JAK VZNIKALY PÍSNIČKY (1977, Melodie)

V časopise Melodie se v roce 1977 překvapivě objevil seriál Jiří Suchý: Jak vznikaly písničky. Překvapivě proto, že jméno Jiřího Suchého v Melodii těch let najdeme uvedeno tolikrát, že bychom to spočítali na prstech jedné ruky. 12 čísel tohoto ročníku ale přineslo 12 vzpomínek na různé písničky, na lidi i na jinou dobu a zde vám tento seriál nabízím.

Jak vznikaly písničky 1

Jiří Suchý

Napsat tak jednou knihu písňových textů s přihlédnutím k jejích vzniku - to by byl podtitul. Název ještě nevím. Vím však, že každá z těch sedmi set písniček, které mám ku dnešnímu dni na kontě, má svou malou historii. Každá vznikla za nějakých okolností. U některých jsou to okolnosti zanedbatelné, jiné snad stojí za zmínku.
Pominu-li svou prvotinu Pan Človíček v Americe, kterou jsem napsal kdysi dávno - snad jako nemluvně - nacházím své další texty v jakémsi sešitě formátu A 3, kde se svorně dělí o místo s písněmi V & W, E. F. Buriana, s anglickými texty černošských spirituálů a lidových popěvků. Takové sešity si dodnes vede každý slušnější mladý člověk. Ten můj napovídá, jaké vlivy mě vedly k vlastní tvorbě.
Těch vlivů však bylo víc. Byl tu mocný impuls v podobě komediálních písniček George Formbyho, dále krásné večery na různých jam sessions, kde jsem, nejspíš s otevřenými ústy, zíral na své idoly - na zpívajícího Luďka Hulana, na Vlastu Průchovou a Jana Hammra, a pak tu byl Karel Růžička, ale ne ten pianista stejného jména, ten chodil tou dobou ještě do školy, nejspíš mateřské. Karel Růžička, kterého mám na mysli, byl černovlasý a černooký vytáhlý mladík s červenými tvářemi, byl sice také pianista, ale v kavárně Vltava zpíval své písně sugestivně kvílivým hlasem. Texty jeho písniček mě fascinovaly tím, jak byly dokonale jiné, než tehdejší konvenční zboží. Má máma má ráda každé ráno teplé mléko. Tak nějak zněla slova jedné z nich. Jiná byla ještě naléhavější: Proč jsi se má milá zabila? Proč jsi toho jedu požila? Byla to písnička destruktivní, černě humorná a pláč nad otrávenou milou byl nesen v temperamentním jazzovém rytmu, a to nutně vyvolávalo v duši konzumenta běžných šlágrů podivný zmatek. Byla to vlastně písnička velmi potřebná a pro společnost užitečná. Bourala tradici banality, která zapustila své kořeny v tehdejší taneční hudbě, abych použil dobového názvosloví.
Tenkrát jsem zatoužil rovněž si zabrojit proti konvencím a napsal jsem text, který dnes, kromě toho, že je chabý, nepůsobí nijak buřičsky.

Nesnesu ti modré s nebe
Jak jsem ti to sliboval
Nemiluji já už tebe
Tak jak jsem tě miloval
Nemá cenu dál to tajit
Jednou musíš pravdu znát
Musel jsem si jinou najít
Protože tě nemám rád
Chci ti ještě dobrou radu dát
Ať neříkáš že jsem škrob
Když ti někdo řekne mám tě rád
Nebuď chladná jako hrob
Vem si k srdci tuhle radu
Tu nejlepší kterou vím
Nebuď smutná - vzhůru bradu
A koukej běžet za jiným

Skutečně, nic zvláštního. Ale je to dokument. Tahle písnička byla šoking, protože v té době se láska písní pouze vyznávala, nebo nanejvýš oplakávala, pakliže zkrachovala. Píseň cynickou lid neznal. Rovněž obrat „ať neříkáš že jsem škrob“ byl tehdy pro písňový text naprosto nevhodný. Jak se časy mění! Dneska písnička, pokud se nehemží podobnými lidovými výrazy, nemá šanci. (Jenom si nejsem jist, jestli se ještě dneska říká škrob ve smyslu skrblík.) No a závěr, kde je dívka nabádána, aby běžela za jiným, to už bylo zcela nepřípustné. Však se tahle písnička taky nikdy nikde nehrála.
Tehdy mi však působily radost i písničky optimistické. Byly zděděné po Osvobozeném divadle a pak mi jich několik znělo v uších jako ozvěna na tři filmy George Formbyho, které se po válce objevily v našich kinech. Tou dobou jsem byl začínajícím grafikem a neměl jsem rád tramvaje. Chodíval jsem zásadně pěšky a při chůzi jsem psal. V kapse jsem nosil kus papíru a ten byl stále užmoulanější, avšak narůstaly na něm den po dni veršíky. A najednou tu byla písnička o sardinkách, která by nevznikla, kdybych neznal Ježkovu Stonožku či Ezopa a hraběnce.

Taková maličká plechová krabička
Maličká plechová krabička taková
A v ní se chudinky mačkaly sardinky
A v ní se mačkaly sardinky
Ačkoliv se mačkaly
A neměly pohodlí
Nikdy nenadávaly
A vždycky se dohodly
Lidi se v piksle nemačkají
Někdy i to pohodlí mají
A přece nadávají
Krabička ta je maličká.
A tak rybička se v ní mačká
Zbytečně čeká rybička
Až ta krabička bude bez víčka
Lidi se na ni dívají
Při tom navzájem si říkají
Nekupujte tu krabičku
Má podřadnou značku na víčku
A tak zbytečně čeká rybička
Až ta krabička bude bez víčka

Tahle písnička vyšla na gramofonové desce, jenomže pouze na jedné, jakou bylo možno si nechat nahrát za třicet šest korun ve studiu AR. Pochopitelně, že těch šestatřicet Kčs jsem musel zaplatit já. Teprve deset let poté jsem začal být za nahrávání desek honorován. Shodou okolností můj první honorář (zpíval jsem ve sboru Šlitrovu a Horníčkovu píseň Potkal jsem jelena) nečinil o mnoho víc, než těch 36 Kčs. Až mnohem později jsem jako sólista dostával sto dvacet.

Jak vznikaly písničky 2

Jiří Suchý a Viktor Sodoma st.

Na počátku let padesátých, když jsem jako dvacetiletý, avšak mentálně čtrnáctiletý mladík coural po Praze, v kapse papír s rozepsanou písní, zněla mi hlavou Titina. Tento starý francouzský šlágr (Je cherche apres Titine) jsem slyšel ponejprv ve filmu Moderní doba, kde Charlie Chaplin jako zpívající číšník ztrácí manžetu, na níž si text písně pečlivě poznamenal, a musí pohotově improvizovat jakýsi nesmyslný text, složený ze slov vlastní výroby.
Tehdy mi vířila hlavou v podstatě nereálná představa, že budu komikem, že budu hrát v divadle uprostřed Prahy a lidi se tam budou hrnout, protože se tam děsně nasmějou a bude jim hezky. Nikdy jsem se nepozastavil nad tím, proč zrovna já ze čtrnáctí miliónů Čechů a Slováků bych měl mít k dispozici divadlo uprostřed Prahy. A proč zrovna já bych měl mít možnost a právo rozesmávat ty zbylé milióny občanů. Mladý člověk nemívá vždycky soudnost, a tak se nedivme, že i mně byla odepřena. Zkrátka chtěl jsem být komikem a při nejrůznějších pochůzkách po Praze jsem se na tu dráhu připravoval: stavěl jsem si repertoár!
No a Titina mi připadala pro budoucího komika jako na míru. I začal jsem psát text, na němž je neobvyklé, že jsem jej psal tři roky. Neříkám, že nepřetržitě. Občas jsem od něho utekl a sepsal něco jiného, ale Titina se ke mně vracela s vytrvalostí neodbytné dívky. A s ní i první problém. Zatím co v Písničce o sardinkách, která už tenkrát měla své místo v mém sešitě formátu A 3, jsem sděloval, že

... lidi se v piksle nemačkají
Někdy i to pohodlí mají...

při čemž se mi rýmovaly dvě skutečnosti, v Titině se měly v každé sloce zásadně rýmovat skutečnosti tři. Tenkrát jsem ponejprv poznal, že tři verše za sebou, pokud se mají rýmovat aniž by se vytratila souvislost, to už je šaráda. A začal jsem si vypomáhat způsobem, který by každý seriózní textař musel co nejrozhodněji odsoudit. Pravda, bylo to trochu nefér. Když jsem totiž v té písničce o vyšinutém trpaslíkovi (Titina se mi nějak do písně nedostavila) sdělil svému budoucímu posluchači, že:

Jezdím ke svému strýci
Co bydlí v Prosečnici

uchýlil jsem se bezostyšně k výroku:

Sádrové trpaslíci
Tam na zahrádce má

Když člověk jednou zhřeší, není už problémem zhřešit podruhé. Znáte to jistě i z jiných příležitostí:

Prvý má kabát žlutý
Druhý má pohled krutý
A stále vyšinutý-
ma kouká očima

A jelikož je v lidské přirozenosti nacházet ve vlastních poklescích zalíbení, oddal jsem se bezostyšně psaní textů, které opouštěly ustálené normy kdykoliv jen to bylo zapotřebí. Tak například Vesnická romance. Písnička, která si říkala o příliš krátké verše. Napadlo mě, co takhle napsat verš delší a jednoduše jej rozdělit napůl?

