LEGENDA JIŘÍ SUCHÝ
3. 10. 2016
Nakladatelství Gallén připravilo k vydání novou knihu nazvanou Legenda Jiří Suchý. Jde v pořadí o již třetí rozhovor publicisty a spisovatele Karla Hvížďaly s principálem divadla Semafor.
Ukázku z knihy pan Hvížďla publikoval na webu Literárních novin.
Co se v tvém soukromém životě změnilo za posledních pět let?
Rozvedl jsem se, v životě jsem si nemyslel, že se budu rozvádět, ale v životě mě taky nenapadlo, že se budu podruhé ženit. Sňatek s Markétou vznikl proto, že ta má velice dobrá přítelkyně trpěla trochu tím, že když jsem ji všude vodil, nikdo nevěděl, co to je za osobu. Ona řekla, když se vezmeme, nebudu se cítit tak divně. Já s tím souhlasil s podmínkou, že budeme každý bydlet jinde. Jenže po letech ji toto manželství nenaplňovalo: chtěla mít děti. Všechny kamarádky už je měly. Teď dítě má, stará se o něj a nejspíš bude spokojena. Dohodli jsme se, že se naše cesty rozejdou, a v mým věku o dalším sňatku neuvažuju. Už taky proto, že mám nesmírně zdatnou asistentku, která je schopná všechno zařídit. Můj syn jí říká torpédo. Pracuje jako šest asistentek. Zvládne vše od složitých jednání v angličtině až po to, že mi kupuje rohlíky k snídani. Ten záběr je neskutečnej.
Kde jste se potkali?
Je to dívka, kterou jsem poznal, když jí bylo čtrnáct let. Se svou sestrou stávaly před divadlem, kam chodily zásadně k stání, a když jsem vyšel, zdvořile se zeptaly, jestli mě můžou doprovodit k autu. Hned vytáhly notýsek a kladly mně otázky a odpovědi si zapisovaly. To bylo na denním pořádku, a když tam nestály, byl jsem trochu nervózní, bál jsem se, jestli se jim něco nepřihodilo. Jednou jsem obě pozval na oběd a při té příležitosti jsme se trošičku spřátelili. Později už do Semaforu nechodily tak čas-to, ale věděli jsme o sobě. Ta starší se pak stala a dodneška je kostymérkou v Semaforu. Když už mně začaly všechny povinnosti přelézat přes hlavu a já je nezvládal a nezvládal, rozhodl jsem se, že se poohlídnu po někom, kdo by mi pomáhal. Kdo by vedl i administrativu. Měl jsem dvě adeptky a rozhodl jsem se pro Ajrín. Teď mi dělá i šoférku, tomu se musím sám divit, protože jsem se léta bál někoho pustit za volant. Je velice spolehlivá a opatrná a jezdí se mnou i na mimopražské akce. Má jednu vlastnost, kterou moc oceňuji a kterou já postrádám, a sice že všechno řeší hned. Já jsem všechno, co nebylo urgentní, odkládal a odkládal, až z toho vznikaly nepříjemnosti. Tohle ona nesnese a já jsem jí za to vděčnej. A navíc má dar humoru, což je v domácnosti klauna vítaná věc. A ten její humor je jaksi kompatibilní s mým.
Co tvůj syn Kuba a dva vnoučkové?
To je nádherný. Za jeden velkej vklad rozvodu považuju to, že mám na ně trochu času. Dřív jsme s ženou Markétou trávili společně víkendy nebo jsme se viděli během týdne jednou večer, a to teďka odpadlo a já můžu každou neděli chodit o patro níž ke Kubovi a jeho rodině na lívance. Už je z toho tradice, která trvá přes rok, a strávím tam s nima většinou celý dopoledne. A ti dva vnuci jsou zajímavý bytosti. Starší Vítek, kterýmu je osmnáct, studuje na gymnáziu, je nesmírně vzdělanej, zvídavej, racionální, rok studoval v Americe na college, mluví skvěle anglicky. Chová se jako zralej, dospělej člověk. Má vedle sebe chytrej telefon, a jakmile se dostaneme k nějakýmu tématu a něco nám není jasný, okamžitě si to vyhledá na Googlu, a to udělá během snídaně třeba šestkrát nebo osmkrát. O všem se s telefonem radí. Díky tomu má přehled o věcech, o kterých já neměl páru ani v pětatřiceti. Já jsem byl v osmnácti vořezávátko a neměl páru o ničem. Adamovi je deset a je velice zvláštní. Myslím, že je spíš múzicky orientovanej, a má drobný bizarní nápady, protože je tak nějak jinej. Je velmi příjemnej a pozornej, učí se hrát na klarinet, zatímco Vítkův nástroj je ukulele.
Kuba mi říkal, že Vítek teď hraje i na bendžo. A jak se má Kuba?
Původně studoval FAMU, pak emigroval a navštěvoval filmovou školu v Londýně. Po převratu se ihned vrátil do vlasti, což ho v mých očích šlechtí. K filmu ho to ale už netáhlo. Teď dělá počítačovou grafiku a stará se i o výtvarnou stránku semaforských programů a lidi si je pochvalujou. I já jsem pracoval v oboru propagace, ale zatímco Kuba je grafik počítačový, já byl štětcový. Všechno, včetně písma, jsem musel namalovat temperama a štětečkem. O počítačovou grafiku jsem se taky pokoušel, ale jednou, když jsem viděl Kubu u práce, musel jsem uznat, že využívám počítač asi tak na pět procent. Kuba s úsměvem podotkl: Táto, to si fandíš.