UKRUTNĚ ROZBITÁ VEJCE (2001, opo)

Text a foto: Oleg Homola, 2001 (převzato z webu autora www.opo.cz)

Jiří Suchý žije sám ve vile v Praze na Ořechovce, nedělá se vzácným a fotografové ho rádi fotí u dvoukřídlých dveří s replikou staré mapy. Až podezřele často jim selže blesk. A když s ním redaktoři točí rozhovor, ukáže se, že magnetofon nenahrával.

Olegův glosář: Ani já nebyl výjimkou, když jsem fotografoval pana Suchého. Tenhle snímek mi vyšel až napotřetí, dvakrát mi selhal blesk a tak jsem musel improvizovat a trefovat se do delšího času závěrky ručním odpálením, což je výkon spíše do cirkusu. A magnetofonový záznam našeho rozhovoru byl místy téměř neslyšitelný. Tam bych ale měl přirozené vysvětlení, interview jsme točili pozdě večer po perném dnu, který pan Suchý strávil ve filmové střižně, chtělo se mu spát a měl hlad a proto asi mluvil tak potichu a ještě se přitom odkláněl od mikrofonu. Proč má na snímku helmu a proč si nechal narůst vousy? Helmy prostě sbírá (to má ale někdo divné koníčky). Vousy si nechal narůst koncem léta 2001 kvůli roli ve filmu Zajatec lesa, který natočil se svoji filmovou společností Perplex.

OSLŇOVAL VZHŮRU NOHAMA

Než se Jiří Suchý stal součástí pražského koloritu, strávil několik let v závětří poklidného šumavského městečka. Narodil se v Plzni (1.10.1931), dětství prožil v Klatovech. "Frued praví, že pro život člověka je nejdůležitější prvních pět let - dodneška všechno poměřuju klatovskou Černou věží vysokou sedmdesát osm metrů. A tak říkám - kosmická loď je větší než černá věž, strom je menší než černá věž..."
Jeden z prvních komických výstupů "odehrál" ve třech letech. Seděl na zídce a jeho dědeček mu z ošatky nabídl vejce. "A já s ním mrsknul o zem. Jeho to tak rozesmálo, že mi podal druhý, třetí, čtvrtý a já s nima bouchal a smáli jsme se oba ukrutně."
Jako mrně o sobě hovořil ve třetí osobě. "On" vyslovoval "fon". Když jedna holčička na kluzišti tlačila lavičku, aby neupadla a řekla "pojď chlapečku, já tě svezu", odpověděl: "fon nemůže, fon nemá prusle".
Tatínek Jaroslav zdědil rodinnou profesi truhláře, ale později v Praze dělal telegrafistu u dráhy. Maminka Růžena (za svobodna Beštová) byla v domácnosti a brzo si všimla talentu svého syna. Ve čtyřech letech se sám naučil na tahací harmoniku, o půl roku už chodil "do houslí". Naučil se sám i číst a maminku překvapil tím, že znenadání přelouskal nápis Minerva na šicím stroji. Když přišla návštěva, slabikoval z novin, které schválně držel vzhůru nohama. Maminka rozhodla, že se kvůli jeho talentu musí přestěhovat do Prahy.

ZA PÁR KAČEK DO REDUTY

Za války ho rodiče poslali z Prahy na venkov do ústavu školských bratří ve Svatém Janě pod Skalou. "Jednou ráno nás řádoví bratři nepřišli vzbudit, tak jsme se koukli z okna a viděli jsme krásně vyrovnané pušky do pyramid, pak se otevřely dveře a přišel ředitel ústavu s německými důstojníky, kteří s námi laškovali a šimrali nás na chodidlech." Z ústavu se stal německý vojenský lazaret (po válce sloužil jako školící středisko Státní bezpečnosti).
I když zpočátku školních let patřil Jiří Suchý k nejlepším ve třídě, ke konci školy se sen maminky o nadaném synovi rozplynul, vysvědčení bylo samá čtyřka. Šel pracovat do reklamních ateliérů, nejdřív chodil pro svačiny, ale postupně se učil od kolegů výtvarníků. Jako autodidakt se dostal Svazu výtvarných umělců. Grafik František Sodoma (říkalo se mu Viktor a byl otcem zpěváka Viktora Sodomy) si založil amatérskou kapelu, ve které Suchý začal hrát na basu a psát texty. "To zcela změnilo můj život, opustil jsem dobrý bydlo v Propagační tvorbě s velice slušným příjmem a začal jsem za pár korun vystupovat v Redutě." Tehdy mu bylo 25 let.