Když pršelo
Jen se lilo
A tele do-
ma nebylo
Jela Anič-
ka na kole
Hledati te-
le na pole

A tak jsem se postupně osměloval a nacházel jsem nové možnosti, o nichž se mi původně ani nesnilo, a nacházel jsem v tom hledání zálibu. Ta Vesnická romance se mi pak jednou vrátila na gramofonové desce značky Supraphon a já jsem si uvědomil, že jejímu textu je už osmnáct let. Osmnáct let - v tomhle věku bývají holky nejhezčí...


Jak vznikaly písničky 3

Petra Janů a Saze

Abych se zbytečně nepasoval v těch svých úvahách na pamětníka, zabrousím pro změnu do doby zcela nedávno minulé. Do doby, kdy se divadlo Semafor chystalo uskutečnit pátou ze série Zuzan - Zuzanu v lázni. V tomto představení jsme použili jako předlohy k písním slavné obrazy, a tím pádem tu nemohl chybět ani legendární a ve své době pobuřující obraz Edouarda Maneta Snídaně v trávě. Tehdy s námi na divadle působilo duo Saze a tomu měla být píseň určena. A tak vám tu předkládám výsledky zápasu, který jsem s tímto tématem svedl.

Sedněte si slečno do travičky
A my připravíme snídani
Nad hlavou nám vrkaj holubičky
A za chvíli zazní klekání
Za chvíli už dojde na hvězdičky
Pane Manet ten čas uhání
Dřepněte si slečno do travičky
A začněte činit pokání
Odložte si šat i botky
Nám jde o tělo
Změníme se ve dva šotky
Bude veselo
Odložte si bez váhání
Než se zešeří
Když nedošlo ke snídani
Dojde k večeři
Potěšte dva zarmoucené strýčky
Naše roztomilá neteři
My vám za to dáme do travičky
Tu slíbenou nóbl večeři

Písnička se mi nejprve velice líbila, pak už pouze líbila, po několika dnech se mi tak moc už nelíbila, až jsem dospěl ve své antipatii k pocitu, že věc je lehce slaboduchá. A tak jsem se začal pokoušet o další verze, v nichž se ku konci měla připojit k oběma zpívajícím pánům zpěvačka - to jsem ještě nevěděl která.

Sedněte si slečno do travičky
A my připravíme snídani
Vy si zatím zujte rukavičky
Ať vám svítí slunce do dlaní
Ozónem si provětrejte plíčky
A pak bez dlouhého váhání
Zanevřete slečno na šatičky
V tom vám přece nikdo nebrání
Odložte si šat i fiží
Modrou punčochu
Nám to přece neublíží
My jsme od fochu
Sundejte si tričko ba i cvičky
Čepičku i šátek od tetičky
A my vám pak za to do travičky
Dáme tu slíbenou večeři

A dál se písničky měla ujmout dívka - to jsem pořád ještě nevěděl která - a pánové už měli jen její zpívání glosovat, což uvádím v závorkách:

Za kafíčko za travičku striptýzek
To by se vám hodilo
Nesvlíknu se páni ani za řízek
(A co takhle za kilo?)
Nejsem děvče peněz lačné
Šaty dělaj člověka
(Řekněte nám kdy to začne
Hlavně ať se nečeká)
Nejsem děvče co se svlíká
Když si někdo zamane
(K snídani je krajáč mlíka
A dvě duše zklamané)

Dopsal jsem, přečetl jsem, zahodil jsem. A dostal jsem strach, že už nadešel ten okamžik, který mě děsívá ve snách: že se totiž budu muset obrátit na nějakého šikovného textaře a píseň u něho objednat. Učinil jsem tedy ještě jeden pokus a vznikla písnička, jejíž poetika je mi blízká, a tak jsem se pro ni rozhodl, předal jsem ji Ferdinandovi Havlíkovi a písnička zazněla ponejprv 8. prosince 1972 v Semaforu, interpretovaná Petrou Janů a dvěma pány od Sazí.

To zelený je tráva
To modrý oblaka
Až vystuduju práva
Koupím si spartaka

To tmavý to jsou lesy
Světlá je Žaneta
Do trávy sedneme si
Dle pana Maneta

Do trávy sedneme si
A načnem konzervu
Jsem jabko které děsí
Pohádka o červu

Co dneska koupím lehce
To prodám se ziskem
Jsem jabko které nechce
Se stati ohryzkem

Když lidem srdce stůně
Tu jim jde na nervy
I monotónní vůně
Hovězí konzervy

To zelený je tráva
To modrý oblaka
Ach buďte slečno zdráva
Žvanec nás neláká

Závidím tajně višním
Ze právě dozrály
A potichu se pyšním
Se svými chorály

A potichu si zpívám
Písničku nejtišší
Závidím tajně slívám
Ty však to neslyší

To zelený je tráva
To modrý obloha
A z dálky na nás mává
Žaneta nebohá

Nás odbyla jen slovy
Ta plachá povaha
A panu Manetovi
Se svlíkla do naha

Z čehož vyplývá, že textařské řemeslo se chová mnohdy k těm, kdož je provozujou, dost příkře. A aby věc nebyla příliš jednoduchá, je tu ještě dovětek:
Když jsem písničku dopsal, chtěl jsem si text zařadit do archívu, kde mám písničky seřazené pěkně podle abecedy. Snídaně v trávě - našel jsem si tedy písmeno S ... Smrt starého osla ... Smutný probuzení ... Sněhová vločka ... tady! - Jenomže za Sněhovou vločkou už jedna Snídaně v trávě byla. Složil jsem ji kdysi pro Milušku Voborníkovou a nějak jsem na ni zapomněl. (Na tu písničku. Na Milušku Voborníkovou nezapomenu nikdy.) A tak jsem to vyřešil tím, že jsem tu novou písničku nazval Konzerva v trávě a zařadil jsem jí pod K. A tam
je dodnes.

Jak vznikaly písničky 4

M. Voborníková, J.Šlitr a N. Urbánková

Občas se mě někdo zeptá, která byla první písnička se Šltrovou hudbou a za jakých okolností vznikala. Historii o tom už mám náležitě zažitou, jelikož jsem ji vyprávěl na různých tzv. „besedách s umělci z Prahy" nesčíslněkrát. Pro mě je to už vlastně legenda a někdy mi připadá, že se to vůbec nikdy nestalo, že je to pouze vyprávění bájných starců.
Když jednou přišel do Reduty Miroslav Horníček, aby pookřál při programu, který za tím účelem připravila skupina pošetilců vedených Viktorem Sodomou starším a jeho ženou Vlastou, přivedl s sebou jakousi osobu. Zpíval jsem v tomto pořadu své první písničky a když bylo po všem, došlo k vzájemnému představování. A tu vyšlo najevo, že Horníčkův společník je mladý právník JUDr. Jiří Šlitr, který taky hraje na klavír. Dr. Šlitr mi pak navrhl, že by třeba zhudebnil některé z mých textů. Protože jsem tehdy psal slova pouze na zahraniční zboží, vidina původní české písničky se mi zdála lákavou. I když musím na druhé straně přiznat, nikdy jsem nepočítal s tím, že se mi za skladatele nabídne nějaký právník. Ale poskytl jsem mu přesto několik textů, záměrně jsem vyňal ze zásuvky ty horší, z obavy, aby mi nezkazil ty, co se povedly. Jeden z nich:

Zahradník vypěstoval
Dvě růže z Jericha
Ta první v tichu kvete
A voní do ticha

Ta druhá kvete více
Má temně rudý ret
A trochu bledé líce
A je jí šestnáct let

První růži jsem koupil
Té druhé jsem ji dal
A bylo mi tak dobře
A zahradník se smál

Druhý vypadal takto:

