Premiéra: 30. 10. 1959
Repríz: 228
Text: Jiří Suchý
Hudba: Jiří Šlitr, Jiří Suchý
Režie: Václav Lohniský, Jiří Němeček a Jiří Vrba
Výprava: Zbyněk Hloch a Jaromil Jireš
Technická spolupráce: F. Dvořák, A. Kendzierský
Pohyb: Š. Koníček
Výtvarná spolupráce: Běla Suchá; Miroslav Horníček
Hrají: Miloš Kopecký
František Filipovský
Karel Brožek
Ivan Dvořák
Karel Charvát
Pavlína Filipovská
Marie Poslušná
Renáta Tůmová
Xandra Schránilová
Jiří Suchý
Rostislav Černý
Karel Štědrý
Waldemar Matuška
Václav Štekl
Zdeněk Braunschläger
Pavel Linhart
Josef Vondráček
Josef Liška
orchestr divadla Semafor řídí Ferdinand Havlík
1965: René Gabzdyl
Jana Poslušná
Miroslav Horníček
Renata Tůmová
Jiří Suchý
Antonín Hrůza
Milan Drobný
Jaromír Mayer
Vladimír Hrabánek
Děj: Hlavní postavou této hry je spisovatel Antonín Sommer (hrál ho Horníček, Kopecký, Filipovský, později Suchý), namyšlený spisovatel, který neustále píše knihy, co už napsal někdo před ním (momentálně pracuje na díle Bílá né moc). Náhodou se k němu dostanou dva milenci, které hned zaplétá do svých románů, přičemž do děje vstupují některé oživlé Sommerovy postavy (Hedvika, Malý Lord).
Písničky: K smíchu toto představení
Pramínek vlasů
Hledám všude svoje spisy
Promiňte, že jsem se pustil do zpívání
Píseň malého Lorda
Včera neděle byla
Dítě školou povinné
Můra šedivá
Nemá cenu bát se tmy
Léta dozrávání
Pane Sommer, adieu
Zajímavosti: Tato hra byla v roce 1961 natočena televizí a záznam se čas od času objeví na obrazovkách ČT. Vyšla i na DVD jako příloha časopisu Reflex (2006).
Zvukový záznam celého představení byl natočený jako rozhlasové představení v roce 1965 v již změněném hereckém obsazení (Gabzdyl, Mayer, Drobný ad.). Tak vyšel celý záznam i na CD v roce 1996 (Klokočí) a písně byly použity také na CD Bontonu „Písničky ze Semaforu 4“ (Člověk z půdy). Vedle toho se na singlech Supraphonu začátkem 60. let objevila řada hitů (Pramínek vlasů, Včera neděle byla, Dítě školou povinné, Léta dozrávání).
Ohlasy:
(…) Ten, kdo má v paměti „moralitu“ Faust, Markéta, služka a já, jíž je Suchý spoluautorem, neubrání se dojmu, že v Člověku z půdy tak trochu přešlápl na místě. (…) V obou případech literární postavy vytvářejí podobenství, v obou silným zdrojem komiky jsou slovní hříčky, spjaté s literaturou. Jestliže v prvém šlo o jistou obranu mladých proti starým „moralistům“, tentokrát jde hlavně o odmítnutí nudy u mladého člověka a všeho, co ho k ní chce svést. Tato příbuznost však zdaleka není to nejdůležitější, protože i tak jde o text vcelku svěží a vtipný. Vážnější je, že, vedle některých míst hluchých , při přerušování dějové linie komedie někdy ztrácí na srozumitelnosti.
Za zamyšlení stojí i postavy mladých lidí. To však již není ani tak věc autora, jako režie. Tím, že na džezový rytmus odpovídají pohupováním v bocích (většinou zcela zbytečně), že svou radost nad odstraněním Sommera vyjadřují, žel, ne právě pohybově půvabným rock´n´rollovým hopsáním, příliš dobře skutečné mladé lidi dneška necharakterizují. A neprospívá jim to ani jako postavám jevištním. Spíše naopak.
Nerad bych, aby vznikl dojem, že v představení je více špatného než dobrého. Jestliže mluvím o některých nedostatcích, tedy proto, že ani při představení, které opravdu rozesměje, by nebylo na místě je přehlížet.
