DIVADLO ŠANSONU POČTVRTÉ (J.Majerčík)

Pro časopis Jonáš klubu, napsal Jaro Majerčík, 18. 9. 2010

Jiří Suchý o čtvrté divadelní dekádě SEMAFORU … v Divadle šansonu v Brně

Již počtvrté se setkali brněnští příznivci divadla Semafor s Jiřím Suchým a Jitkou Molavcovou v Divadle šansonu ve čtvrtek 9. září 2010. Opět využili jedinečnou příležitost dozvědět se podrobnosti o historii divadla Semafor přímo od pramene a zaplnili divadlo do posledního místečka.
Večer otevřel Jiří Suchý písní Já věděl že se to stane a vzpomínky se začaly odvíjet od listopadu 1989. Na změnu politického klimatu Jiří Suchý bleskurychle zareagoval hrou Hej rup aneb Peklo nebude ráj se vrací, začal ji psát už kolem 17.listopadu 1989 a dopsal v polovině ledna 1990. Nebyla však ušita horkou jehlou, divadlo Semafor za ni obdrželo cenu České národní rady. Následovala obnovená hra Šest žen a nový úspěšný textappeal o sexappealu Ach ta láska nehezká. Současně však v hlavě Jiřího Suchého dozrávala hra, od které si autor hodně sliboval, a sice Nižní Novgorod. Po vydařené premiéře však zájem o hru rychle klesal, věci neznalí diváci se totiž mylně domnívali, že jde o nějakou ruskárnu, a až přidání podtitulu pod název hry (Pohádka o tom, proč Říjnová revoluce nezačala už v září) ozřejmilo publiku, že to bude něco semaforského, a opět je přitáhlo do Novgorodu. Píseň ze hry Námořníci ze všech světa konců zazpívala a zatančila Jitka Molavcová. Menšími projekty, které se dlouho na jevišti neohřály, byly Pět strun a oprášená Poslední štace, neuspělo ani obnovené provedení Kytice, snad proto, že s ní Semafor vyšel příliš brzo po té mimořádně úspěšné ze 70. let.
Radost ze svobody zkalila téměř likvidační událost, kterou byla paradoxně privatizace divadla Semafor na Václavském náměstí. Hlavní postavou této tragikomedie se stal potomek někdejšího majitele obrovského komplexu v pasáži Alfa i kolem ní, herec kladenského divadla, který dokonce hrával Jonáše, pan Stýblo mladší. Velkolepé sliby o rekonstrukci Semaforu se nevyplnily a nastala éra dalšího putování po pražských scénách, aby vůbec divadlo mohlo fungovat. Tak třeba v Klubu Lávka se hrálo představení Koupil jsem si knot, při něm dostal Jiří Suchý dva zajímavé nápady. Prvním bylo, že se na scéně pohybovala baletka v úboru labutě a děsně hulila. Druhým bylo, že v průběhu představení hudební technik zařadí omylem jako halfplayback klasickou skladbu, třeba Humoresku, což nikterak nevyvede z míry Jiřího Suchého. Ten ihned začne na motiv Humoresky zpívat svoji vlastní píseň, jež harmonicky dokonale souhlasí s Humoreskou. I dnes po letech je Jiří Suchý tímto nápadem nadšen a je připraven někdy v budoucnu ho využít.
Zajímavou hrou, kterou Semafor uváděl v divadle Komedie, byla hra Kapitáne kam s tou revuí. Píseň Ráno na palubě parolodi zazpívala Brňákům Jitka Molavcová. Píseň byla původně určena pro Leonu Machálkovou, které se nezdála být dost dobrá. V samotné hře o lodi s antickým jménem Nadnokles využil Jiří Suchý vlastní patent – loď opatřil pro případ bouře revolučním protikymácivým zařízením, které jí umožňovalo i v největší bouři stání na vodě neochvějně bez jakéhokoli pohybu. Nevýhodou patentu bylo, že k potížím došlo v případě absolutního bezvětří, loď se totiž rozhoupala takovým způsobem, že hrozilo její převrácení.
Úspěšnou kapitolou Semaforu v 90. letech bylo nastudování hry Víkend s Krausovou, jež dosáhla více než 250 repríz. Jiří Suchý se inspiroval americkým muzikálem Neila Simona a Marvina Hamlische Každý má svého Leona, který se hrál v Semaforu v 80. letech. Víkend s Krausovou připomněla brněnskému publiku píseň Kilimandžáro hopsasa.
První polovinu večera ukončili absolventi muzikálového oboru JAMU písní Kdo chce psa bít. Snad i toto dílko budeme mít možnost obdivovat v průběhu podzimního srazu Jonášklubu 21. listopadu, na letošní sraz přijedou po čtyřleté pauze studenti z Brna předvést semaforské písně v originální úpravě klavíristky a aranžérky Dady Klementové.
Hrou reagující na mnohé nectnosti české populace z období začátku 90. let, která velice zaujala a v níž kromě dvojice JS + JM zazářil v úloze německého turisty Jiří Just, byla hra Mé srdce je Zimmer frei. V Brně zazněla píseň Máme se rádi, která je bohužel dodnes aktuální.