Na okně seděla kočka
Byl horký letní den
Na okně seděla kočka
A koukala se ven

Byl horký letní den
A kdekdo chodil bos
Na okně seděla kočka
A venku zpíval kos

Oba texty ležely u Jiřího Šlitra asi čtrnáct dnů. Pak mi řekl, že si představoval něco komplikovanějšího. Jeho skladatelské ambice zřejmé urazila primitivnost mých říkaček, a tak jsem začal uvažovat o něčem komplikovanějším. A vznikla Aladinova lampa - píseň skutečně komplikovaná: každá sloka má zcela jinou formu. Asi za měsíc mi Jiří Šlitr text vrátil, že prý to zkoušel, ale zhudebnit to nejde. Pro vaši informaci uvedu i tento text:

V pohádkách z tisíce
A jedné noci
Čet jsem o lampičce
S kouzelnou mocí

V návodu k použití
Se připomíná
Ze lampa nejen svítí
Tak jako jiná

Ta lampa prostřednictvím Džina
Vám splní každé přání
Marně pátrám čí je to vina
Že není nikde k mání

Stačí tu lampu pohladit
A Džin se zjeví
A může se s ním poradit
Ten kdo neví
Co od něj chtít

Tahleta sloka je pro skladatele zvláště vděčná! A dál:

Ta lampa existuje
V jediném exempláři
Snad je to prototyp
A její matnou záři
Uzříme jen
Když začteme se do pohádky
Je to jen sen
Na to i Edison je krátký

Někdy mi však
Má milá připomíná
Onu kouzelnou
Lampu Aladina:

Lehce ji pohladím
Měkkou dlaní
Ona mi vyplní
Moje přání

Po tomto textu jsem měl nějaký čas za to, že tím skončila autorská spolupráce začínajícího textaře Jiřího Suchého s advokátem Šlitrem. Ale určitá houževnatost byla vždycky rysem našich povah, a tak jsme učinili ještě jeden pokus. Text se mi sice moc nevyved, ale kdybyste znali tu melodii, souhlasili byste se mnou, že ani ona nebyla z nejlepších. Ale vznikla tu naše první písnička a to už nikdo nezmění.

Nevím proč mě napadlo
Navštívit tohle divadlo
Kde herci nad tím bádají
Zda mají být či nemají

Bledý muž v roli Hamleta
Byl nevídaný popleta
Čím dál tím více bledl
A roli nedovedl

A tu se to stalo
To co se stát nikdy nemělo
Mně bledého Hamleta
se náhle zželelo
A já jsem vstal
A zazpíval:

Pane Hamlet
Proč se ptáte
Být či nebýt
A proč lebku
V ruce máte

Být či nebýt
Vraťte tu lebku do hrobu
Je plná mikrobů
A pověste už na skobu
To vaše Být či nebýt


Jak vznikaly písničky 5

Vlasta Kahovcová a Jiří Suchý

V poslední době jsem si zvykl uvádět - když už to chce někdo mermomocí vědět - že jsem napsal texty k sedmi stům písniček. Tvářím se při tom obvykle, jako kdyby to byla maličkost, ale to jen vrozená skromnost mě nutí k této přetvářce. Myslím si, že sedm set je úctyhodné číslo. A taky trochu nepřesné. Ve skutečnosti jsem napsal textů mnohem víc, ale ty jsou jaksi…
Složil jsem totiž ještě určité množství písniček neregulérních. Písniček, které si nikdy nikdo zpívat nebude a já je po čase zapomínám. Nikdy nikde nejsou naštěstí podchycené. Aby to nevypadalo tak tajuplně, uvedu příklad. Před několika dny jsem totiž zrovna složil jednu z takových neregulérních písní a náhodou jsem ji nezapomněl. Nechť je tedy jako exemplární případ zaznamenána za ty desítky ostatních. Aspoň se veřejnost dozví, proč je tak hbitě zapomínám a proč o nich mluvím s takovým despektem.
Uklízel jsem totiž nedávno zahradu a za domem jsem objevil několik papírových pytlů a v nich cosi, co zde zbylo po fasádnících. Nápis na obalu mi prozradil, že jde o mastenec. Do té doby jsem nevěděl o mastenci vůbec nic. Dneska vím jen to, že existuje. Proč, to nevím. Ale slovo mastenec mně utkvělo, jelikož jsem odjakživa citlivý na zvláštní slova. (Nejednou mi bylo v minulosti pobídkou k napsání celé písně: Klokočí, Knot, Škrhola...)
Jak jsem řekl, nevím co je to mastenec, ale jsem natolik soudný, že vím, že je to slovo pro textaře zbytečné. Národ jaksi neprahne po písni o mastenci. Nicméně slovo mi učarovalo a jak už jsem deformován svým profesionálním textařstvím, přistihl jsem se pojednou, že skládám o mastenci píseň. Píseň nikým neobjednanou, píseň jen tak pro sebe. A hned jsem si ji i zpíval. Zcela mechanicky, neuvědoměle, zkrátka tak, že by pan profesor Freud měl ze mne nemalou radost.
V časovém rozmezí dvou minut tak vznikla písnička, která by se možná hodila do Mateřídoušky, kdyby nebyla tak neskonale pitomá. Teď, když by se slušelo píseň ocitovat, začínám se stydět, ale zároveň si uvědomuju, že po tak dlouhém úvodu ji nemohu přeskočit, a tak si ji, prosím vás, přečtěte:

Pravil jeden vlastenec
Že má doma mastenec
A pak k tomu tiše dodal
Že by mi ho trochu prodal
Já povídám: Vlastenec
Nech si ten svůj mastenec!

Předesílám, že jinak jsem naprosto v pořádku, neprojevila se u mne ani snížená chápavost, ani ztráta duševní rovnováhy. Ale písniček tohoto druhu jsem složil nezjistitelné množství. Obvykle se mi zároveň s textem vynoří i melodie, myslím, že podobné úrovně. Zní mi pak v uších při manuální práci (v tomto případě to byl úklid zahrady) a po ukončení práce píseň odezní. (V tomto případě neodezněla.) Je mi však jasné, že tento žánr by mě neuživil, i když mohu uvést jiný příklad, kdy mně podvědomí přece jen dopomohlo k výdělku. Napsal jsem totiž dvě písničky, které se mi zdály.
První z nich byl český text na starou americkou melodii, známou pod názvem Bye Bye Blackbird. Neumím anglicky příliš dobře, ale slovo bye jsem si přeložil celkem správně. Blackbird - tedy jako černý pták - mně však nějaký čas vrtal hlavou, proč se to píše dohromady. A pravděpodobně tenhle problém způsobil, že se mi písnička vloudila jedné noci do snu. Zpíval jsem si ji totiž na nějaké neurčité ulici - s českým textem. Po probuzení jsem si text vybavil a zapsal:

Kolem okna černý pták
Lítá zrána
Budu lítat taky tak
Jak ta vrána

A když už jsem si text zapisoval, tak jsem ho zároveň i dopsal. V bdělém stavu mi vznikly další řádky.

S jarním větrem
Chtěl bych letět
Závod
Černá vráno
Dej mi k tomu
Návod

Slíbilas mi perutě
Za slovo beru tě
Tak je sem dej

Tuhle do poloviny vysněnou písničku jsem pak zpíval na veřejnosti a těšilo mě, že nikdo netuší, jak snadno jsem k ní dospěl.
Druhý případ bylo Melancholické blues, které pak ve hře Taková ztráta krve zpíval Karel Štědrý. A Jiří Šlitr si ten kousek oblíbil, že jej zařadil do svého recitálu Ďábel z Vinohrad.
Jednou časně ráno jsem se probudil, a protože bylo ještě málo hodin, rozhodl jsem se, že znovu usnu. Což se mi podařilo jen napůl. A v tom polospánku se mi začaly zdát veršíky téhle melancholické písničky:

Život je cesta která rozbředla se v těsto
Já však tou cestou půjdu bez protestů přesto

Probudil jsem se, abych si je poznamenal. Psal jsem kostrbatě, jelikož v polospánku, leč udržoval jsem se záměrně v tomhle stavu, pevně odhodlán vytlouct z něho co se dá.

Až někde upadnu jsa vděčen gravitaci
Za trochu odpočinku na poslední štaci

Psal jsem další řádky tak, jako by mi je někdo diktoval. (A to jsem netušil, že se mi vlastně zcela věštecky zdál i název jedné mé budoucí hry - Poslední štace.) Když jsem se probudil, blues jsem dopsal a zušlechtil.
Chci vás však ujistit, že víc textů už se mi nezdálo, naopak, některé jsem musel poměrně těžce vydřít. Tři podoby písně Konzerva v trávě, o níž Jsem se tu v minulosti zmiňoval, jsou toho dokladem. Nikoliv jediným. Vlastně snad většina písniček, které jsem vypustil do světa, měla víc podob než jednu. V Kytici zní kupříkladu milostná píseň neboli sladák Miláčku.