Jiří Suchý ve své vile koncem léta 1989.

SEZNÁMIL JE STŮL

Vůči krásnější polovičce lidstva aktivitou nehýřil. "Byl jsem v tomhletom směru opožděnej, ponejprv se mi dařilo právě v Redutě. Když jsem začal vystupovat, objevily se dívky, které vzaly iniciativu do svých rukou, já to tenkrát potřeboval."
První vážnou známostí byla až Běla. V Propagační tvorbě zdědila po Suchém stůl. Pracovala jako výtvarnice s americkou retuší. A protože bývalí kolegové dohazovali výtvarné kšeftíky, seznámil se i s Bělou - dělil se s ní o stůl.
Vzali se v roce 1960, kdy už Jiří Suchý hrál a tvořil v divadle Semafor. V roce 1964 se jim narodil syn Jakub, který nyní žije o patro níž a má syna Vítka. Jakub je ředitelem prosperující firmy a také vynálezcem.
Běla byla první čtenářkou textů Jiřího Suchého. "Když řekla, že je ten text blbej, tak ještě blbej být nemusel, ale když řekla, že je výbornej, tak jsem měl stoprocentní jistotu, že je výbornej." To ale neříkala moc často. Nejvíce pochválila "Jo to jsem ještě žil." Zemřela v roce 1983 na leukémii.

FÁMA SE BOHUŽEL POTVRDILA

Legendární divadlo Semafor založil s Jiřím Šlitrem v roce 1959. Seznámil se s ním o rok dřív v Redutě, kam ho přivedl Miroslav Horníček. Šlitr začal skládat hudbu k textům Jiřího Suchého. Byl o sedm let starší. "Odmítal vystupovat na jevišti, byl nesmírně plachej. Ale když po čase viděl, že i já, naprostej diletant, jsem se s jevištěm vyrovnal, vyzval mne, abych mu napsal roli. Mě se tím splnil sen, já si hrozně přál hrát ve dvou."
I když veřejnost byla dvojicí Suchý-Šlitr okouzlena, málokdo tušil, jaké jsou jejich vztahy. "Dlouho jsme k sobě nenacházeli cestu, dobře se nám spolupracovalo, ale nebyli jsme v pravém slova smyslu kamarádi. Až poslední rok jeho života se mezi námi něco otočilo a strašně jsme se sblížili."
Kolem roku 1967 měli také "tichou domácnost". Ze zpětného pohledu si ale Jiří Suchý nemůže vybavit, proč. "Možná v tom hrálo roli to, že jsem začal režírovat svůj film Nevěsta a Jirka začal dělat v televizi svůj seriál Plakala panna plakala, který jsem po jeho smrti dokončil. Rozhodně jsme ale ani na chvilku nezauvažovali o tom, že bychom ukončili spolupráci. Ta pro nás byla důležitější než nějaká rozmíška."
O Šlitrově smrti mu ráno telefonovala Věra Křesadlová - jejímu známému říkal řidič pohřebního vozu u benzinové pumpy, že ho vezou v rakvi. "Já jsem tomu samozřejmě nevěřil, protože kolem lidí z naší branže neustále lítají nejnesmyslnější fámy." Nicméně odpoledne zavolal ke Šlitrům. Fáma se bohužel potvrdila - Jiří Šlitr 26.12. 1969 přišel nejspíše nešťastnou náhodou o život. "Hrozně mě to sebralo a pak mi došlo, že jsme si byli hrozně blízcí. Když jsem měl mluvit na jeho pohřbu, tak jsem se toho strašně bál, ale jeden lékař mi dal prášky, které dočasně všechno utlumily."

STRAŠNÉ BOTY MELICHAROVÉ

Suchému se zhroutila představa, že bude hrát ve dvou. Nevěděl jak dál. Zkoušel vytvořit dvojici s dětským partnerem - byla to devítiletá Monika Hálová. Ale už v roce 1970 se objevila Jitka Molavcová. "Já mám pořád pocit, že mi jí poslal Jiří Šlitr, najednou jsem cítil na jevišti přesně všechno tak, jako se Šlitrem."
Manželka Běla na Jitku Molavcovou nežárlila. Naopak pomáhala s postavou Žofie Melicharové. "Já ji vymyslel literárně, ona zase vnějškově, včetně těch strašnejch bot, odřenýho pláště a chocholky vlasů."
Jitka Molavcová má vzácnou schopnost udělat věci, které by nikdo jiný na světě neudělal. "Když jsme jeli do Anglie a potřebovala na žádost o vízum dodat fotografii, vzala fotku, na které se objímala s Ginou Lolobrigidou a vystřihla z ní tu svoji hlavičku, každý jiný by takovou fotku měl jako relikvii."

