Franz.
Hra také konečně přinesla řadu pozitivních kritik, které zpravidla Semafor berou na pranýř, kde se dá. Ovšem skvělé představení vzápětí vzalo na dlouhou dobu za své, když do Čech vtrhla obrovská potopa, která zasáhla celé Čechy i sousední státy, Praha sice díky opatřením dopadla relativně dobře, ale některé městské části byly zcela zatopené, mimo jiné i Karlín a voda nejen že zničila sál Semaforu, ale také veškeré jeho vybavení a kulisy, včetně historického piana, na které hrával už Jiří Šlitr. A potřetí v kariéře začal Semafor kočovat a lidé nevěděli, kde ho hledat. Tentokrát ale herecký tým vydržel, tedy s jedinou velmi smutnou výjimkou, v říjnu roku 2005 bohužel tragicky zahynul během dopravní nehody Patrik Stoklasa. Jen 9 dní předtím odstartovala nová sezóna ve zbrusu novém divadle v Dejvicích, kde Semafor najdete dodnes.

Otevření divadla v Dejvicích (2005)