ČTYŘI HUDEBNÍ KAPITOLY (I.Kott)

Pro časopis Jonáš klubu, napsal Ivan Kott, 29. listopad 2015


Jiří Suchý opět prokázal, že je mistrem skvělých nápadů. Nejen že se rozhodl uspořádat koncert písní Kurta Weilla, k nimž napsal české texty, ale pružně zareagoval i na nepříznivou skutečnost, jíž bylo neudělení souhlasu majitelů autorských práv s uvedením části připraveného repertoáru. Našel řešení, které nebylo vůbec náhradní či nouzové, ale spíše obohacující, takže se v sobotu 17. října 2015 mohl KONCERT O ČTYŘECH KAPITOLÁCH uskutečnit v plném lesku.

První kapitola přinesla šest písní Kurta Weilla z jeho německého období v letech 1927 – 1933, z nichž první – Babrbara Song – zazpívala Jitka Molavcová. Ta v následující Žárlivosti předvedla dvě rozčilené dámy vyčítající bránícímu se partnerovi, tedy Jiřímu Suchému, jeho přelétavost vtipným refrénem o srdci jako chlívek, v němž je stádo dívek. V následující Ach jen zvažte to, herr Jakob Schmidt, je v dvojroli naopak Jiří Suchý. Po Baladě o příjemném životě následovala píseň Surabaya Johnny, známá stejně jako Barbara Song z repertoáru Hany Hegerové. Tady ovšem obě písně zazněly s novým textem Jiřího Suchého. Prvou část, v níž byl zpěv doprovázen klavíristou Jiřím Svobodou, hostujícím kontrabasistou Vítem Fialou a občas i bubeníkem Vratislavem Plachetou, uzavřel duet Alabama Song.

Část druhá nabídla dva šansony ze semaforské dílny, když po písni Hans und Franz zazpívané jejím autorem Jiřím Suchým, se na jevišti objevila Jitka Molavcová jako obrýlená, smutná úřednice, aby přednesla titul Kancelář. Ten byl před lety napsaný do představení …nikoho nezabije, a dal by se charakterizovat jako kombinace šansonu a melodramu, velmi náročná na interpretaci jak svoji délkou, tak střídáním zpěvu a recitace.

Po pauze se na scéně objevil jarmareční poutač s obrázky ze života ukrutného Mackieho Messera a před ním Jiří Suchý s ukazovátkem a Jitka Molavcová s flašinetem, oba v kostýmech vypůjčených ze hry Kytice. Populární píseň o nepolapitelné postavě londýnského podsvětí tu tím pádem zazněla jako popěvek pouličních zpěváků, čímž doplnila část úvodní, k níž bude zřejmě v televizním záznamu střihem přiřazena.

Pak už nastal ohlášený díl spirituálový s úvodní písní Jednou se shůry snese v podání trojice Eliška Hurábová, Magdalena Jedličková a Veronika Tichá. Dívky byly oblečeny ve stylu účastnic zpívané mše v babtistickém kostele a moc jim to v černých hábitech s bílou šálou a červenou čapkou slušelo. V následujících traditionalech Ať jde Mojžíš vzhůru za faraonem, Jozue šel dobýt Jericho a Malej David na harfu hrál se k dívčí trojici připojil i Jiří Suchý. Ten si také zazpíval závěrečnou skladbu třetí části – krásnou a působivou píseň Jó, když je mi nejhůř, nepatřící ovšem mezi „písně černého lidu“, protože jejími autory jsou Karel Vágner a Jiří Suchý.

Závěrečná kapitola představila tvorbu Kurta Weilla z doby jeho pobytu v USA v letech 1935 -1950. Trojice zpěvaček oděných do červených fraků se chopila dechových nástrojů (trombon, flétna, klarinet, saxofony) a zahrála píseň Yankee Doodle, aby v následující Mluv dál se zpěvu a saxofonu ujala Jitka Molavcová. Ta pak s Jiřím Suchým zazpívala píseň Jenny, na níž navázal Podzimní song a finálové Bilbao zpívané všemi zpěváky včetně dvou mladých hostesek. Následovaly přídavky s doprovodem i populární acapelovky, a to všechno oceňované aplausem ve stoje.

S páteční veřejnou generálkou zazněl tento koncert pouze dvakrát, ale pokud by byl při nějaké mimořádné příležitosti znovu zařazen, měl by určitě opět velký ohlas. Tak můžeme doufat a těšit se!.

Ivan Kott