KYTICE (M.Přibáň)

4. 8. 2009

Návraty bývají ošidné a Semafor už se o tom přesvědčil několikrát: nové inscenace Poslední štace či Šesti žen nedosáhly ani zdaleka takového ohlasu jako v době svého prvního uvedení, Sekta dopadla víceméně stejně (a opravdu by stálo zato pouvažovat, proč neobstála ani před současným „připravenějším“ publikem). A špatně se vedlo i Kytici, když ji Jiří Suchý vrátil do semaforského repertoáru na počátku devadesátých let.
V Divadle Járy Cimrmana to možná vymysleli nejlíp: až na nepatrné výjimky žádnou hru z repertoáru nestahují, pouze mění obsazení či doplňují alternace. Semafor něco podobného zkoušel právě s Kyticí, s tou první ze sedmdesátých let. Obecně si ovšem i kvůli nepřízni osudu podobný postup dovolit nemohl: alternace za Jiřího Šlitra byla z mnoha důvodů nemyslitelná, i když dnes si třeba tandem kabaretiéra Jonáše a klavíristy Václava Kopty umím představit velmi dobře a jen lituji, že Koptových hudebních kvalit divadlo nevyužívá více. Nahradit Josefa Dvořáka v baladách Kytice bylo kdysi taky nepředstavitelné. Režisér Jiří Císler se o to z nezbytí někdy v sezóně 1979/80 pokusil a ačkoli za Dvořáka v Polednici zaskočil Evžen Jegorov, o jehož kvalitách netřeba pochybovat, pokus příliš nevyšel a hra spěla k derniéře.
Právě Kytici se Jiří Suchý rozhodl znovu „zasadit“ v jubilejní padesáté sezóně Semaforu. Není divu: úspěšnější kus v historii tohoto divadla nenajdete. Suchého neodradil ani relativní neúspěch podobného pokusu, k němuž se odhodlal na počátku devadesátých let. České divadlo bylo tehdy v divácké krizi, Semafor rovněž a nové uvedení Kytice mohlo tento trend zvrátit. Dospěla totiž nová generace v hledišti i na jevišti a hra byla „prověřena“ téměř šesti sty reprízami. Jenže to tak úplně nevyšlo. Možná proto, že se z jednoho představení stala dvě (po třech baladách), možná proto, že každá balada měla svého režiséra, možná proto, že ušetřený čas vedl k přílišnému rozvolnění dříve kompaktního textu. Obsazení přitom vůbec nebylo špatné: Olina Patková, Václav Kopta, Tomáš Trapl, Leona Machálková, Luciana Krecarová... V první trojici ovšem na jevišti zcela chybělo duo Molavcová+Suchý a František Ringo Čech coby Poustevník jako hlavní osobnost večera nenašel – pokud si dobře vzpomínám – přesnou míru.
Nejnovější Kytice má za sebou čtyři předpremiéry a nebylo by fér pokoušet se v této fázi o recenzi – kdyby se ty předpremiéry nepovedly. Jenže ony se povedly, a to velmi. Všech šest balad je zase pohromadě a drží je nejen text, ale i dobrá autorská režie (která se nebojí zachovat Císlerův rukopis tam, kde je to nové inscenaci ku prospěchu). „Inovováni“ jsou průvodci večera (místo Sazí Jitka Molavcová a Jiří Suchý), kteří jednotlivé balady spojují vtipnou kramářskou písní o mnoha slokách, v baladách pak dostávají prostor služebně mladší herci. Téměř všechny role jsou zřejmě alternované, takže můžete potkat tváře známé (Lucie Černíková, Michaela Dolinová, Jana Fabiánová, Tereza Hálová, Vanda Hauserová, Jiří Štědroň, Michal Stejskal, z novějších her též Radim Schwaab či Otto Weiss) i dosud neznámé (Lucie Chlumská, Barbora Smejkalová, Leona Černá, Tomáš Novotný, Radovan Snítil, Pavel Švestka a jiní), v roli Pacholete ze Zlatého kolovratu alternuje Sanny Stirská (Vicky už pravda poněkud odrostla). A kapela je posílena o trumpetistu Petra Brejchu, trombonistku Karolínu Šteflovou a saxofonistu Roberta Mitregu.
My, kteří známe zpaměti supraphonskou nahrávku Kytice, bychom sice mohli hercům napovídat (kdyby to bylo třeba), ale přinejmenším ve dvou okamžicích bychom vyhořeli. Poprvé by se tak stalo v Polednici. Improvizaci dvojice Dvořák+Suchý tentokrát nahrazuje komické číslo Oliny Patkové (coby permanentně podnapilá matka je neodolatelná zvláště v úvodu balady) a Václava Kopty, který po více než dvaceti letech působení v Semaforu dostal masku, v níž ho ani ti nejvytrvalejší diváci Semaforu ještě neviděli. Možná by stálo za to pokusit se právě tuto baladu více vygradovat a lépe vypointovat (už proto, že jde o finále první poloviny). Podruhé budou znalci zvukového záznamu Kytice zaskočeni ve Zlatém kolovratu, a to jednak úvodní písní Krále, ale hlavně písní Macechy (na melodii Bílé vrány a Černé ovce): nevím, kdy Jiří Suchý ten text napsal, ale na začátku sedmdesátých let by to byl věru dobře mířený úder – a jakkoli nemíním ani náhodou srovnávat normalizační marasmus s nynějšími časy, i dnes má tahle písnička na koho a na co mířit. Zvláštní.
Patřím k pravidelným divákům Semaforu, nenechám si utéct jedinou novou inscenaci, vždycky odcházím s vědomím, že příště přijdu zase, ale přiznávám, že se občas v hledišti poněkud ošívám: když představení ztratí tempo, když nastane hlušší místo, když mám pocit, že herec si úplně neví rady s rolí, neb mu režisér dostatečně „neporadil“, nebo když se mi zdá, že si režie vystačila s menším množstvím nápadů, než by bylo potřebné, když poznám, že se představení či jeho část ušilo příliš horkou jehlou. Tentokrát jsem se bavil od začátku do konce a dlouho po představení jsem se radoval, že tahle předběžná oslava padesátin divadla Semafor Jiřímu Suchému vyšla bezvadně. Těšte se na září!