BUDE HO VOZIT V KOČÁRKU

Bratr Ondřej se narodil čtrnáct dnů před čtrnáctými narozeninami Jiřího Suchého. "Vozil jsem Ondřeje v kočárku a doufám, že mi to teď po letech záhy oplatí." Jiří Suchý sbírá přilby, antické mince, filmy s komiky, muzikály, pouťové svaté obrázky, secesní pohlednice. Ondřej sbírá obrázky komiků, němé filmy, starou muziku. "Je velmi konzervativní, ostatně já taky, ale proti němu jsem nesmírnej progres." Ondřej rád vypráví historku o tom, jak se dal do Klubu sběratelů, protože si chtěl vyměňovat informace o komicích, starých filmech a starých deskách. Zaplatil příspěvky, sehnal seznam členů a v kolonce sběratelů komiků našel jediné jméno - Jiři Suchý.
Bratři si vyměňují cédéčka i knížky, připravují spolu zpěvník dětských písniček. Ondřej Suchý bydlí převážně v Šemánovicích, ale pravidelně dojíždí do Prahy, aby odevzdal práci.

POPLETL KISSINGERA

O stěhování divadla Semafor ze Stýblovy pasáže na malou scénu Karlínského divadla před pár lety kolovalo dost zvěstí. Skutečnost byla prozaická. Semafor nikdo nezakázal ani nevykázal, ale divadlo bylo v dezolátním stavu. Když byly velké deště, nehrálo se, protože sem zatékalo.
Samozřejmě - za dob totality bylo se zákazy všechno trochu jinak. "Nesměl jsem do televize, vydávat knihy, točit filmy, scénáře šly do stoupy, občas vyšla gramofonová deska, když byl v Supraphonu ředitel pan Šeda a v Pantonu pan Hraba, ale jejich nástupci všechno zatrhli. Na Semafor si strana netroufla, byl příliš populární, a tak se snažili, abych tam hrál co nejmíň, vyzývali všechny mně blízké herce, aby si tam založili svoji skupinu, přemlouvali i Jitku Molavcovou a ta se nedala, čím víc skupin by v Semaforu hrálo, tím méně hracích dnů by zbylo na mne."


Olegův glosář: Černobílé snímky na této stránce z období těsně před revolucí 1989 jsem fotil k rozhovoru s Jiřím Suchým pro týdeník Svět v obrazech. Rozhovor dělal Dušan Spáčil s požehnáním, které poskytl zlobivý šéfredaktor Zdeněk Hrabica. Proč zlobivý? Rusofilní Zdeněk Hrabica byl perestrojkový komunista a rád provokoval "věrchušku" - jeho idolem byl sovětský státník Michail Sergejevič Gorbačov, který velmi nevoněl konzervativní vládnoucí československé komunistické klice. Hrabica tuhle kliku neleštil, ale strašil Gorbačovem na stránkách "svých" novin. Klika si myslela, že je Hrabica nějak tajně řízen Moskvou a tak kolem něho chodila jako kočka kolem horké kaše. Hrabica toho mistrně využíval a rád provokoval napůl zakázanými tématy, které ovšem nesměly být příliš o ústa. Suchý byl ideální. Figuroval sice na indexu režimu nepohodlných lidí, ale zase nebyl tolik nepohodlný, jako Václav Havel. Z publikování Suchého tedy nehrozil dalekosáhlý průšvih, ale jen nevraživost soudruhů. A Světu v obrazech stoupl náklad.

Jiří Suchý pozorně autorizuje rozhovor Dušana Spáčila.

