RECENZE KNIHY RŮŽE RŮŽOVÁ (1971, Jonáš)

Recenze knihy Růže růžová, která vyšla v posledním čísle časopisu klubu Jonáš, před jeho vynuceným zastavením (č. 37, 1971), autorem je Vladimír Karfík

Kdybyste jen věděli, jak nemám rád zpěváky. Až mám strach, že je snad nenávidím. Cítím, jak nevrle pozoruju vzrůst jejich společenského kreditu. Přitom opravdu nejsem zaujatý jen pro Nové pěvce madrigalů nebo pro něco tak výlučného, abych se tím mohl chlubit ve společnosti. Nic proti písním nemám, ani proti šansonům, ani proti džezovému zpívání, docela si myslím, že by mi jistě nevadily ani šlágry - kdyby jen nebyly tak tupé. Kdyby na nich bylo jenom trochu vidět, že vznikly ze spontánní životní radosti nebo smutku a z tvořivého, hravého pudu. Kdyby byly aspoň trošku vtipné. Kdyby je nezpívali zpěváci bez kultury a bez ducha. A kdyby na mě nemečeli či nepořvávali na každém rohu, kdybych si mohl pustit rádio, aniž bych musel mít strach, že každým otočením knoflíku běžné stanice otevírám stavidla odporné stoky mečících hlasů, které do omrzení opakují a opakují.
Nemyslím si, že se v těch melodiích a textech a pěveckých kreacích zračí úpadek doby, v moderní době byla v tomto sortimentu vždycky převaha šuntu nad poctivou prací, moc dobře si pamatuju, jak v dobách mého mládí se většině třídy líbil Stelibský. Úpadek doby je spíš v tom, jak jsou ty melodie i se svými zpěváky nejprve pronásledovány a pak, pokleslé, postupně integrovány do společenského systému, jednou jako prostředek uspávací, jindy zas reklamní, ale vždycky jako spolehlivá, nepropustná kulisa, možná, vlastně docela určitě, mě tohle na věci nejvíc rozčiluje. Nemohu se zbavit prokleté naivity, pořád čekám, že hodnot musí přibývat i mimo hranice "výlučného" umění, myslím si, že se používáním bude tříbit aspoň vkus. Kdepak, nesmyslných písní je čím dál víc, kult hvězd pop-music je pěstován a roste po způsobu bujení. Šlágry jsou životaschopné, nežijí sice příliš dlouho, ale je jich mnoho, jsou tedy rychle nahrazovány novými, a když se zdá, že celá živnost má už zprofanovanou firmu, správný živnostník ji dá znovu natřít - jednoho dne se jmenuje pop-music. Je to totéž zboží, ale firma je nyní světová.

Chtěl jsem původně napsat, že ve mně budí úžas, jak v tomhle proudu melodií, plném kulhajících slov, v moři slz a vzdechů už druhé desetiletí pluje Jiří Suchý. Snad je pro tu plavbu nějak zvlášť impregnován, že se dosud nerozbředl, že má pořád svůj tvar, své myšlení, svůj humor a vtip, svou vůni. Velice jsem ho měl rád, když před lety v úhoru oživil krásnou a veselou tradici, která se už zdála být zapomenutá, ačkoli nebyla ani tak stará. Suchý nebyl od počátku výlučný, byl jiný a jeho obliba rostla, třebaže neprodával své zboží lacino a vyžadoval, aby lidi dokázali v sobě probudit hravé bytosti, aby byli s to pocítit radost ze svobodné tvorby. Jeden čas dokonce zápolil v popularitě s největšími hvězdami, ale nikdy se mu nepodařilo předstihnout Josefa Zímu. Pak nastoupily legie nových zpěváků, kteří rozmělnili do šlágrů, s čím přišel Suchý, a vytvořili výnosné a žádané průmyslové odvětví - myslím, že se tomu říká odborně terciární sféra. Tyhle pohyby se ovšem dějí mimo Jiřího Suchého, jsou na jeho tvorbě nezávislé, protože u něho jde o tvorbu, zatímco ony pohyby mód, kursy hvězd mají vegetativní povahu.

Prohlížel jsem si svazky textů, které Suchý vydal, a uvědomil jsem si, že na něm je vlastně nejobdivuhodnější, jak uprostřed nejrůznějších lákadel a vlivů a pod terorem ctitelů zůstal stále týž: berte mě takového, jaký jsem.
Když jsem se nad knihami znovu ptal, v čem je ona neopotřebovanost a stálost hodnoty, zjistil jsem, že není těžké odpovědět. Mohlo mě to napadnout hned, že to nebude v ničem jiném než v tom, že Suchý je básník. Je to prosté a navíc zdaleka ne nové zjištění, vždyť sám jsem psal před lety o Suchém jako o básníkovi. Ovšem vzpomínám si, že jsem byl k němu příliš přísný, a dnes vidím, že nespravedlivě. Nemohl za to sám, jeho Motýl nebyl tehdy horší, než je Růže růžová dnes, jenže měl příliš mnoho obdivovatelů, dokonce i mezi literárními kritiky měl některé obdivovatele nekritické. A jak už jsou kritikové svárliví, nebylo mi tenkrát po vůli, že ti někteří dávali Suchého za vzor poezii, která na rozdíl od něj byla zašifrovaná a hlavně nebyla vůbec veselá, nepřitakávala životu, jak se po ní žádalo. Jako bychom se odvážili dávat přednost Plautovi před Sofoklem jen proto, že první je veselý a druhý ne. Zdálo se mi, že není fér tlouci Suchým poezii neradostného světa, že je přehnané dělat z písní Jiřího Suchého básnickou tvorbu v čele výbojů. Oponoval jsem tomuto oportunismu a trochu to odskákal Suchý - zdůrazňoval jsem vývojovou zprostředkovanost jeho tvorby, jež využila výbojů poezie avantgard a uvolnila jim cestu k posluchačům. Dnes nečtu Suchého tak polemicky, v poezii nemá dnes Suchý popravdě mnoho konkurence a o poezii se taky moc nepíše, proto ho vidím takového, jaký je.

