ZUZANA JE SAMA DOMA - recenze (1960)

Autor: Jiří Hajek, Divadelní noviny, 25. květen 1960


DIVADLO PÍSNÍ, ANEB JEDNA AŽ SEDM MALÝCH FOREM

Když se Semafor před časem objevil jako nejmladší z hvězd pražského divadelního nebe, bylo na všech stranách mnoho jásotu. Stačilo prostě, že to byla hvězda nejnovější a zcela zaručeně mladá, že přinášela něco, čeho náš divadelní život nemůže mít nikdy dost a co až do vzniku Rokoka a Divadla Na zábradlí dlouhá léta vůbec postrádal - vlastně už od rozpadu malostranského Divadla satiry a Větrníku. O reálných uměleckých možnostech a perspektivách této scény se tehdy neuvažovalo: zato stačil první chybný krok, aby hned na obrátku začalo na mnoha stranách kritické mrzoutění. Nová scéna, která za svůj úspěšný start vděčí šťastné symbióze bujně mladistvé střední generace, zastoupené Lohniským, Horníčkem a Kopeckým, s nejmladší generací Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra, zasluhuje si jistě aspoň takový umělecký kredit, aby při prvních vážných problémech, které se na její cestě nutně vytvořily, nemusela kritika propadat panice nad jejím dalším osudem.

Chci mluvit o problémech, které se ukázaly na posledních dvou premiérách Semaforu: o Smoljakově dramatizaci UKRADENÉHO MĚSÍCE Ludvíka Aškenazyho a o písňovém pásmu Suchého a Šlitra, uvedeném pod názvem ZUZANA JE SAMA DOMA. První z nich souvisí s vlastním programem divadla více méně svou obecně poetickou strukturou: jinak je to vlastně pohostinské vystoupení příležitostného souboru, v němž převažuji amatéři a dokonce dětští herci. Smoljak je i v tomhle představení napůl pedagog a napůl divadelník: bude se musit nepochybně rozhodnout pro jedno nebo pro druhé. Divadlo by na něm, zdá se, neprodělalo: má cit pro poetickou atmosféru (i když mu vydatně pomohly písně Suchého a Šlitra), má nápady a vtip - ovšem zatím pořád na pomezí nezávazného amatérismu. Nejproblematičtější na celé věci je její dramaturgický smysl: ani poezie, ani humor, jak už je dnes dosti obecně známo, na divadle neškodí, ba právě naopak: jsou vzácnější nad zlato.
Poezie, ba dokonce poezie této doby, ve které začíná éra dobývání kosmu člověkem, by tu chvílemi, alespoň v navyklém aškenázyovském dozírování, vcelku byla. Ale ten humor - kam
prosím vás, míří, oč mu jde, proč je takový nemladě přemoudřelý a celkem nemoudrý?

Představení Zuzana je sama doma přijal kterýsi rozšafný recenzent s hlubokým povzdechem: tak mladí a již tak sentimentálně retrospektivní! Trochu si to zavinili sami semaforští: Horníčkův vtipný spojovací text totiž celkem zbytečně na několika místech připomněl večery v Redutě, kde se některé (nebo snad většina) písni nového programu před časem poprvé zpívala. Mezi Redutou a Semaforem leží však naštěstí dost důkladný kus cesty: tam to byla divadelně značně bezradná, různou planou literátštinou pomíchaná a amatérsky neopeřená záležitost. Tady však vzniklo z jednotlivých mozaikových kaménků staršího původu něco, co začíná mít svébytný scénický styl. To nové „něco“ není nic míň než moderní, velmi pražská, velmi mladě současná šansoniéra, aneb, chcete-li, divadlo písní, za jaké bychom měli být jeho tvůrcům ze srdce vděční, i kdyby už jejich „divadlo sedmi malých forem" žádnou další formu nevypěstovalo.

