KYTICE V PESTRÝCH BARVÁCH ROZKVETLA (I.Kott)

Kytice v pestrých barvách rozkvetlá

Na to, že se po shlédnutí nové divadelní inscenace velmi často neshodnu s recenzenty, kteří o představení píší, jsem si už zvykl. Když jsem si ale pár dnů po premiéře Kytice v divadle Semafor přečetl v MF Dnes názor mladé redaktorky, že toto představení "je spíš k pláči než k popukání", nevycházel jsem z údivu. Bohorovně tvrdit o mladých členech současného Semaforu, že neumí zpívat ani hrát a častovat soubor výrazy jako "ochotníci, estráda, ukníkané bludičky" atd, to o přílišné erudici pisatelky nesvědčí. Důkazem toho je i její přesvědčení, že hudební doprovod k představení je hrán z playbacku, přestože to platí pouze pro úvodní Štědrý den. Poněkud lépe vyšla Kytice z hodnocení v Lidových novinách, i když titulek hlásající že "Kytice nevykvetla", nezní příliš povzbudivě. Také nevím jak rozumět tomu, když se v rámci pochvaly některých herců objeví sdělení, že se Jiří Štědroň našel v přitroublém králi – to má být pochvala? Tu on si za svůj výkon skutečně zaslouží, ale podávat ji tímto způsobem... Stejně tak porovnávání kvalit zpěváků původní inscenace a těch současných je velmi ošidné, takže když recenzentka píše o handicapu absence pěveckých osobností oné doby a jmenuje některé z nich, musím při vší úctě k Jiřímu Datlu Novotnému vyslovit názor, že současní "semaforští muži" jsou nejméně tak dobrými zpěváky jako byl on. A konfrontace semaforských zpěvaček let 70. a generace dnešní by dopadla jistě podobně.
Ono by to pamětnické srovnávání mělo mít určitou míru, abychom se nedostali do pozice staříků, kteří na lavičce ve stínu lípy vzpomínají, jak za jejich mládí bylo všechno lepší. Slyšel jsem například názor, že původní inscenace byla klidnější, méně rozpohybovaná a tím i poetičtější. Málokdo si ale uvědomí, že možná víc než režijní záměr to byla technická nutnost, protože se zpívalo na klasické mikrofony, které poutaly na jedno místo nebo zaměstnávaly ruce, takže nedovolovaly takové skotačení, jako dnešní mikroporty. Při debatách o představení se vždy stočí řeč i na Polednici, o níž se často říká, že vybočuje ze semaforské poetiky. Ale ona i ta původní, s Josefem Dvořákem, se nesla v jiném duchu než ostatní balady, protože drastická ferencovská komika je něco jiného, než pro Semafor charakteristická tradice vtipných, poetických textů a krásné muziky. Vytvoření nové podoby této balady bylo těžkým oříškem, protože Dvořákova verze je nepřenosná, ale Olina Patková s Václavem Koptou se svého úkolu zhostili dobře a jejich Polednice je příjemným předpřestávkovým odlehčením po hororovém příběhu se svatebními košilemi.
Pokud jde o text a hudbu, představení se drží původní verze s jedinou podstatnější změnou. Nezačíná se zpívanými verši "Pane Erbene, neříkejte ne!", ale jarmarečním popěvkem dvojice Baltazar a Františka, která se objeví na předscéně s flašinetem a obrázkovým poutačem, a zpívá o dvou padouších, kteří se vloupali k Erbenům a odcizili Kytici. Obdobným způsobem jsou uvedeny i balady Svatební košile, Polednice a Zlatý kolovrat. Před Vodníkem už přichází Baltazar sám a čte dopis, kterým se s ním Františka rozloučila a prchla do Vídně. A konečně ve finálové Bludičce vstupují oba do děje, aby byli v závěru jako elementy rušící klid pohádkových bytostí mocným lesů pánem vykázáni. To, že v původní verzi obýval král ze Zlatého kolovratu Křivoklát a dnes sídlí na Karlštejně není jistě podstatné, stejně jako malá změna ve jméně poustevníka. Další drobné odchylky se nedají příliš snadno vystopovat, především také proto, že už mezi tištěnou verzí v 11. dílu Encyklopedie Jiřího Suchého a nahrávkou představení z června 1973 zveřejněnou na LP a CD existují některé rozdíly. A pokud bychom měli k dispozici záznam z třísté nebo čtyřsté reprízy, objevili bychom tam určitě nějaké další. Jisté je, že během přípravy inscenace současné muselo být občas přikročeno k vypuštění nepodstatných drobností, protože všechna představení musí v Semaforu končit ve 22 hodin, takže otázka délky inscenace byla důležitá.
Nenechte se tedy podivnými referáty a kritikami znervóznit či odradit, určitě se na obnovenou Kytici zajděte podívat. Vedle hereckých a pěveckých výkonů stojí za pozornost i vynalézavá výprava Jaroslava Svobody a kostýmy navržené Jiřím Suchým. Z nich k nejpřekvapivějším asi patří úbor bludičky a hlavně obleček "černé ovce" Daisy, která vypadá trochu jako vystřižená z japonských komiksových obrázků Hentai. A nesmím zapomenout na Polednici, to je krasavice k pohledání!
K představení byl vydán bohatě vypravený program obsahující úvodní slovo Jiřího Suchého napsané k premiéře v roce 1972, informace o autorech a důležitých spolupracovnících, texty balad ve verzích Erbenových i semaforských a řadu fotografií.

Ivan Kott, 18. 10. 2009

foto: Mira Friedrichová