Miláčku
Neumím lháti ani krásti
Miláčku
Podnapilý jsem pouze zčásti

Mám touhu která nezná meze
A sice touhu po tvé něze atd.

Tak takhle písnička zněla už pár roků před Kyticí, a sice v jednom reklamním filmu, v němž mi Miluška Voborníková zpívala:

Miláčku
Francovka Alpa dá ti pocit
Miláčku
Že v hebké náruči ses ocit
Miláčku
Francovka Alpa dá ti sílu
Miláčku
Našel jsi ve mně hodnou vílu
Která ti dobrou radu dává
Miláčku tebe bolí hlava
To se stává
Miláčku
Alpou ti potřu skráně jemně
Miláčku
A ty se za to přiviň ke mně

Když jsme psali s Ferdinandem Havlíkem Kytici a lámali jsme si hlavu s ústředním sladákem, bez něhož se žádný slušný muzikál nemůže obejít, vzpomněl jsem si na Francovku Alpu a na hodnou vílu Milušku Voborníkovou, která mi zpívala, abych se k ní přivinul, z čehož pak nějak sešlo, a Ferdinand měl ulehčenou práci. Já však musel napsat nový text, protože ta Alpa se ke Karlu Jaromírovi Erbenovi nehodila.


Jak vznikaly písničky 6

Jiří Šlitr

Znáte to: někdy má člověk práci, kterou je nutno udělat narychlo, jindy zase je tu práce, se kterou si jeden neví rady, anebo práce, která je nezáživná, a tudíž nebaví, ale udělat se to musí - ve všech těchto případech je třeba nasadit profesionální vědomí zodpovědnosti a věc, jak se říká, odvést.
Ale taky se občas vyskytne práce, která má ve své podstatě zašifrovaný jakýsi apel. Přitahuje si nás, těší nás, bavíme se při ní jako při nějaké hře a máme pocit, že za tuhle práci bychom snad ani neměli být placeni. Když se probírám svými texty, musím říci, že občas mezi nimi vynikne jeden, co měl právě všechny atributy v předešlé větě uvedené. Snad vůbec nejlepší vzpomínky mám na údobí, kdy jsem našel inspiraci v Nezvalové přístupu k poezii v létech dvacátých. Díky tomuto vzoru se stalo pro mne textařské řemeslo dobrodružstvím. Nořil jsem se do romantické džungle slov a pojmů a tvořil z nich obrazy, o jakých se mi do té doby nesnilo.
Ponejprv jsem si tuhletu metodu ověřil - poněkud nesměle - v písni Klokočí. Nevím, jestli někdo vůbec může pochopit radost textaře, který jednoho dne objeví, že verše se mohou rýmovat, ale jejich logická souvislost muže být zcela nepatrná. Konkrétně: když jsem napsal verš Po babičce klokočí objevil jsem, že není nutno pokračovat veršem Jsem zdědil dnes, nýbrž že si mohu dovolit luxus jakéhosi nesmyslu a navázat naprosto svobodně a alogicky

Po babičce klokočí
A potmě strach
A do očí
Padl mi prach ...

Toho dne jsem objevil pravdu, kterou každý slušnější básník dávno znal, že totiž text, který příliš dbá logiky, činí tak mnohdy na úkor poezie a má, odborně řečeno, těžkej zadek. A naopak text, který je napsán s určitou volností, zdá se i posluchačům zpěvnější a ani nevědí proč. Popularita, se kterou se tenkrát Klokočí navzdory mému textu setkalo, mi naznačila, že se mýlí ti, kteří nadbíhají tzv. lidovému vkusu a podceňují vnímavost a citlivost prostého člověka.
Píseň Klokočí byla tedy pro mne branou do nových krajin a tuto metodu jsem si začal rozvíjet. Nakonec jsem se naučil řešit věc tak trochu po filmařsku. Když se mi zdálo, že je text náhle příliš popisný, obdařil jsem ho znenadání ostrým střihem. Počínal jsem si jako režisér, jenž přeruší roztouženou milostnou scénu neurvalým vpádem rychlíku, odvážejícího někam pryč onu milovanou bytost, která se ještě před vteřinou válela v lučních květech.

Oči má sněhem zaváté
V duši má chladný stín
Rampouchem srdce proklaté
Studený hlas
Na dlani mráz
Ledový klín
Slunce svit marně útočí
Její cit neroztál

Takhle jsem lkal v písni nad chladným citem dívky a najednou jsem toho měl dost. Cítil jsem, že je nejvyšší čas změnit téma, neměl-li se z písně stát cajdák:

Prosím vás pane průvodčí
Zastavte vlak
Už je to tak
Nemohu dál

A takhle jsem si počínal čím dál tím častěji a začal jsem tento způsob jaksi zhušťovat. Zatímco v písni o sněhem zavátých očích jsem nasadil nový motiv po osmi verších, v dalších písních jsem začal střídat motivy po dvouverších, nebo i po verších, anebo dokonce v polovině verše. A tu jsem teprve mohl docenit, co znamená to nezvalovské sousedství slov, která by se - nebýt básníka - k sobě hned tak nedostala.
Tak nevím, jestli z toho, co jsem tu napsal, dostatečně vysvítá, proč je pro mě dobrodružstvím sestavovat z toho nezměrného množství slov, jimiž náš jazyk oplývá, kombinace, které by mě samotného udivovaly. Jiří Šlitr rád cestoval. Já už ne tolik. Musel jsem kvůli tomu od něho vyslechnout mnoho výtek. Vykládával mi občas, kolik zážitků taková cesta do ciziny přináší. Vím však o tom své. Kupříkladu když byl v Sýrii, tak šofér, který ho vozil, měl na každé ruce šest prstů. Jiří se mi pak přiznal, že ty neobyčejné ruce, ležící na volantu, ho tak fascinovaly, že z nich nespouštěl oči, a zatím kolem se míhaly krásy země nepovšimnuty. Šest prstů na ruce je sice věc, která člověka potěší, ale jet za tím až do Sýrie - to mi připadá trochu neúměrné. Jiří Šlitr se snažil zachránit svou reputaci popisem krásy Syrek, se kterými se v zemi setkal. Mám však zjištěno, že ač Syrek potkal mnoho, že si ani neškrt. Zkrátka v záležitostech cizích krajů jsme si příliš nerozuměli. Nedovedl pochopit, že zatímco bloudil po světě, dokázal jsem doma prožívat napínavé chvíle při psaní textu, kde mi každý nový nápad přinášel rozkoš překvapení bez výjezdních doložek, bez devizových příslibu, bez pasových formalit.
Jedna z písniček, které mi byly ekvivalentem putování třeba po té Sýrii, zní takto:

Na rezavém dvojplošníku
Potácí se mezi mraky
V sametovém převlečníku Hamlet
Hledá otcův stín

Zatím někde v panoptiku
Nedaleko Nagasaki
Ofélie pije gin
A tiše syčí svítiplyn

Na padáku noci věčné
Krále duch se zvolna snáší
Marně Hamlet bystří uši
Oči mluví
Ústa ne

Panoptikum neskutečné
Rozplyne se v otčenáši
Ale smutek ginu v duši
Ofélie zůstane

V nejlevnějším baru pije
Hamlet smutný melodie
Zas a zase ptá a ptá se
Zda má
Nebo nemá žít

Jeho malá Ofélie
Ztratila svou zář a klid
A tu ztrátu nepřežije
Ofélie Ofélie
Světlo věčné dej jí svit

Zkrátka a dobře baví mě vymejšlet si představu Hamleta, letícího na rezavém dvojplošníku, a tu náhle duch tatínka se snáší na padáku, zatímco opilá Ofélie ... vím a mám zjištěno, že občan, který má takovéhle nápady, jeví se mnohým jako nesvéprávný. Nepočítám s tím, že tyhle verše mohou přinést radost každému, byl bych ale moc rád, kdyby potěšili toho, pro něhož napsal kdysi Vítězslav Nezval, že

Chaplin veze milé dar
Na motocyklu
Zrcadlo
Hvězdy
Kaviár
Vše co je k jídlu ...