Jde vcelku o komedii dobrou. Zvlášť v premiérovém představení vynikl výborný výkon M. Kopeckého, který zcela pochopitelně a přirozeně značně převyšuje své mladé spoluhráče. Dík jeho umění se ztrácejí i některé slabiny hry. Silnou stránkou představení je i hudba J. Šlitra (hraje kvartet F. Havlíka) a dobré režijní nápady, které udržují malé jeviště stále v pohybu. (…)
(Josef Schnabel: Semafor má zelenou aneb Člověk z půdy ve Smečkách. Mladá fronta, 1. 11. 1959)
(…) Opírajíce se o několik základních a zatím dost obecných jistot, hledají (autoři) teprve svůj výraz i jeho obsah. A dělají to s gustem a se sympatickým elánem. Budeme-li Suchého text hodnotit jako hudební komedii lege artis, neobstojí. Je poněkud příliš zmatený a beztvarý. Vizme v něm však příležitost, či chcete-li, dokonce třeba jen záminku k řadě dobrých a výborných vtipů a v típků, k sérii vkusných a půvabných písniček, k řadě rytmicky svěžích výstupů a v neposlední řadě i k neodolatelným, často jen miniaturním, leč vždy brilantním komickým sólům hostujícího M. Kopeckého. Zde bychom našli pravou funkci tohoto textu, kterou plní úspěšně. Nedostatek profesionální reprodukční rutiny herecké i pěvecké, tak okatě zřejmý především v konfrontaci s výkonem Miloše Kopeckého a tak důrazně se připomínající v malém divadelním prostoru, snaží se soubor nahradit bezprostředností projevu – a někdy se mu to i daří. (…)
((nt): Nový divadelní soubor se uvedl. Lidová demokracie, 1.11.1959)
Zhlédli jsme sobotní představení s M. Kopeckým, jehož komediální herectví se na malé scéně lvím podílem přičiňuje o rozesmáté tváře diváků. Jeho partnerem je Jiří Suchý v roli Malého lorda. Jiří Suchý komedii napsal, napsal i texty písní a k jedné písni složil hudbu, hraje jednu z hlavních rolí a hraje na bendžo. Kromě toho vystavuje v předsálí i své dílo grafické. Na první pohled tedy činnost značně mnohostranná. Jiřího Suchého známe jako nadaného textaře. I tu má své chyby – ty se konečně projevují i v Člověku z půdy: pro slovní hříčku dovede obětovat pointu vtipu, jeho texty se blíží Osvobozeným co do slovního vtipu, zdaleka však nemají jejich myšlenkovou bohatost a lidovost. Co není, může při Suchého literárním nadání být. Přiznejme mu ještě, že umí hrát na bendžo. Tím však s klady skončíme.. Je rozhodně přinejmenším přeceňování vlastních schopnost, postaví-li se J. Suchý po bok M. Kopeckému jako herec. Ostatní role jsou obsazeny vesměs mladými lidmi, jejichž malá zkušenost je v některých případech až sympatická – protože není z jeviště servírována diváku s takovou suverénností. V písních J. Šlitra postrádáme osobitost, některé dokonce svou melodií cosi připomínají. Doprovází je dobře kvartet F. Havlíka. (…)
(aš: Semafor zahájil Člověkem z půdy. Večerní Praha, 3. 11. 1959)
(…) Komedie s vtipnou zápletkou, ale s nejistou stavbou a mnoha mělkými místy, dala záminku k všemožným slovním hříčkám a vtipkování na literární téma, jen zřídka se však dostává svou všeobecnou neurčitostí někam dál. Šlitrova hudba, dobře hraná kvartetem F. Havlíka, vtiskuje představení živou atmosféru, originalitou však nevyniká. Slabou úroveň mají bohužel písňové texty J. Suchého. Mladí herci a herečky sbírají s chutí teprve první jevištní zkušenosti, a tak největším zážitkem, pro nějž stojí za to podívat se na představení třeba ještě jednou, je herecký výkon Miloše Kopeckého, který hostuje v titulní roli . Ten vládne svým vyzrálým, mnohotvárným komickým uměním suverénně jevišti i hledišti. Je to znamenité herecké sólo. (…)
(Jar. Opavský: Na nejmenších pražských scénách. Rudé právo, 12. 11. 1959)
V pondělí večer se pražské divadlo Semafor rozloučilo na 228. repríze s představením, s nímž předloni na podzim začalo: se Suchého a Šlitrovým „Člověkem z půdy“. Ve hře, která vytvořila mladému divadélku jeho dobré jméno, hráli hlavní roli spisovatele Sommera, „odtrženého od mas“, skoro půldruhého roku střídavě a vždycky ve vyprodaném divadle František Filipovský, Miloš Kopecký a Miroslav Horníček. Na derniéře hrál Horníček, ale po představení se při děkování sešli na jevišti všichni tři a diváci vyslechli v podání tohoto svérázného tria jednu ze Sommerových písniček. Celé představení mělo neobvyklý ráz; vloudila se do něj dokonce postava i z druhé hry Semaforu „Takové ztráty krve“ – redaktor, jenž v podání Jiřího Sehnala improvizoval asi čtvrthodinový výstup s Miroslavem Horníčkem. Dalším „narušitelem“ představení byl autor hry Jiří Suchý, který na prvních představeních hrál Malého lorda, ale poslední reprízu sledoval z hlediště. Přivlečen takřka násilím uprostřed představení na scénu, byl přijat bouřlivým potleskem stopadesátiprocentně obsazeného divadla a nemenším potleskem byl odměněn za písničku, kterou zazpíval. Diváci se loučili jen neradi; tak neradi, že loučení trvalo půl hodiny.
(soe: Pan sommer se loučí. Lidová demokracie, 1. 2. 1961)