Václava Havla znal Jiří Suchý ještě z dob spolupráce s divadlem Na zábradlí. "Když byl disidentem a neměl zrovna ostrahu, párkrát se u mě doma zastavil na kus řeči, bydlel o ulici níž, anebo mi vsunul do schránky nějakou zajímavou tiskovinu." V roce 1995 požádal Jiřího Suchého v USA Henri Kissinger, aby předal Havlovi vzkaz o datumu zamýšlené návštěvy Prahy. "Připadal jsem si nesmírně důležitej, ale zapomněl jsem datum, který jsem měl sdělit, tak jsem napsal panu prezidentovi dopis: Až budete příště mluvit s panem Kissingerem nebo Gorbačovem, tak jim řekněte, ať nic po mě nevzkazujou, protože všechno popletu." Nicméně prezident Havel udělil i přesto Jiřímu Suchému Státní vyznamenání, ne však za popletený vzkaz, ale za celoživotní dílo.

ŠEST VEČEŘÍ NAJEDNOU

Jiří Šlitr byl cestovatel tělem i duší, projel Sýrii, USA, Kanadu, Albánii... O Suchém říkal, že je pecivál. "Scházel se v Americe s Voskovcem, zatímco já si s ním jenom dopisoval nebo telefonoval." V dobách totality ho zval Miloš Forman každým rokem do USA, ale Jiří Suchý odmítal. Nechtěl donášet Státní bezpečnosti, která mu nabídla, že mu bude hradit cestovní výlohy. "A protože jsem srab, řekl jsem, že je mi špatně v letadle a že nemůžu tak daleko lítat."
S Milošem Formanem se v USA setkal až po převratu. A také s jinými osobnostmi. "Režisér Ivo Passer nás pozval na večeři do indické restaurace, byli tam ještě Třískovi, Jiří Planer, provozní šéf Semaforu, který kdysi emigroval, Jitka Molavcová, přinesli jídlo, ale ještě než jsme ho dojedli, přinesli další chod, stejně velikej, už jsme nemohli, ale prý ať ochutnáme, pak přinesli třetí chod. A tak to šlo dál a za jeden večer jsme takhle marnotratně měli každý šest večeří a Passer měl hroznou radost, že pro nás mohl něco udělat."

UNESL KLAUDII

Jiří Suchý má velkého koníčka - filmovou společnost Perplex. Na festivalu Ekofilm v Českém Krumlově získali vloni cenu za krátký film ve stylu němé grotesky Kdo unesl Klaudii, letos natočili delší film Zajatec lesa. Suchý se podílel i na založení obchodu Klokočí se sběratelským sortimentem.
O domácnost se stará paní Lenka, někdy uvaří. "Výborně, ale občas i zdravotně." A co si myslí Jiří Suchý "o tom, co bude potom"? Věří třeba na posmrtný život? "Nemám nejmenší důvod v něj nevěřit a nemám nejmenší důvod věřit. Když si to tak někdy probírám, podle okamžitých dispozic jsem někdy nakloněnej spíš věřit, někdy se mě zmocňujou určitý pochybnosti. Posmrtný život nemůžu vyloučit a protože příjemnější je myslet si, že existuje, tak v něj vlastně věřím."

Posezení v oblíbeném křesle. Gestikulace rukou je stejná v roce 2001 jako byla v roce 1989.

JAKÝ JE
Introvert - zatímco po představení ostatní vysedávají, on spěchá domů psát

JAKÝ NENÍ
Není tuctový - na školních fotografiích se všichni dívají na fotografa, jen on do nebe
Není stádovitý - proto nikdy nekouřil

JAK JÍ
V jídle se odbývá houskami, sýry a salámy
Občas si to vynahradí čínskou nebo indickou kuchyní
Když přijede z ciziny, dá si knedlo vepřo zelo

JAK PIJE
Opil se jen třikrát v životě
K obědu si dá pivo, jednou za týden skleničku whisky s vodou Miluje řecké víno Retsina, protože chutná po smůle

Z HITŮ
Pramínek vlasů, Klokočí, Tulipán (kompletní kolekci vychází průběžně na CD)

Z KNÍŽEK
Encyklopedie Jiřího Suchého, Sto povídek aneb nesplněný plán, Med ve vlasech, tři Knížky, Jen pro pány, No jo, ale...

Z FILMŮ
Kdyby tisíc klarinetů, Nevěsta, Zločin v šantánu, Jonáš a Melicharová

CO SPOLUZAKLÁDAL
Pražskou Redutu, divadla Na zábradlí a Semafor, filmovou společnost Perplex, nakladatelství Klokočí.

Jiří Suchý ve střižně při práci na filmu Zajatec lesa.