Jak vznikaly písničky 7

Jiří Suchý

Znám několik historek o tom, jak se různí umělci pokoušeli udělat Dílo z telefonního seznamu nebo z jízdního řádu. Buď že jeho část zhudebnili, anebo si z ní udělali komický výstup, se kterým pak předstoupili před udiveného diváka ... Sám jsem jednou zažil švýcarského klauna, který s českým telefonním seznamem velmi úspěšně bavil pražské obecenstvo tím, že pouze četl jméno Novák a přízvukem mu dodával vždycky jiný smysl. Některý z Nováků ho rozesmál, některý pohoršil, jiný udivil, další rozčílil. S Jiřím Šlitrem jsme si o podobných případech několikrát vyprávěli a občas jsme uvažovali o zhudebnění jídelního lístku nebo úřední vyhlášky. Ale nikdy jsme se do podobného dobrodružství nepustili, jelikož jsme nevěděli, jak na to.
Jednou to ale muselo přijít - ovoce má přece taky ve zvyku uzrát. A tak jsem se odhodlal k napsání textu, v němž by Jiří Šlitr pouze vypočítával, co měl k obědu. Jirkovi se nápad líbil, a tak jsem začal psát.

Představte si představte si
Co jsem měl dnes k obědu:
Knedlíky se zelím
Se zelím kyselým
Pak jsem měl u stolu
Kdovíco v rosolu
Kapustu vařenou
Jedli jsme ji s Mařenou
Sám jsem si za pecí
Zadělal telecí
Škubánky maštěný
Baštil jsem jak praštěný
To koukáte
To koukáte
Co jsem měl dnes k obědu

Jiří Šlitr měl z textu opravdu radost. Byl vděčným konzumentem mých nápadů a věta o tom, že si zadělal telecí, ho dovedla potěšit. Proto jsme si asi rozuměli. A tak další dny vyprávěl na potkání kdekomu, co jsem pro něho napsal, a mně pak referoval, že se tomu všichni smějou. Potom se pustil do práce.
Když jsem si k němu po čase přišel poslechnout výsledek, zažil jsem menší překvapení. Zpočátku se mi zdálo všechno v pořádku. Jiří pojednal písničku podle modelu A to tele, hubou mele, anebo, chcete-li, Old MacDonald has a farm ... To znamená, že jde
o krátkou písničku, která se však v každé další sloce poněkud natáhne systémem nastavované kaše, takže poslední sloka už trvá pěkně dlouho.
Jiří mi zpíval sloku za slokou a když skončil o tom, že škubánky maštěný baštil jako praštěný a já předpokládal konec písně, pokračoval vesele dál:

Uzený na hrachu
Střílel jsem ho na bráchu
Jeseter na kmíne
Koupil jsem ho v Kolíně
Buchtičky se šódó
Zapíjel jsem je vódó
Borůvky na sádle
Našel jsem je ve prádle
Pirožky blinčiky
Kartofel i svinčíky
Co je moc to je moc
Syrečky from Olomóc
Na chleba romadůr
Od madame Pompadůr
Špenátovou konzervu
Zítra všechno rozervu
Vařené bravčové
Sežrali ho bačové
Žinčica z Levoče
Zná ji každý Jihočech
Koprovou ode dna
Dala teta hodná
To koukáte
To koukáte
Co jsem měl dnes k obědu

Opravdu jsem tenkrát koukal, co to měl ten Jirka Šlitr k obědu! Ten gejzír nápadů naivního umělce-textaře mě uzemnil. I zařadili jsme píseň do Šlitrova recitálu Ďábel z Vinohrad a když se jí posléze zmocnil rozhlas, televize a gramofonový průmysl, stala se brzy Jirkovým hitem. A jako takový se záhy oposlouchala. A tak mě napadlo něco, s čím Jiří souhlasil: napsat na tutéž melodii jakési pokračování. Takový nějaký podobný text, jenomže o něčem jiném. Začal jsem psát a variantu jsem pro změnu nazval Co já všechno dovedu.

Představte si představte si
Co já všechno dovedu:
Povalím bednu
A zase ji zvednu
Starostovic Vincka
Zavezu do Finska
Sousedovic Blaženu
Do stodoly zaženu
Doběhnu běhnu
Ani brvou nehnu
Porazím strejdu
A potom ho přejdu
Dejte mi sáňky
A podjedu šraňky
Přiveďte sem Vltavu
já ji v máji přeplavu
To koukáte
To koukáte
Co já všechno dovedu

Tuhletu verzi si už Jiří nezazpíval - nebylo mu to dopřáno. Pouze ve filmu Zločin v šantánu, jenom takhle u klavíru, zapreludoval úryvek a ocitoval kousek nového textu ...
A tak naše první píseň na epochy mi tu zůstala a já jsem si řekl, že si ji někdy zařadím do nějakého programu a že si s chutí zazpívám jednu staronovou Šlitrovku.


Jak vznikaly písničky 8

Matuška & Pilarová vs. Jelínek & Malknechtová

Občas mě veřejnost zaskočí otázkou, jak vlastně vzniká taková písnička. Je to otázka celkem pochopitelná - kdo jiný by měl vědět, jak vzniká písnička, než ten, kdo je dělá. A tu si vždycky připadám jako podvodník, jemuž píšou písničku chudí študenti za polívku a on je pak vydává za svou tvorbu, aniž by měl nejmenší ponětí, jak vlastně písničky vznikají. Nedovedu totiž na tuto otázku dát uspokojivou odpověd, protože v takovouto chvíli se mi v hlavě počnou zmítat nejrůznější vzpomínky na nejrůznější písničky, z nichž každá vznikla jinak. Každá měla svou vlastní genezi.
Dneska bych si rád zavzpomínal na několik písniček, které byly vydupány ze země. Žádná inspirace, žádná múza, nýbrž železná nutnost nás několikrát dohnala k práci. Ponejprv jsem se s tímto případem setkal v době, kdy končila naše první sezóna v pražské Redutě a kdy jsem připravoval repertoár pro skupinu Akord club na sezónu příští. První sezóna byla úspěšná, a tak jsem si položil otázku, proč. A pak už jsem se snažil všechny ty důvody, které k úspěchu vedly, převést i do sezóny další. Věděl jsem, že naše publikum si zamilovalo rytmus rock'n'rollu, slovní hříčky, nápady tak trochu dada, ale taky určitou dávku sentimentu a nostalgie, kterou do našeho prvního pořadu vneslo Blues na cestu poslední.
Tuhle skladbu jsem měl rád. Tak jako Čelakovský sepsal své Ohlasy písní českých a ruských, i já jsem se pokusil touto písní o ohlas černošských spirituálů a lidových blues. Použil jsem textovou formu blues s typickým opakováním veršů, hovorový jazyk blízký slangu a bluesový harmonický postup. (Jiří Šlitr mně byl tehdy ještě utajen.)

Černej nebožtíku
Máš to ale kliku
Za chvíli do temný hlíny budeš zakopán

Černej nebožtíku
Máš to ale kliku
Za chvíli do temný hlíny budeš zakopán

Nás jsi nechal v v blátě
Sám se vezeš jako pán

A tak dál. Když jsem chystal nový repertoár, zjistil jsem náhle, že zatímco legrace byly utěšené zásoby, píseň, která by nahradila Blues na cestu poslední, chyběla. Sezóna už začínala, a tak nezbylo, než zasednout ke stolu a urychleně napsat nové blues. Ale to už jsem začal správně tušit, že je pravděpodobné, že publikum bude při novém blues vzpomínat na černýho nebožtíka a říkat si to klasické: už to není vono.
Byl jsem však ctižádostivej chlapec a řekl jsem, že napíšu text, který musí úspěšně konkurovat textu předešlému. Hudbu jsem si tentokrát vypůjčil od Fatse Domina, protože času nebylo nazbyt, a vymyslel jsem si slovo, na němž by se dalo stavět, Bouřka, neboli tvrdý
klobouk, nebyla do té doby příliš častým hostem v písňových textech, a tak jsem doufal, že díky té neomšelosti v mé písni trochu zahřmí.

