JONÁŠ, DEJME TOMU V ÚTERÝ (I.Kott)

Pro časopis Jonáš klubu, napsal Ivan Kott, 27. 11. 2010

Obrazový záznam další ze semaforských her se dostal na veřejnost. Je to veleúspěšná inscenace JONÁŠ DEJME TOMU V ÚTERÝ neboli "Třetí Jonáš", jehož premiéra se konala 5. března 1985. Aby divák získal představu o vývoji tohoto představení, tvoří album dva disky. Na prvním je nahrávka pořízená v první fázi uvádění hry, kdy se její text i písňová náplň jen málo liší od podoby otištěné v Encyklopedii Jiřího Suchého, svazek č. 13. V prvé polovině se divák seznámí se stárnoucím kabaretiérem Jonášem a jeho oddanou hospodyní Žofií Melicharovou, která v kuchyni poslouchá vzpomínání svého idolu. To se děje vyprávěním i zpěvem, když zde znějí písně s hudbou Jiřího Šlitra, Ferdinanda Havlíka i Jiřího Suchého. Závěrečná část před přestávkou je věnována Jonášovu monologu o mozku, který přejde ve vyprávění o mnichovských kabaretech a vzniku 2. světové války, a na úplný závěr zazní píseň Dneska jsme dál. Polovina druhá začíná velkolepou scénou s postavou Měsíce představovaného Ivanem Podobským ve fantaskním kostýmu. Vzhledem k technickým možnostem v době natáčení není scéna, ozářená bleděmodrým světlem, na snímku příliš rozeznatelná, ale píseň Měsíce i kuchyňských víl je slyšet dobře. Po skončení tohoto nočního intermezza se scéna opět vrátí k podobě staré kuchyně a Jiří Suchý se po monologu o podivném soudním procesu chopí kontrabasu a zpívá píseň Propil jsem gáži. Závěr výstupu se pak změní v koncert pro dva kontrabasy, když na ten druhý hraje Pavel Greifoner. Poté následuje známá scénka, v níž se Melicharová pokouší dirigovat na klavír hrajícího Jonáše, a po ní další řada písniček. Na finále opět přijde Ivan Podobský se svými Girls, aby zazpívali píseň o stříbrem pošité oponě, a pak se k nim připojí Jiří Suchý s Jitkou Molavcovou, jejichž píseň o hledání toho pravého šantánu a dlouhé cestě vrcholí Jitčiným saxofonovým sólem. Opona se na chvíli zavře a po jejím znovuotevření tu je kuchyň a obyčejný den bez barevných světel a flitrů. Ovšem v závěrečných větách, kterými Jonáš dělá tečku za vším tím sněním o popularitě a slávě, zazněla také slova: "Melicharová, jestli si myslíš, že se mi udělalo nevolno, tak to ne. Udělalo se mi jen na chvilku volno." Volno, neboli svobodno, se udělalo během celého představení i divákům, kteří do Semaforu chodili právě proto, aby si mohli na více než dvě hodiny svobodně vydechnout. Závěrečné minuty nahrávky patří několika přídavkům, mezi nimiž nechybí operetní Modrá se pole koukolem a Ezop a brabenec v acappellovém provedení.
V průběhu dalších desítek repríz došlo k několika podstatným změnám v představení, což zachycuje disk č. 2, na němž je nahrávka z 13. května 1991, tentokrát už obrazově velmi kvalitní. Oproti verzi původní tu chybí promluva Melicharové, v níž jako "Tetička Jedlička" oslovovala děti, a celá "válečná" sekvence ze závěru první půle včetně girls v maskovaném oblečení a přilbách. Dirigování se přesunulo do první poloviny a ve druhé se objevila velká striptýzová scéna, při níž ovšem Melicharová zůstává oblečená. Finálové zpívání je prakticky stejné, ale odehrává se bez Ivana Podobského, a už nenásleduje onen závěrečný moment vystřízlivění z krásného snu.
Hra zůstala na repertoáru i po nuceném opuštění divadla v pasáži Alfa a přesunu do tehdejšího Divadla K. Tam se konala i derniéra, k níž došlo 30. října 1994, při oslavě 35. výročí existence divadla. Počet repríz dosáhl čísla 305.
Kromě záznamu celé hry je na disku č. 2 ještě zavzpomínání Jiřího Suchého na vznik nápadu pokusit se vyvolat atmosféru starých šantánů a kabaretů i na to, že jméno Jonáš navrhl Jiří Šlitr. Vyznává se také z obdivu k Jitce Molavcové a jejímu herectví, které se už projevilo v triu Kašpar, Baltazar a Melicharová. Vzpomíná tu rovněž Jitka Molavcová, pro níž tato hra znamenala premiéru veřejného hraní na saxofon, ale také definitivní proniknutí jejího jména do povědomí široké veřejnosti. Postava Žofie Melicharové, která svoji lásku k panu Jonášovi projevuje zrychleným dechem a tendencí k omdlévání, je stále populární, a čas od času se s velkým úspěchem objevuje v různých vzpomínkových pořadech divadla Semafor. Po shlédnutí tohoto videoalba, které vychází ve spolupráci vydavatelství Indies Happy Trails a Semafor s.r.o., jistě každý pochopí proč.

Ivan Kott