Poměrně často měl Semafor štěstí na zkomoleniny ve sdělovacích prostředcích nejen ve jménech herců, ale i v názvech her. Celkem nevinným překlepem byla změna názvu hry Elektrická puma na Elektrická pumpa v pražském tisku, nejvíce se však „proslavil“ tisk brněnský, který Únos turecké houslistky přetransformoval na Unesl turecké housličky.
K velice úspěšným hrám patřilo Pré, což je příběh z polepšovny, ve které se personál ústavu pod vedením nesmlouvavé vychovatelky-tyranky Jitky Molavcové celých 50 let neúspěšně snaží polepšit nejstaršího chovance Jiřího Suchého.
Koncertní představení z konce 90. let Zuzana se vrací bylo návratem první představitelky dětských rolí Zuzany Stirské do Semaforu po dlouhých desetiletích emigrace. Zuzana Stirská přivedla Jiřímu Suchému další dokonalé představitelky dětských rolí. Ponejprv svoji starší dceru Viki, a když Viki o hlavu přerostla Jiřího Suchého a odešla studovat do Číny, Zuzana Stirská nelenila a dodala Semaforu další dceru Sany, onu šikovnou moderátorku slavnostního večera pořádaného ve Smetanově síni Obecního domu v Praze 30. října 2009 na počest padesátin Semaforu. Zuzana Stirská je zakladatelkou a uměleckou vedoucí souboru Gospel Time, který loni oslavil desetiletí existence a jehož vystoupení patří k tomu nejlepšímu, s čím se v Semaforu dlouhá léta setkáváme.
Když se Semafor loučil se svým dlouholetým sídlem na Václavském náměstí, zorganizoval Jiří Suchý velkolepý Koncert na rozloučenou. Jednou z písní, které si publikum nejvíce oblíbilo, byla Pardon madam. Než ji JS s JM zazpívali v Brně, prozradil pan Suchý tajemství klobouku slamáku, který má pokaždé na hlavě, když tuto píseń zpívá. Klobouk je totiž univerzálním tahákem, jsou v něm ukryty začátky všech slok téměř nekonečné písně. Když si to situace vyžádá, sejme pan Suchý nenápadně klobouk z hlavy, nepozorovaně přečte začátek další sloky a pokračuje ve zpěvu. Nicméně navzdory pomocnému klobouku došlo v Brně při interpretaci písně k problému - Jitka Molavcová si nedokázala vybavit začátek svého partu a Jiří Suchý se nedokázal dobrat konce písničky. „Ale ten prostředek jsme zvládli moc hezky, že?“ dotázal se brněnského diváka a chvíli nato zazněl závěr písně bez jediné chybičky.
Na co se můžeme těšit v Semaforu v nejbližších měsících ? V listopadu by to měla být premiéra nové hry Dal si růži do polívky, v lednu 2011 Hodiny jdou pozpátku.
S nadšeným brněnským publikem, které nechtělo pustit protagonisty Semaforu ze scény, se rozloučili Jiří Suchý a Jitka Molavcová dvěma přídavky, a to písněmi Tři strážníci a Sweet Georgia Brown. Stejně jako ve všech třech předcházejících večerech vynikajícím způsobem a k plné spokojenosti Jiřího Suchého, Jitky Molavcové i početného brněnského publika doprovázelo semaforské písně Dada trio ve složení Dada Klementová (klavír, korepetice), Jiří Klement (bicí) a Vít Šujan (kontrabas).
V průběhu večera došlo ke křtu už druhého semaforského DVD. Po červnovém křtu DVD Faust bylo nyní pokřtěno DVD se Smutkem bláznivých panen. Zhlédnete-li obě DVD až do konce, setkáte se na bonusových dotáčkách s osobností, která má na svědomí nejen oba cykly pořadů s Jiřím Suchým, ale i další kvalitní vystoupení předních českých i zahraničních umělců v brněnském Divadle šansonu. Touto osobností je někdejší folkový zpěvák Jiří Vondrák, kterému se podařilo v průběhu dvou let vytvořit z nenápadných prostor Dělnického domu divadlo nabízející kvalitní kulturu nejen pro menšinového diváka.
Je smutnou skutečností, že pětidílný cyklus vzpomínek Jiřího Suchého a Jitky Molavcové, kde každé představení je premiérou a derniérou současně, skončí neodvolatelně 25. listopadu vzpomínáním, jak to bylo v Semaforu na začátku třetího tisíciletí. Nezbývá nám nic jiného než věřit, že Jiří Suchý nebude chtít příliš rychle přestřihnout pupeční šňůru, která ho dnes spojuje s vynikajícím brněnským publikem, a opět vymyslí něco, co ho přivede do Divadla šansonu i v příštích letech.

Jaro Majerčík