Naraz si bouřku ještě více do čela
Bouřku ještě více do čela
Aby ti vráska z čela zcela zmizela

Tak začínalo blues Hluboká vráska, které brzy vniklo do povědomí a stalo se tím, co se nepěkně nazývá šlágrem. A tentokrát jsem si uvědomil, že se mi podařilo konkurovat sám sobě a byl jsem na to náležitě pyšnej.
Pak jsme začali spolupracovat s Jiřím Šlitrem a zvolili jsme poněkud jinou metodu. Snažili jsme se přebít vlastní úspěšnou písničku tím, že jsme zabrousili do zcela jiného žánru. Neustále objevovat nové možnosti a překvapovat naše příznivce nečekanůstkami, to se stalo naším krédem. Jenomže krédo nekrédo, po čase jsme se znovu pokusili konkurovat si stejným žánrem. Tentokrát už to nebyla železná nutnost, nýbrž otázka prestiže.
Pro Evu Pilarovou jsme svého času složili milostné dueto Ach, ta láska nebeská. A opět musím použít slovo šlágr, ač je nemám rád. Láska nebeská se stala šlágrem a byla jím velmi dlouho. Mezitím se leccos semlelo a Eva s Waldemarem opustili Semafor. Přešli do divadla Rokoko a tam si vzali i svůj repertoár. Láska nebeská se přestěhovala ze Semaforu ke konkurenci. A tehdy jsme si řekli, že napíšeme novou Lásku nebeskou pro nové interprety. A psali jsme. Přesně podle receptu Lásky nebeské jsme složili milostný duet, objevili jsme dva nové zpěváky - trumpetistu Jiřího Jelínka a adeptku Janu Malknechtovou - a utkání s Láskou nebeskou začalo. Bylo to utkání velmi nerovné: na jedné straně slavná dvojice zpěváků s osvědčenou písní, na druhé straně dvě neznámá jména s novou písní Motýl.

Někdy si myslívám že láska je mi vzdálená
Nejím a nezpívám a třesou se mi kolena
Ten pocit však se jako dým
Rozplyne když tě zřím
A do duše mi padne klid

S potěšením zde použiju to nevalné slovo šlágr potřetí. Motýl se šlágrem stal a pomohl Lásce nebeské na zasloužený odpočinek. Pak plynuly roky a Láska nebeská zazářila znovu ve velmi efektní podobě na stejnojmenné LP desce Evy a Waldemara. Přemejšlím, co udělat s Motýlem.


Jak vznikaly písničky 9

Jan Werich a Jiří Suchý

Každý, kdo něco tvoří, mi přizná, že na počátku měl svůj Velký vzor. Něco jako idol, jemuž se chtěl co nejvíc podobat a od něhož získal prvotní impuls k práci. Tomuto osudu se nevyhne ani textař.
Samozřejmě, že bývaly doby, kdy jsem si po způsobu ostatních prostých chlapců zpívával cokoliv. Měl jsem ale veliké štěstí, že jsem si po čase všiml rozdílu v kvalitě písniček, což mnohým uniklo. A tak se mi vynořilo na obzoru několik báječných osobností, které zřetelně čněly nad hladinou průměru. Tak třeba Voskovec a Werich. Než jsem je důkladně poznal, byl jsem přesvědčen, že jediným jazzovým jazykem na světě je angličtina. Věděl jsem, že písničky musí mít české texty - náš člověk přece nebude zpívat pouze anglicky jenom proto, že to dobře zní. Český konzument populární hudby má přece nárok na to, aby věděl, o čem písnička je, to bylo jasné. Ale čeština mi připadala jako náhražka, která se má k jazzové angličtině jako melta k výběrové brazilské kávě. Teprve když mně pánové V+W sdělili, že po tučném hodu ... užívají zažívací sodu z vodovodu vodu ... a vzápětí mě ujišťovali, že

Nikdy nic nikdo nemá
Míti za definitivní
Neb nikdy nikdo neví
Co se může stati

pochopil jsem, že to s tou češtinou není tak zlý, naopak, že je to jazyk netušených možností. A tak jedna z prvních písniček, které jsem pod tímto dojmem napsal, bylo blues Zlomil jsem ruku tetičce, v němž se hlásalo

Tu ruku ti teto
Tu ruku ti teto
Tu ruku ti teto do sádry dají
Do sádry bílé jak padlý sníh...

A tak jsem dostal první lekci v použitelnosti češtiny jako jazyka rytmického a zvukomalebného. Ale snižoval bych význam V+W jakožto učitelů, kdybych tvrdil, že jsem od nich pochytil jenom to. Další, neméně důležitý faktor byl humor. Každý vtipný obrat, každý směšný nesmysl dává písničce zvláštní jiskru, které banální humor písňové konfekce nemůže konkurovat. Voskovec a Werich byli jako textaři velmistry právě v tomto. Nikdo jiný před nimi nedokázal potěšit můj líhnoucí se textařský cit. Radoval jsem se z toho, že teta kráva radí oslovi, jakou cestou jít:

Poslouchej - bučí kráva
Tou se dej ta je pravá
Seš mladej seš hloupej
A já jsem stará kráva

A představoval jsem si, která z našich zpěvaček by prokázala tolik smyslu pro humor a vzala si písničku do repertoáru. Kromě humoru jsem pochytil od těchto učitelů, že písničky mají mít občas i závažnější myšlenku. Bylo by chybou, požadovat to od každé. Ty „jen tak pro radost“ mají taky svůj hluboký smysl, ale když se objeví písnička, která dokáže způsobit člověku mráz po zádech jen tím, jak je pravdivá, pak tedy smekám svůj černý široký klobouk, co nosíme my, bohémové. (Abych pravdu řek, měl bych si ho pořídit.)

Proč klínem vyráží se klíny?
Proč si děti nesmějí hrát?
A proč vlastně svět není jiný?
To všechno mi nedá spát
Proč sytý lačnému nevěří
Dokud sám nedostane hlad?
A proč se dvojím loktem měří?
To právě mi nedá spát

Tyhle otázky kladli V + W v roce 1932 písničkou Proč nemohu spát. Každým dalším rokem se situace přiostřovala a každým dalším rokem byly jejich písničky naléhavější.

Je to divný svět divné věci
Když je pro lidi třeba
Pálit laciné žito v peci
Aby zdražil chleba
Je to divný svět divná láska
Když se mají dva rádi
Ale když jim plynová maska
Při líbání vadí

Učedník Suchý chápal a počínal si nesměle hledat obdobný výraz. Zpočátku opravdu jen nesměle. V písničce Nebuďte mě, kterou jsem zpíval v roce 1958 v divadle Na zábradlí, se praví:

Nebuďte mě
Nechte mě zdát
Ten sen který by se měl
Zdát všem povinně
Nebuďte mě
Nechte mě zdát
Sen o míru
O hudbě
A o víně ...

Mír, hudba a víno - tyto tři skutečnosti mi ohromně k sobě pasovaly, protože slovo mír se do té doby vyskytovalo v daleko serióznějších souvislostech a já jsem se učil věci polidšťovat a zbavovat mýtů. Přišel jsem s tím tehdy trochu předčasně, protože mír a víno se přece jen zdálo být odvážnou kombinací a bylo mi doporučeno na ní netrvat. Naštěstí mínění nebývá neoblomné a veřejnost si časem zvykla i na neobvyklejší příměry, takže bylo možno hlásat v mírové písní

... pak ale přiletěla
Lesklá a horká střela
Uprostřed mýho čela
Našla si mrcha cíl

V neposlední řadě jsem se učil u V + W i novému pohledu na poezii. Nebyla to poezie nadnesených slov, poezie zjitřeného citu, poezie školních čítanek. Poznal jsem poezii Klobouku ve křoví (není to nádherný obraz?), poezii Tmavomodrého světa (neznám českou píseň, která by měla jímavější atmosféru), poezii písně Život je jen náhoda (zlaté rybky v ní vyletí nad mraky, a přece to není surrealistický efekt). Pod dojmem této nové a osobité poezie jsem se tehdy v osmapadesátém roce pustil do psaní písniček, v nichž bouřku (ve smyslu tvrdý klobouk) bylo nutno narazit do čela, aby zmizely vrásky, způsobené láskou a v nichž dojímal (a někdy bohužel i pohoršoval) docela malý blbý psíček. Nebýt Tmavomodrého světa, nikdy by nevznikla píseň o svítání, která zanikla ve stínu jiných písniček a doplatila na mou tehdejší nadprodukci.

Už na východě svítá
Bar zeje prázdnotou
Večer vás vrátný vítá
S nevšední ochotou

Však na úsvitu dne
Je všechno nevlídné
A neveselé

Stoly jsou opuštěné
A židle vychladly
Opřen o vylomené
Secesní zábradlí
Stojí muž osamělý
Jehož tu zapomněli
Jeho přátelé

Jak vznikaly písničky 10

Jiří Suchý

Jiří Šlitr složil kdysi takovou kovbojskou písničku - A proto odpouští má láska mému koni se jmenovala. Autorem textu byl William Shakespeare. Od té doby se Jirka občas jen tak ledabyle zmínil o Shakespearovi jako o tom hochovi, co mu taky dělá texty, a na mně nyní je, abych nezůstal pozadu. A tak zde mohu prohlásit, že i já měl mezi svými spolupracovníky řadu pozoruhodných lidí. Tak například kdysi jsem denně čtrnáct dní vystupoval před nabitou Lucernou a mé vystoupení doplňoval, rovněž velmi úspěšně, Louis Armstrong. Skromnost mi tehdy velela, abych v publiku vzbudil dojem, že vlastně Armstrong je tam ten hlavní. Podařilo se mi to.
Ale i jako textař jsem si uměl vybírat dobré partnery. Tak např. Píseň o myši a jedu jsem napsal spolu s Johannem Wolfgangem Goethem. Původně ji napsal on sám a Jaroslav Vrchlický mu věc přeložil do češtiny:

Ve sklepním brlohu potkan žil,
žrát maso a špek byl pilný,
že raneček sobě vykrmil
jak doktor Luther silný.