Poslední dvě knížky - Med ve vlasech a Růže růžová ukazují velmi přesně povahu talentu Jiřího Suchého, jeho přednosti i slabiny. Na první pohled je zřejmé, že v Růži růžové je Suchý svrchovaný básník, plný poezie a humoru. Med ve vlasech se od Růže neliší tématy ani obsahy a přece nemá spontaneitu ani virtuozitu básnických textů. (Nepodezírejte mě, že to populárnější ze Suchého se mi proto zdá lepší nebo že uznávám Suchého jen jako dobrého textaře a že je to vlastně rafinovaný uskok literárního historika, aby mu mohl přibouchnout dveře od Slavína.) Tady je v Suchého tvorbě patrně ta nejzajímavější otázka pro každého, kdo nad ní uvažuje: v čem to je, že jeho dílo, vyrostlé z jednoho zdroje, se rozpadá ve dvě části nestejné hodnoty.

Suchý je bezprostřední talent, umělec, který vytváří své dílo ze všeho, co ho obklopuje, co se mu dostane do ruky. Nepíše písňové texty, aby vytvářel velkou literaturu, a nepíše tak ani své povídky. Ke všemu přistupuje stejně svobodně, ale s rozdílným výsledkem. (Je docela možné, že by autor raději slyšel chválu svých povídek než básnických textů, nebylo by to nic divného, lidé si často neváží toho, co nejlépe umí, a byli by raději úspěšní v něčem, co jim tak nejde.) Víc než konstruktér dějů a dramatik je Jiří Suchý básník, jeho plocha je báseň, strofa, verš. Bohatá imaginace, množství nápadů, jazyková hravost nemají u Suchého v povídce pevný formový korektiv, a protože Suchého silou není ani pevná, logická dějová konstrukce, která sice také musí být postavena na nápadu, ale poněkud jiném, než jsou jednotlivé hříčky či vtipné situace, není tu nic, co by celek drželo pohromadě.

Naopak báseň se svou formovou řeholí umožňuje Suchému dokonale uplatnit bohatství imaginace. Zkratka, která je zejména v lyrické básni nezbytná, drží na uzdě Suchého sklon k extenzitě, vylučuje všechna slova, která v textu nemusejí být, a umožňuje, aby nápady stály v nejtěsnější blízkosti. Veršové schéma s rytmickou osnovou a plnými rýmy ovládá Suchý dokonale a pohybuje se v nich se šviháckou bravurou, že vůbec nepůsobí dojmem formou znásilněného. Právě naopak. Technická dokonalost umožňuje využívat napětí mezi pevnou strukturou básně a volnou fantazií. Forma fantazie nesvazuje, ale organizuje překvapující představy, neobvyklá slovní spojení, kuriózní rýmy do výrazného tvaru. Suchý dokáže schémata porušovat, když mu jde o zvýraznění určitých míst v textu, nebo prostě z hravosti. Pravidelný rytmus není třeba zvlášť oceňovat, rozumí se sám sebou, ale co nelze přehlédnout, je rým. Suchý jich má zásobu snad nevyčerpatelnou a dovede jich užívat - ne k poetizaci představ, ale ke srážce poetického s nepoetickým, k parodii, k vtipu, k významu.

V úvodní básni píše Suchý o své touze být básníkem: Mezi básníky mě žádnej Vítězslav nezval / Já však se přesto vetřel do jejich středu. - Je to skromná troufalost, a ten druhý verš je nepřesný. Suchý tu podléhá starým představám o vysokém a nízkém umění, o tom, co je poezie více a co méně. Už dávno to neplatí - ostatně není jisté, jestli to kdy platilo. Rozdíl mezi poezií, kterou píše Suchý, a tou, která se tiskne, je jen v tom, že ta druhá se jen tiskne a ta jeho se ještě k tomu zpívá. Nemusí mezi básníky sedět v koutku.
Když jsem četl Růži růžovou, měl jsem na sebe zlost, že se mořím s psaním o napsaném, zatímco bych měl umět dělat, co je nejlehčí: skládat k Suchého básním melodie. Vím, že to musí jít samo, a kdo to neumí, neměl by se tím chlubit.

Vladimír Karfík