ZEMŘEL JIŘÍ ŠLITR (1970, Jonáš)

Otištěno v týdeníku Čs.televize č. 7/1970 a v časopise Jonáš č.21/1970

SEMAFOR BEZ ŠLITRA

Kdo zná naše divadlo, umí si představit, že ztráta, která nás postihla, není prostě jen ztrátou jednoho vynikajícího herce, jednoho populárního zpěváka a hudebníka a jednoho mimořádně nadaného autora a komponisty. Smrt Jiřího Šlitra dá se v našem měřítku přirovnat k útoku nepřítele, který zničí v napadené zemi jedno z hlavních životních center a může si dělat naději, že tam už nebude pohybu. Před čím stojíme, to není jenom nějaké, úprava repertoáru či nanejvýš dramaturgie. Stojíme před zkouškou, v níž máme takříkajíc přeskupit své síly, vyrovnat otřes a pak přece jen, podle původních úmyslů, postupovat k radosti z práce, z hudby, zpěvu a humoru. Bude však pro nás v první době trudné dělat bez Jiřího Šlitra to, co jsme byli zvyklí dělat jen s ním.
Jiří Šlitr se narodil 15. 2. 1924 ve Lhotě Zalesní, zemřel 26.12.1969. Vystudoval původně práva, ale na vědomí to bral snad jen Jiří Suchý. Šlitr sám cítil, žil a pracoval jako umělec mnohotvárného nadání. Začal jako výtvarník v roce 1953, rok poté ho však přitáhla hudba, založil vlastní skupinu dixielandu a pracoval v ní až do roku 1958. Tehdy přešel do Laterny magiky a zúčastnil se s ní Světové výstavy v Bruselu. Téhož roku se datuje počátek jeho spolupráce s Jiřím Suchým v Redutě a pak Na zábradlí. V roce 1959 založil Suchý divadlo Semafor a Šlitr se tu uvedl ve své výrazné dvojjediné roli komponisty a muzikanta usazeného na.jevišti poněkud stranou a napůl zády k diváctvu, před nímž se delší dobu neodvažoval vystoupit jako herec a zpěvák.
Do funkce zpěváka a herce, v níž ho už navždy budeme mít před očima, dal se jistým nátlakem prvně vtlačit v roce 1962 v představení Jonáš a tingltangl. Vystupoval pak v Dobře placené procházce, v Recitálu 64, v Ďáblu z Vinohrad (1967), Poslední štaci (1968) a naposled v představení Jonáš a dr. Matrace. Za deset let napsal s Jiřím Suchým přes 500 písní. V soutěži o Zlatého slavíka byl jednou na dvacátém a jednou na šestém místě.
Napsal hudbu k filmu "Žalobníci" (1961), "Modré z nebe" (1962), "Černý Petr" (1963), "Bylo nás deset" (1963), v němž společně se Suchým i hrál, dále k filmu "O něčem jiném" (1963). Byl autorem hudby i hercem ve filmu "Kdyby tisíc klarinetů" (1964) a "Zločin v šantánu" (1968).
V televizi vystoupil Jiří Šlitr tolikrát, že by to bez určité účetnické námahy nebylo možno ani spočítat. Uvedl zde asi padesát písní, účinkoval v mnoha estrádách a zábavných (silvestrovských a jiných) pořadech. Hrál v televizní inscenaci Dobře placené procházky, komponoval hudbu k Šesti ženám. Spolupracoval na Matesu. Poslední jeho prací pro televizi je seriál "Plakala panna, plakala", jehož dvě části jsou natočeny (s Pavlem Koptou, režie Jiří Menzel), a další bude točit Jiří Suchý.
Není už tak všeobecně známa Šlitrova práce v zahraničí. Napsal hudbu ke třem filmům v Německé spolkové republice, točil se Suchým a s celým souborem divadla Semafor pořady pro ZDF (druhý televizní program) v Hamburku v režii Ivo Paukerta, dále pro jihovýchodní německý rozhlas v Baden Badenu a jihoněmecký rozhlas ve Stuttgartu. V Paukertově režii natočil pořad též pro televizi v Záhřebu.