Kuchařka nalíkla naň jed;
tu začal mu být úzký svět,
jak měl by lásku v těle.
I lítal kol, byl shon a šum
a chlastal z každé stoky,
rozhlodal, rozryl celý dům,
v úzkosti dělal skoky.
Tu padl na břich a tu v znak,
byl v koncích brzy ubožák,
jak by měl lásku v těle.

Tu v jasný den v svých tísni muk
až do kuchyně běžel,
u krbu pad a sebou cuk,
tam děsně funě ležel.
Smích travičky zněl o překot:
Již voda teče do tvých bot,
jak měl bys lásku v těle!

Tak to stojí ve Faustovi, na straně sedmdesáté osmé druhého vydání. Už několikrát jsem se pokusil zpracovat nějak faustovský motiv a ještě několikrát se o to nejspíš pokusím. Pro divadlo Na zábradlí jsem s Ivanem Vyskočilem napsal hru Faust, Markétka, služka a já a tehdy, když bylo zapotřebí dodat do hry písně, padl mi do oka Goethův popěvek. Moc se mi líbilo, že ty křeče, co si s chudákem potkanem pohazovaly, budily dojem milostné vášně a zdálo se mi to velmi výstižné. Věděl jsem však, že nikdo z konzumentů mých písniček se nebude obtěžovat a zpívat verše jako

Tu v jasný den v svých tísni muk

a že se s tím musí něco udělat. Požádal jsem tedy Johanna Wolfganga o svolení [v duchu] a napsal jsem jakousi současnou variantu jeho písně:

Docela dole ve sklepě
Žil jednou jeden myš
Kdekdo mu kladl za vinu
Že z hladu kradl slaninu
A že měl v domě skrýš

Tu paní domu rozhodla
A nastražila jed
A myš udělal blbinu
Že otrávenou slaninu
Na posezení sněd

A chlastal z každé stoky
A oči poulil hned
Podivné dělal skoky
To protože sněd ten jed

Zkrátka to co on vyváděl
By jiní nesvedli
A myši když ho viděly
Tak chuděry si myslely

Že ten myš
Je nejspíš
Láskou posedlý

V závěrečné sloce jsem si dovolil upozornit na tu okolnost, která se mi v Goethově písni tolik líbila:

Laskavě si povšimněte
Říkám vám to předem
Jak si jeden snadno splete
Lásku s prudkým jedem

Ten myš v posledním tažení
Pad na zem zčistajasna
A myši na něj koukaly
A roztouženě šeptaly
Jak je ta láska krásná
Jak je ta láska krásná ...

Písničku pak zpívala Ljuba Hermanová, vyšla na desce, vyšla i v knize. A to knižní vydání mě něčím překvapilo. Text jsem objevil v knize písniček na sedmdesáté osmé stránce, tedy na stejné stránce, na níž je ve Faustovi z r. 1927 Vrchlického překlad. Těžko byste mě přesvědčovali, že to nezařídil Johann Wolfgang. Tímhle vtípkem mě obdařil namísto spikleneckého mrknutí jedním okem.
Ostatně není to jediný pozdrav tam odkudsi. Kdysi v daleké cizině, kam hlas vysílače Praha dolétne jen v optimálních případech, usedal jsem s přáteli ke stolu, abychom pojedli. Nevím, proč mě tehdy napadlo postavit mezi mísy s jídlem tranzistor, aby jako byla hudba. Nemívám to ve zvyku. Tentokrát jsem to udělal, otočil jsem knoflíkem a z přístroje se bez jakéhokoliv varování ozval jasný hlas Jiřího Šlitra:

Představte si představte si
Co jsem měl dnes k obědu

Všichni jsme kolem stolu oněměli a poslouchali jsme, jak nám Jiřík vypočítává chody, od knedlíků se zelím počínaje, až po koprovou od dna. Byla to další z oněch zvláštností, kterými nás sem tam život potěší. Snad bych měl podotknout, že od té doby jsem se po celý zbytek pobytu pokoušel chytit jakoukoliv československou stanici zcela zbytečně.


Jak vznikaly písničky 11

Jiří Suchý

Zvláštní kategorii písniček tvoří ty, které byly složeny, aby komentovaly nebo oslavovaly nějakou událost. V historii je takových písniček spousta. Stará italská Funiculi funicula oslavovala zahájení provozu na lanové dráze, naše poválečná Světla promenád jásala nad tím, že skončilo zatemnění, a já sám jsem si kdysi složil písničku k svátku, ale spíš jenom proto, abych si ji mohl při vystoupeních v Redutě takto okomentovat:

Nemusíš už o mne stát
Přestal jsem tě milovat
Já teď mám
Sebe sám
Tak rád tak rád tak rád

Takhle jsem si v písni lichotil, ale byla to spíš recese, jak se tehdy s oblibou říkalo, než oslavný záměr. V životě však vznikají události, které je možno písničkou oslavit naprosto opravdově. Přírůstek v rodině se dá oslavit taky kyticí věnovanou rodičce, popřípadě tím, že se tatínek zhuláká do němoty. Já jsem se v tomto případě zachoval jako textař-profesionál a tak vznikla písnička Statistika.

Polibky něžné
V rukou úředníka
Mění se v čísla
Plní fascikl
Je to tak běžné
Říká statistika
Já však si na to
Dosud nezvykl

Když jsi mi řekla
Že nebudem sami
Myslel jsem - dobrá
Přijde bratranec
Co pije koňak
S pěti hvězdičkami
A potom zpívá
Že mu spadla pec

Pak jsem si všiml
Že oči ti září
O něco víc nežli
Ve všední den
A od té doby
Hledám v kalendáři
Nejhezčí jméno
Ze všech možných jmen

Je to tak běžné
Říká statistika
Avšak my víme
Že to běžné není
Litujem svorně
Toho úředníka
Jemuž se láska
V diagramy mění

Jindy zase měla kamarádka narozeniny - prý pětadvacáté. Ze všech lidských činností mi jde nejhůř vymejšlení dárků k narozeninám. A tak jsem dospěl po dlouhém přemýšlení k tomu, že čas, který strávím nad tímto problémem, by se dal daleko lépe zužitkovat skládáním písně, která, kdyby se povedla, mohla by být originálním dárkem. Rozhodl jsem se tedy pro písničku, protože do té doby mi nenapadlo nic jiného, než koupit kamarádce kravatu, a to mi připadalo moc zvláštní. Napsal jsem tedy písničku Já jsem z Kutný Hory koudelníkova dcera a dodnes nevím, jestli ta kravata by nebyla tenkrát lepší.

Já jsem z Kutný Hory
Koudelníkova dcera
Já mám v Praze tři domy
V jednom domě zrovna včera
Pětadvacet bylo mi
V dalším čekám na frajera
Od rána až do večera
Když nepřijde
Smutek mám
Ve třetím pak
Domě štkám
Já jsem z Kutný Hory
Koudelníkova dcera
Já to takhle nenechám

Dám si snad inzerát
Drahouši měj mě rád
Nejsem tak špatná partie
Tři domy u šamotky
I když jen maringotky
Jo v nich se leccos užije

Hlaste se frajeři
A kdo mi nevěří
Jen ať se přijde podívat
Dám v jednom tom svým domě
Mu srdce svý a kromě
Toho mu zkusím zazpívat

Já jsem z Kutný Hory
Koudelníkova dcera
Šarm a boky oblé
Tančím passo doble
S láskou mám však problémy

A tak jsem si postupně navykl oslavit příslušnou příležitost písničkou, tak jak to dělávali poetové za starých časů. Jednoho dne vznikla příležitost k oslavě, jakou dosud žádný poeta ze starých dob neměl. Člověk jménem Gagarin vzlétl do vesmíru. Nastala vlastně nová éra lidstva, a tak jsem zase jednou vzal do ruky tužku, abych oslavoval. Zpočátku se mi nedařilo. Pak vznikla jedna, která začínala verši

Máte oči šedé
Pane orthopéde
Koukněte se na mou nohu
Ubohou
Ačkoliv je plochá
Nadějí se kochá
Že snad bude brzy kráčet
Oblohou

Nebyla snad docela špatná, ale zdála se mi být málo slavnostní. Pak jsem si vzpomněl na melodii, která se mihla v jedné naší hře, ale jen tak bez textu, děvčata při ní hopsala, a tu jsem si vzpomněl že se při ní hopsalo pěkně, jelikož to byla písnička radostná a veselá, a tak jsem ji tehdy bez svolení autora otextoval. Autor dodatečně souhlasil a dva dny na to se zpívala v Lucerně, kde se uskutečnila I. estráda Semaforu, na Gagarinovu počest.

