JIŘÍ SUCHÝ JE NEDOCENĚNÝ (2003, Týden)

Autor: Pavel Klusák
Časopis: Týden

Dva osudy semaforských sebraných spisů

Jiří Suchý je nedoceněný, říká editor Václav Kadlec

Kauza dokumentující rozdíl mezi literárním a hudebním životem v Česku: projekt knižních spisů Jiřího Suchého získává ocenění a univerzitní podporu, paralelní sebrané nahrávky Semaforu přestávají vycházet, protože firma na nich prodělává.
Při výročních oceněních Magnesia Litera byla udělena cena „za přínos české literatuře" editoru Václavu Kadlecovi. Šéf nakladatelství a předtím samizdatové edice Pražská imaginace byl poslední léta možná nejbližším člověkem Bohumilu Hrabalovi: v devadesátých letech inicioval a s mnoha peripetiemi realizoval vydání Hrabalových sebraných spisů. Dílo, na něž by si vzhledem ke komplikovanosti Hrabalova autorského typu jinde trouflo jen velké nakladatelství, zvládl Kadlec za pomoci odborníků sám - a na výbornou.
Po Hrabalovi se Kadlec vrhl do dalšího projektu. „Mám pocit, že Jiřímu Suchému jsem něco dlužen. V šestnácti letech byly jeho aktivity pro mě iniciační, z rozhlasového Tingl-tanglu jsem se naučil všechno, co jsem pak potřeboval při práci v kultuře. Kdybych měl dělat jen jediné spisy, byl by to Suchý. Je nedoceněný," říká.

Jan Kanzelsberger, Václav Kadlec a Jan Kraus na předání ceny Magnesia Litera V. Kadlecovi

Osm let se Suchým
V roce 1998, když s projektem Encyklopedie Jiřího Suchého začínal, měl Kadlec už zkušenosti z práce na Hrabalovi a lepší počítačové zázemí. „Rok jsem soukal do počítače všechno, co jsem věděl a vypátral. Databázové možnosti usnadňují práci: z divadelní hry mohu vést odkazy na obsažené písničky, od jejich textů zas k autorům hudby." Se současnou technologií rozvrhl Kadlec práci na osm let: po roce příprav vyšly první svazky, poslední by měl být k dispozici v roce 2005. Za dva týdny vychází třináctý svazek z celkového počtu dvaceti.
Zatímco Spisy Bohumila Hrabala dokázal Kadlec vydat na vlastní pěst v Pražské imaginaci, u Suchého si spočítal, že je třeba volit finančně jistější řešení. To přišlo s Karolinem, nakladatelstvím Univerzity Karlovy, jež od editora projekt přijalo. První svazky vydalo samo, pak Kadlec pocítil, že ho partner brzdí: stal se tedy spoluvydavatelem Encyklopedie. „Platí to
napůl univerzita, napůl já. O grant od státních institucí jsem se po předchozích zkušenostech s marným žádáním o příspěvek na Hrabala už ani nepokoušel." Ze současného nákladu 1500 kusů se prodá kolem osmi set, ve chvíli kompletního vydání však zájem vzroste. „Což je potíž, protože starší díly se už doprodávají. Kdo chce mít řadu celou, měl by si ji pořizovat průběžně."

Až mě srazí auto
„Moc se mi líbil způsob, jakým Karel Knechtl vydával sebrané semaforské nahrávky," uvádí editor o paralelním projektu. Hudební vydavatelství Bonton, dědic popových archivů Supraphonu a Pantonu, svěřilo během devadesátých let reediční řady Karlu Knechtlovi. Bývalý nevýrazný publicista se do práce zakousl s buldočí úporností a vybudoval Bontonu renomé těch, kdo umějí postavit reedici starých snímků, téměř nekritizovatelně. „Semafor je rodinné stříbro, významná součást moderní kultury této země. Jestli tu má po mně něco zůstat, ať je to tahle práce," řekl TÝDNU při rozhovoru v roce 2000. Už během vydávání přicházely od Bontonu signály, že projekt není šťastně postavený. Vydávání se odkládalo a zdržovalo, vládly rozpaky nad počtem prodaných kusů. Nákladně pořízená alba, obsahující pravidelně dobové grafické materiály a komentáře, se objevovala ve výprodejích. Po náhlé smrti Karla Knechtla nejprve vydavatel energicky prohlašoval, že se vydávání Semaforu nezastaví. Místo toho padl návrh vydávat Semafor „atraktivněji": tematická alba písní o zvířátkách a podobně. Ani titul Jména, ohlášený na duben tohoto roku (na internetu si lze prohlédnout jeho obal), však nevyjde: jako důvod vydavatel uvádí nedořešená autorská práva. Tato řada by však beztak na předchozí systematickou práci nenavázala. „No jo, vždyť Karel Knechtl umřel," reaguje Kadlec na zmínku o zastaveném vydávání. K námitce, že tak široké projekty snad ne-končívají s jedinou osobou, říká: „To byste se divil. Kdyby mě na ulici porazilo auto, taky by po mně asi spisy nikdo nedodělal. A to jsem menší solitér než Knechtl, mám ediční radu. Je v ní mimo jiné Jiří Datel Novotný nebo dlouholetý grafik Semaforu Karel Vilgus: všichni se na práci podílejí zadarmo."

Ve firmě Sony Music Bonton pochopitelně dominuje jiný pracovní systém. Přesto je škoda, že vydavatel nenašel způsob, jak semaforskou řadu marketingově umístit na český trh. U výrazné legendy, která ovlivnila několik generací i celou českou moderní hudbu, by to nemělo být neproveditelné. Nikdy však není pozdě na to, aby vydávání převzal kdokoli, kdo pro ně dokáže najít řešení.