Jako výtvarník uspořádal několik výstav grafiky v Praze, putovní výstavu pro Klub spřízněných duší při divadle Semafor, jež obešla několik měst (například Brno, Kladno, Klášterec nad Ohří, Mariánské Lázně, Rychnov nad Kněžnou). Grafiku vystavoval v New Yorku a v Houstonu. Ilustroval několik knih, například Nerudovy Malostranské povídky a naposledy Besídku zvláštní školy od Grossmanna a Šimka. Jeho knižní ilustrace vyšly i ve Švédsku.
V Jiřím Šlitrovi měli jsme však i komika nepohnuté tváře a zvláštního chladného humoru, který se stavěl do těžkopádné: pózy nedovtipy. I pro mnohé z lidí, kteří ho znali v jeho civilní podobě a přisuzovali mu vážnost až zasmušilost, bylo by překvapením, jak své komické výstupy pečlivě zkoušel, dával si je posuzovat, sledoval pak reakci publika a podle ní je zpřesňoval. Jsou svědkové, kteří jej pak viděli opravdu rozradostněného, když dosáhl mimořádného úspěchu v sále. Byl však nejen vážný, nejen pečlivý a přesný. Byl i opatrný na sebe. Dbal, aby se nenastydl, opatrně jezdil...
V roce 1967 otiskly Květy v č.16 zpracovanou anketu, v níž se čtenáři ptali na různé věci a kdy byla Jiřímu Šlitrovi položena tato otázka: "Myslíte, že by někdy mohlo dojít k tomu, že byste přestal spolupracovat s Jiřím Suchým?" Odpověděl: "Až jeden z nás se bude vracet od krematoria sám domů, tak je to tady, a pak si budu muset najít jiného textaře." - Odvažujeme se dnes připomenout Jiřímu Šlitrovi tato jeho slova jen pod tlakem prudké lítosti a s výčitkou, proč svůj černý humor neomezil laskavě i nadále pouze na naše jeviště.

Divadlo SEMAFOR

Z DOPISŮ ADRESOVANÝCH DIVADLU A J.SUCHÉMU

Milý Semafore,
Vy všichni, kteří pro mě a mnoho jiných jste znamenali a znamenáte neustále naději na normálnost, kladnost života (i když kladnost je blbě zprofanované slovo, stejně jako zakotvit, dopad atd.), zkrátka, vy lidi divadelní. Chtěl bych vám říct, jak ten Šlitrův nešťastný zánik, násobený Trnkovým koncem, ublížil, ano, ublížil mému stáří, které se blíží, protože jsem přišel o dva lidi, které jsem měl rád a kterých jsem si vážil.
A na Šlitra jsem byl fanda, jako divák. Jeho vychytrale přihlouplý „dead pan" mně vždycky zvedl náladu a trošku vrátil důvěru v jsoucno. Vážil jsem si toho, co uměl, mám říct toho všeho, co uměl...
Jan Werich

Měl jsem Šlitra moc rád. Já i moje žena. Sblížili jsme se s ním v Americe - a to nám přiblížilo i Vás...
Jiří Voskovec

Jeho vztah ke světu a k lidem, jakási jeho shovívavá humanita i jeho sebe-ironie, stejně jako jeho humor a vyrovnaný klid - to všechno mi bylo velice blízké, člověk by býval chtěl být obklopen samými takovými lidmi, jako byl on.
Václav Havel

Byli jste mezi posledními, kteří nám svou osobností dávali naději a víru. Proto Vás prosím, neopouštějte nás...
Jana K.

Chtěl bych Vám nějak pomoci, ale nevím jak. Nabízím Vám svou pomoc, všechen svůj volný čas...
J.Jeřábek, studující

Zdá se nám, že bez něho už Praha nikdy nebude, co byla, a jenom se ptáme, proč musí vždycky nejdřív odejít ti dobří, ti všem užiteční, ti, které jsme všichni měli rádi...
Zdena a Josef Škvorečtí