Píseň, šanson, jako svébytný divadelní projev? Ale ano: to už tu dokonce dávno a dávno bylo: divadelní Paříž je toho dodnes plná a byly časy, kdy tahle forma zapustila kořeny i v naší divadelní tradici. Tohle mladé divadlo ovšem neroste svým výrazem z tradice (nanejvýš tak ještě z plodné tradice Ježkových začátků), nýbrž z dneška, i když zatím jen z dosti malé rozlohy dneška. Lyrické okouzlení, a především osvobodivý smích, smích z přebytku bujnosti, ze záliby v absurditě (znamenitý Bratranec), a také trochu výsměchu novým podobám starosvětského idylismu (Vesnická romance). Jen výjimečně je tu i něco, v čem zní s lyrickým rozechvěním i tón protestu: Suchého znamenité Blues na cestu poslední. Je to vše, o čem může zpívat dnešní mládí? Docela jistě ne: je to však slibné východisko.

Inscenačně si vzal režisér Antonín Moskalyk nejvíc poučení z Lohniského režie šansonů v Člověku z půdy: něco se svěří temperamentu půvabných sester Jany a Marie Poslušných, trochu se ironizuje opereťácká manýra a hlavně se pěstují různé tělocvičné klauniády. Herecky nejvyhraněnější přednes má ovšem sám Jiří Suchý, který se našel v strnulé grimase smutného klauna, osobitě podbarveného řízným klukovským temperamentem, jaký by mohl být pýchou i pro rodilého Žižkovana. Spojovací text půvabně říká (bohužel jen do mikrofonu) Zuzana Stivínová. Horší je to s pokusy s filmovými prvky: Jejich kvalita a zvláště divadelní využití zůstávají v hranicích diletantismu. Co by však rozhodně nemělo být jmenováno na posledním místě je džezový kvintet F. Havlíka, kterému je třeba připsat k dobru nejméně polovinu strhujícího tempa, dravého elánu a odstíněné barvitosti jednotlivých scén. A navíc: tenhle kvintet nejen hraje na všecko možné, ale pořád také trochu dělá divadlo.

Jen ledna ze slibovaných malých forem? Ano, jen jedna. Ale zato ta, k níž má Semafor zatím nejznamenitější předpoklady. Mají-li se z tohoto základu vyvinout i některé další formy, například skutečná hudební komedie, o níž Suchý se Šlitrem sní, bude si k tomu Semafor muset vytvořit především nový, pokud možno už stálý a svým uměleckým cítěním sourodý herecký ansámbl: ten si ovšem vytváří silná režijní individualita. Bude však musit také daleko záměrněji hledat dramaturgicky. Nevím, může-li Semafor trvale existovat jako divadlo jediného autora: zdá se, že sotva. A ještě důležitější věc: potřebuje nyní rozšiřovat všemi, směry rozlohu skutečnosti, ze které roste a již vyjadřuje. Malá forma neznamená nebo aspoň nemusí znamenat miniaturní pojetí skutečnosti.



Výstřižky převzaty z Encyklopedie Jiřího Suchého:


(…) ucelené pásmo dá mladému obecenstvu dvě hodiny dobré pohody při vynikající hudbě kvarteta Ferdinanda Havlíka a vtipných písničkách. To jsou největší klady večera. K tomu nejslabšímu patří zpěv. Žel, je příliš patrno, že nejde o zkušené zpěváky, kteří by mohli být rovnocennými partnery hudbě, jak by podobné pásmo vyžadovalo. Také nápad nevystačil na celé představení. Zvláště v druhé polovině je neustálé opakování již pociťováno jako autorská bezradnost. Ostatně celému textu by prospěla celkově větší vtipnost.
Ještě něco se nabízí k zamyšlení. V delším pásmu vynikne totiž zcela jasně, že většina písniček opravdu chce především jen pobavit, překvapit poněkud absurdním humorem. A s tím nelze věčně vystačit. Mladí v Semaforu by si mohli při svých schopnostech klást úkoly daleko větší.
((sch): Přijďte se podívat na Zuzanu (je sama doma). Mladá fronta, 11. 5. 1960)


Všechno nasvědčuje tomu, že divadélko Semafor si neví rady s budoucností. A tak se tedy ve svém novém programu „Zuzana je sama doma“, složeném ponejvíce ze Šlitrových písniček s průvodním slovem J. Suchého, vrací do časů Reduty. Ne že by nestála tato nedávná minulost za vzpomínku – ale není to přece jen trochu brzy u divadélka tak mladého, kterému by víc slušelo upřít pohled vpřed?
(ab: Od Reduty k Semaforu. Svobodné slovo, 12. 5. 1960)