Smrt si vlezla
Kdesi do pumy
A teď z pumy
Vylézt neumí
Kouká z pumy
To se rozumí
Ven

A vidí
Že se život
Nebe dotýká
Děti kytky
Holky muzika
Všude jásot
Radost veliká
Jen

My nejsme ti
Které k zemi víže
Gravitace
Neboli zemská tíže
Proto máme
Důvod k veselí
Jakpak by ne
A život plyne
Joj Gagarine
A život plyne
Dál

A tak jsem se tu pokusil těmito několika texty připomenout další impuls ku vzniku písničky, jehož protipólem bylo několik písní napsaných ze vzteku na někoho, ale ty zveřejňovat nebudu, jelikož vztek po čase člověka pustí a motiv ke zveřejnění takové písně se tudíž rozplyne. Ale jenom pro úplnost konstatuju, že i takové písničky vznikaly a děkuju, že na mě nenaléháte a ponecháte je v šeru mého šuplíku.


Jak vznikaly písničky 12

Eva Pilarová a Jiří Suchý

Tak jsem se tu párkrát zamejšlel nad tím, jak vznikaly písničky, jaké měly osudy, a zdá se mi, že by bylo na čase dovzpomínat. Zapomínat se nemá, ale moc vzpomínat taky někdy škodí. Historek je sice ještě mnoho a vyprávět by bylo co, ale chci si taky něco nechat pro sebe. Na pozdější časy. Až budu stár, budou možná tyto paměti zdrojem slušné obživy. A tak dneska předkládám poslední hrst vzpomínek - třeba na to, jak jsem zapojil okolnost, které Sigmund Freud říkal libido, do služeb své tvorby.
Byl bych pokrytec, kdybych tuto okolnost hodlal nějak tajit - od samého počátku se mi v písničkách objevovaly erotické motivy. Někdy jen v drobných poznámkách o tom, že zima studená není, tvrdá mez netlačí, jindy upřímněji:

To nebylo mi ani patnáct let
Když mladý lesní zřízenec mě sved
Byla to krátká chvíle v boru tichém
Kompromis mezi modlitbou a hříchem
Mně padly jeho vlasy do čela
A pryskyřice tolik voněla

Ten kousek nebe modrýho
A tři koruny stromů
Pak viděla jsem ještě mnohokrát
A co je na tom divnýho
Že když jsem přišla domů
Já nedovedla sama spát

Jiří Šlitr nikdy proti tomu nebyl, naopak právě on mě nabádal, abychom složili píseň, která by tímto lidským elementem byla prostoupena skrz naskrz - dal mi to vlastně tak trochu za úkol a ne, že by mě musel příliš nutit. Pokusil jsem se o několik textů až příliš upřímných, ale nakonec jsem se utekl k podobenství. Tak vznikla písnička o modrých punčochách. Prsty na dívčí noze jsou v ní přirovnány k počitadlu, tím nám vzniká reminiscence školního vyučování - čtyři a jedna je pět... no a pak plynou léta a najednou vznikne v člověku touha se přesvědčit.

Protože najdu počitadlo stěží
Je třeba sundat modré punčochy
Čtyři a jedna je ...
Na tom už nezáleží

A tady můj text končí. V nejlepším. Další děj jsem chtěl ponechat zjitřené fantazii posluchačů. A tehdy způsobil Jiří Šlitr jakési novum v oblasti populárních písniček a hudbou dopověděl to, co se po vysvléknuti punčoch dělo. Rozpoutal tu jakýsi vokální obraz dalších událostí, i když pojednaný jiným způsobem, než to učinila o řadu let později Jane Birkinová v písni Je t‘aime moi non plus. Od této chvíle jsme tuhle nejkrásnější a nejlidštější tematiku už nespustili ze zřetele.
Pak jsme s Jiřím Šlitrem složili píseň, kterou dodnes řadím k těm nejpovedenějším. Jmenuje se Nejkrásnější krajina a byla ústřední árií naší opery Dobře placená procházka. Název opery je vlastně odvozen z obsahu písně a tahle souvislost, jak jsem později zjistil, nikoho nenapadla. Nikdo mi nedokázal vysvětlit, proč nesla opera tak podivný název, a tak pro vás, kteří jste ji viděli, dodatečně vysvětluji:
Uli přirovnává Vanilku (to jsou dvě zvláštní jména hlavních hrdinů) ke krajině.

Jsi ta nejkrásnější krajina co znám
Lesem tvých vlasů
Mé prsty bloudí
Jak deset dětí které neví kudy kam
Jsi ta nejkrásnější krajina co znám

Dvě šedomodrá jezera
Tichá jak okna kláštera
Kdo vstoupí tam ten drží půst
A nebezpečná propast úst
Nechybí ani pohoří
Mé ruce touhou uhoří
A oči když jim dovolím
Projdou se tichým údolím
Jsi ta nejkrásnější krajina co znám

Takhle tedy přirovnává Uli tělo Vanilky k přírodním krásám a doufám, že netřeba dokládat, co přirovnává k čemu. Ovšem zápletka hry pravila, že vše se děje ze zištných důvodů, protože dítě Vanilky, které dosud neexistuje, má zdědit milión. A ták když Vanilka praví

Až oběma nám bude v uších znít
Milostiplné lásky klekání
Můžeš si chodit kudy budeš chtít
Vždyť krajina se přece nebrání

mají oba před očima tu příslušnou sumu. Takže to bude dobře placená procházka nejkrásnější krajinou (co zná). Taky bych se zde mohl zmínit o písničce Horečky. Hrál jsem tehdy pacienta ve hře Poslední štace a jednu sloku písně o horečnatých snech, které mě tu pronásledovaly, tu potěšily, jsem věnoval tehdejšímu světovému idolu Brigitte Bardotové.

Jednou taky ve špitále
Hrál jsem ve snu roli krále
Když jsem se však dostal k moci
Bylo po teplotě
Naštěstí jsem dostal novou
A s ní Brižit Bardotovou
Kterážto mi oné noci
Řekla že jsem kotě

Reomír na teploměru
Koukal trochu vyjeveně
Když se náhle v ranním šeru
Brižit stala peřinou
Pruhovaná duchno česká
Jak ses mohla rovnat ženě
Pro kterou se mi už dneska
Slzy z očí neřinou

Písniček s milostnou tematikou jsme složili ještě stovky. Některé texty čekají v zásuvce na chvíli, kdy budou lidi k sobě v tomto ohledu upřímnější a kdy si troufnou o věcech, které uskutečňují a o kterých si dovedou povídat, taky zazpívat písničku. Zatím nechť postačí na rozloučenou jedna z těch krotkých, a když už jsem si zvykl vyprávět tady o osudech písní, tak bych měl dodat, že jediná kuriozita, která se k písničce Na shledanou víže, je okolnost, že jsem ji nazpíval pro jeden film jen tak při klavíru s Jiřím Šlitrem a jelikož se režisérovi Menzlovi zdála jaksi chudá, přikomponoval dodatečně symfonický orchestr. Protože však jsem byl tou dobou někde za horama, vzal si FISYO můj zpěv a Šlitrův klavír jako jakýsi
základ, ke kterému dotočil všechno ostatní. Ale to je spíš pro odborníky, kteří vědí, že
nejdřív se točívá orchestrální základ a zpěvák se dostaví nakonec. No a teď už ten text na rozloučenou:

Na shledanou
Na shledanou
Zavři oči
A jdi spát
Srdce hoří oči planou
Na shledanou na shledanou
Na shledanou mám tě rád

Na shledanou
Na shledanou
Až se budeš
Sama bát
Utrhni si růži planou
Na shledanou na shledanou
Na shledanou mám tě rád

Tím jsem se ale vlastně rozloučil pouze se čtenářkami, a tak taky něco pro čtenáře: Poklona!