DALŠÍ ETAPA SEMAFORU (1971, Melodie)

autor: Jan Kolář, vyšlo v časopise Melodie č. 8, 1971

Věra Křesadlová, Jiří Suchý, Petra Černocká

Je nesporné, že příchod Suchého + Šlitra započal novou kapitolu české pop music i českého divadla. Vznik této vyhraněné autorské dvojice byl stejně zákonitý jako logický. Semafor Suchého + Šlitra z konce padesátých a začátku šedesátých let měl stejnou renesanční úlohu Jako Osvobozené divadlo Voskovce + Wericha a Ježka z konce dvacátých a začátku třicátých let. „Živá voda Semaforu" (Jak jednou napsal Miroslav Horníček) umožnila zásadní proměnu tzv. kamenného divadla a obrodila českou populární písničku. Po celou dobu autorské spolupráce S + Š plnil Semafor svou důležitou funkci v moderní české kultuře. Přesto, že vznikala další malá divadla, jež se ubírala jiným směrem, přesto, že široké publikum časem ovládli jiní textaři a skladatelé. Smrtí Jiřího Šlitra ztratil Suchý nejen vynikajícího skladatele muziky pro své krásné texty, ale také „poněkud natvrdlého pána v buřince" - protipól své komiky, která, vedle písniček, tvořila páteř semaforského divadelního usilování. A zřejmě nikdo si nedovedl představit, jaké šance Semafor má po tragickém odchodu jednoho z hlavních aktérů. Ani hudební klauniáda a aktovka Básníci a sedláci a Revizor v šantánu, ani exkluzivní pásmo s poetistickými ohlasy Ten pes je váš?, uvedené již bez Šlitra, nedalo jasnou odpověď na tuto otázku. Konečně v obou představeních zaznělo ještě několik Šlitrových písniček.

Horror musical Čarodějky (premiéra 21. dubna) je prvním větším autonomním dílkem Jiřího Suchého a Ferdinanda Havlíka, které otevírá další etapu semaforské divadelní tvorby. Čarodějky jsou výborně napsány a Suchý v nich rozvinul širokou škálu svých autorských možností. Hra je zručně dramaticky vystavěná, organický celek s ní tvoří i jednotlivé epizody, jež se přímo nevztahují k fabuli. Tato čísla, např. Suchým půvabně transformovaná Svatební košile K. J. Erbena či parodie festivalu v San Remo, patří k nejsilnějším místům hry. Režijně jsou Čarodějky zpracovány v dosavadních semaforských tradicích. Herec přichází na jeviště sám za sebe, až před diváky se stylizuje do postavy, přesněji řečeno, naznačuje postavu. Tedy: Suchý hraje Suchého, teprve potom krále Gabriela, Havlík hraje Havlíka, teprve potom starostu, Jegorov hraje Jegorova, teprve potom učitele, Křesadlová hraje Křesadlovou a teprve potom čarodějku. Texty písní, jejichž poetika se sice trochu liší od předchozí Suchého tvorby, opět značně převyšují náš soudobý textařský standard — jsou plné překvapivých slovních spojení a chytrých hříček (např.: „lokaj lokal tokaj" - píseň Dějiny rodu). Havlíkova muzika nejde proti smyslu těchto textů, naopak dokresluje jejich atmosféru, zvýrazňuje jejich pointu a očividně používá jazzovou inspiraci. Zvláště Havlík je perfektním sólovým hráčem a jeho muzika vytváří s libretem hry uzavřený jednotný celek. Z interpretů mě zaujal Suchý, Křesadlová a Černocká, na Talpové, jež nahradila nemocnou Urbánkovou, se přece jenom pozná trochu operetní manýra. Čarodějky jsou vcelku úspěšným představením, jen druhá polovina má pomalejší spád a méně by v ní znamenalo více.