OLDŘICH NOVÝ O SEMAFORU (1962, Div.noviny)

Autor: Oldřich Nový, Divadelní noviny, 31. 10. 1962

SEMAFOR V NOVÉM DIVADLE

Mám napsat tři stránky o zahajovacím představení Jonáše. Jaké jsem měl pocity, jak se mi to líbilo a co o tom soudím.

Na pozvání Semaforu jsem šel sice rád do přízemí, kde jsem někdy sedával jen chvílemi při generálkách, a musím se doznat, že mí bylo u srdce všelijak. Nebyl jsem tady od svého odchodu ani jednou.

A moje nálada se hned po začátku spojila s náladou hlediště, protože Semafor chce dělat dobré divadlo, a to je směrodatné. Zažil jsem už nesčíslněkrát na divadlech, v revuích i kabaretech různá putování a cesty kolem světa, ale cesta Jonášova nic mi z toho nepřipomíná a jeví se mi tak, jako by tu nic takového ještě nikdy nebylo. Mohl-li bych k něčemu přirovnávat, pak bych musel jit do dalekého minula: koncem předešlého století a ještě počátkem tohoto působili v Praze zpěváčkové, kteří se ze svých putyk nebo jevišťátek nikdy nedostali dál, a přece jejich písničky zpívaly celé Čechy. K těm nejnejposlednějším patřím i já, protože první prkna, která pro mne znamenala svět, patřila lidové zpěvní síni U labutě na Poříčí. A co mají tito zpěváčkové společného s dnešním Suchým a Šlitrem je to, že byli původně amatéři, kteří svému obecenstvu zpívali povětšině vlastní skladby a texty. A lidé je milovali, protože zpívali o tom, co tlačilo je anebo jejich posluchače, zpívali o tom, co měli rádi nebo co nenáviděli, a o tom, co by se mělo změnit. Tak plnili své poslání. Mnozí z nich se stali později profesionály, a tak je to také dnes. Zejména Suchý je průrazný talent. Písničkář od narození, ve svých začátcích herecky dost málo vyspělý, se stal dobrým profesionálem. Jeho herecký výkon v Jonášovi je pozoruhodný. A Šlitr ve svém nesmělém přihrávači je mu znamenitým partnerem, zvláště připočteme-li k tomu nevšední hudební schopnosti. Popularitu Suchého a Šlitra lze porovnat se slávou zpěváků bratří Hartmanů nebo s věhlasem šamanových komiků Bachmanna a Frankla. Řekl bych při tom, že Suchý se svými texty jde ještě dál, a v tom mi zase připomíná Františka Gellnera, jehož gaminská a někdy až cynická veselost, vždycky kousavě satirická, namířená hlavně proti měšťácké počestnosti a přetvářce, nás okouzluje dodnes.

Z tištěných programů, které mi ze Semaforu poslali, jsem se dověděl, že hodlají, a také už provozují malé formy ve velkém záběru, že si všímají všech věcí s tímto druhem umění souvisících, a také to, že se neostýchají přiznat přínos z příkladů zkušených mistrů-učitelů. Je to snad ojedinělý čestný případ. I jiná divadla, velká i malá, přijala rady nebo přejala i závažné plány — ale tady se (asi kvůli prestiži) zachovává přísná anonymita rádců.

A teď zpátky k Jonášovi. Ze zahajovacího představení v Alfě vyzařovala radost, že Semafor má konečně střechu nad hlavou. Jen z tohoto důvodu lze odpustit finálovou revui celého souboru, která byla recidivou amatérství nejen pro svou neúměrnou délku a režijní nedomyšlení, ale hlavně pro nevyrovnané výkony. Ale myslím, že už sami v Semaforu přišli na to, co v této premiérové nadstavbě bylo dlouhé a co nebylo dobré.

A ještě něco. Mám pocit, že takové silácké kousky, jaké si dovoluje Jiří Suchý v Jonášovi, by nebylo dobré podnikat příliš často. Hrál zahajovací představení při vážné indispozici, kterou s úsměvem přemáhal (což snad většina obecenstva přehlédla, anebo to v tak dobré náladě nechtěla vidět). Vůbec by přece Jonášovi (a zvláště Tingltanglu) nevadilo, kdyby tu byl ještě třetí činitel, třeba beze slov, snad tanečnice, která by v pohybovém (a kostýmovém) náznaku ukázala, jak se v zemích, kterými Jonáš putuje, tančilo, aby si mohl Suchý aspoň oddychnout. A Šlitr také. Myslím, že právě tito dva musejí zůstat v bezvadné formě, má-li Semafor plnit svůj hezký, optimistický úkol na léta.

A doslov k Semaforu přímo: Rozezpívali jste republiku, máte tedy o publikum postaráno. A to je to nejkrásnější: mít pro koho hrát a vidět (a ve vašem divadle je to z jeviště vidět moc dobře), že se to lidem líbí. Není nic smutnějšího než veselé divadlo bez diváka, já jsem to právě tam u vás zažil. Nezlobte se, že ke konci musím, mluvil trochu i o sobě. Když jsem tam před sedmadvaceti lety přišel, byla Praha plná senzací. Revuální divadla, přepychově vypravené operety, lidové operety a v každém baru (a těch bylo hodně) exkluzivní program. A všecky tyto podniky byly tak lákavé, že bylo velmi těžko zakládat s několika herci a dvěma klavíristy divadlo hudební komedie. Kolikrát nás bylo na jevišti s technikou víc než v hledišti. Ale vždycky jsme hráli. To jsem vyšel před oponu a přede mnou v přízemí sedělo pár lidí a na balkóně o něco víc. Poprosil jsem je, aby se všichni posadili do dvou prvních řád, že budeme stejně hrát, jako by bylo vyprodáno. A na jedno takové představení se náhodou přišel podívat mladý kritik Oldřich Kautský, po něm dr. Josef Träger a Eduard Bass. To, co o nás napsali, mám dodneška schované, protože jejich kritické posudky nás nejenom přátelsky poučovaly, ale hlavně nám pomáhaly zachovat styl a zvedat úroveň i hlavu. A styl i úroveň se musely udržet, aby se neztratila důvěra obecenstva. Není nic snadnějšího než dostat lidi z divadla. Ale dostat je tam zpátky, to je nekonečně těžší. A tenkrát nebyly velkorysé státní subvence a podpory, ba pro „taková“ divadla nebyly prostě žádné, ani koruna. Od státu ani od města, jen jste si mohli, když jste se topili, vypůjčit od tak zvaných financiérů. Půjčovali rádi, když tušili pozdější úspěch — ale za jakých podmínek! Můžete být šťastni, že v této džungli už nežijete. Bez této „finanční pomoci“ jsme sehráli v Novém divadle víc než čtyři tisíce představení. Přeji vám jich nejméně tolik a stejně úspěšných, protože děláte divadlo svým způsobem opravdu nové. Žádné módní přešívání, žádné oprašovačky, žádné aktualizování. Jste zkrátka aktuální. A k mladým lidem, kteří mají s divadlem tyto úmysly, se demonstrativně hlásím.