DÁREK K PADESÁTINÁM (I.Kott)

Autor: Ivan Kott, pro časopis Jonáš klubu, 19. 5. 2009


Vydavatelství Supraphon přispívá k oslavám padesátin divadla Semafor významným počinem. Na šesti kompaktních discích vydává nahrávky tří semaforských představení, z nichž dvě, pocházející ze 70. let, jsou skutečným unikátem.
Nahrávka hry JONÁŠ A TINGL-TANGL z roku 1962 už vyšla na LP i CD, ale připomínek tohoto přelomového představení, které poprvé přivedlo na jeviště Jiřího Šlitra, není nikdy dost. Krásných písniček zazněla na scéně Semaforu celá spousta už před tím, ale spojovací texty, dialogy, vyprávěné anekdoty a celková atmosféra – to byla tehdy novinka. Jiří Suchý osvědčuje svou vynalézavost v používání češtiny, když hned v úvodu připomíná botanický neúspěch svého mičurinského křížení, jímž chtěl vypěstovat konilišku a vyšel mu pampeklec. Text písně Koupil jsem si knot určitě mluví z duše většině sběratelů a vůbec lidem, kterým je líto cokoli vyhodit, a nad problémy se zjištěním identity slečny, zaviněnými měnící se barvou vlasů, se ve světle dnešních kadeřnických experimentů musíme pousmát. Také si připomeneme, že text nazývající blbým den, kdy pracující nabírali síly k dalšímu budovatelskému úsilí, se nesetkal s kladnou odezvou oficielních míst, a že píseň o Petruškovi a vlcích byla jakýmsi předznamenáním celé hry z ruského prostředí, tedy Nižního Novgorodu, pro který ovšem uzrál čas až o třicet let později. Zcela zvláštní kapitolou jsou vyprávěné anekdoty, které nepřestanou bavit ani po několikerém poslechu, stejně jako ty, které zazněly o několik let později v představení Jonáš a doktor Matrace. O tom, že bez odezvy nezůstávaly ani některé peripetie v chodu divadla, svědčí replika na opakované Šlitrovy vzpomínky na slečnu, která je kdysi obsluhovala. Jiří Suchý tady říká: "Hele, pamětníku, pamatuj si, že jestli ještě jednou připomeneš, kde která slečna měla co, tak se seberu a jdu do Rokoka." Zapomenout nelze ani na Šlitrovy improvizace na písničku Šla Nanyka do zelí, které jsou plné nejen skvělých nápadů, ale také znalostí z historie vážné hudby. Jedna asociace naskočí také při poslechu tří bonusů, když po Šlitrově Klementajn v ruštině navrhuje Jiří Suchý publiku, ať si následující píseň zvolí samo, a Šlitr do toho vykřikne, že to nesmí být hymna. Stačilo něco přes čtyřicet let, aby i toto tabu padlo, a Jiří Suchý si Škroupovu píseň zazpíval dokonce v divadle zvaném Zlatá kaplička. Tím chci jenom dokumentovat, že i ten, kdo má dojem, že zná Jonáše dokonale, si při pečlivém poslechu vždycky najde nějaké dříve nepostřehnuté detaily nebo souvislosti.
Velmi záslužné je vydání záznamu recitálu SLADKÝ ŽIVOT BLÁZNA VINCKA, který měl premiéru v roce 1975, a není zdaleka tak připomínán, jak by si zasloužil. V tomto hudebně poetickém pásmu sice po boku Jiřího Suchého nevystupují velké hvězdy, ale to není vůbec na závadu. Po vstupním projevu ředitele ústavu, jemuž propůjčil hlas Jiří Datel Novotný, se rozběhne literární kabaret plný krásných veršů a písniček, v němž Blázna Vincka doplňují jeho ošetřovatelky (Bára Štěpánová, Dagmar Patrasová a Monika Hálová) a dítě školou povinné, které se po letech promění v Annu K. Prozatím se ale věnuje povolání lékařky žížal a hledá vhodné adresy v telefonním seznamu. Jak to tak občas bývá, i zde umělec pohlédne do budoucnosti a jeho předpověď vyjde. To když Vincek jedné z ošetřovatelek řekne, že to někam dotáhne, což se o patnáct let později vyplní v podobě koloběžkových jízd po chodbách Pražského hradu. V tomto recitálu mimo jiné také zazněla krásná píseň Mezi básníky, velký hit Jiřího Šlitra Tři tety a rumba Chybami se člověk učí se slovy pánů Voskovce a Wericha. Je tu zachycen i hlas Vladimíra Hrabánka, který v roli diváka navazuje na velmi trefnou úvahu Jiřího Suchého o publiku. V posledním vstupu je řešen i problém, jak sdělit divákovi, že konec představení už byl, a že vše, co si svým neodcházením vynutí, je jaksi navíc. A ještě jedna poznámka na závěr. Je s podivem, že tehdejší přísná a podezíravá cenzura nechala bez povšimnutí takovou nenápadnou větičku oznamující, že balet ošetřovatelek doprovázející Píseň o vyšinutém trpaslíkovi, bude "trochu ke straně", protože slovo "strana" bylo tehdy téměř posvátné.
Třetí hrou, která se v semaforském kompletu objevuje, je ČLOVĚK Z PŮDY, ovšem ne v původní podobě z roku 1959, ale ve verzi t.zv. dětské, která byla uvedena na počátku roku 1977. Dvojici milenců vystřídali dětští kamarádi v podání Petry Havlíkové a Roberta Růžka, tedy ratolestí semaforských muzikantů. Antonína Sommera hrál Jiří Suchý a jeho původní postava, Malý lord, byla nahrazena Červenou Karkulkou v podání Jitky Molavcové, kterou doprovází vlk, zpodobněný fenkou Daisy. Právě mezi spisovatelem a Karkulkou se odehrává hlavní dialog, v němž se objeví i písnička Kočka na okně s poněkud upraveným textem, když jedna sloka zní: Byl horký letní den/ A kdekdo kráčel z hub/ V košíku samej satan/ A na nebi sup. Dva hlavní hity hry – Včera neděle byla a Pramínek vlasů – tu zazní také, ale s texty rovněž upravenými, aby je mohly zpívat děti školou povinné. Z původní verze zůstává i postava Hedviky, jejíž duše putuje dokonce až na Venuši, tentokrát se však neomezuje pouze na větu o zastavených hodinách, ale zpívá několik písniček, mezi nimi i tu o barové lavici. Může si to dovolit, protože ji představuje Hana Talpová. Je zajímavé, že v původní otištěné verzi je jako její úvodní song uvedena píseň Luna je bledá od Ferdinanda Havlíka a Jiřího Suchého, ale na nahrávce pořízené necelé dva roky po premiéře slyšíme na tomto místě Pojď ke mně blíž od týchž autorů. V závěru opět zazní píseň Pane Sommer, adieu, ale na ní navazuje ještě přídavek, v němž si Antonín Sommer povídá se svým dětstvím, jehož hlas zaznívá z kočárku, a o své pravosti přesvědčí Sommera znalostí písně, v níž se na úvodní melodii hry zpívá: Na peronu leží houska/ Do Prahy je cesta ouzká/ Co bejvalo za Rakouska/ to se nikdy nevrátí. Pak už jako odpověď na dotaz Hedviky, neboli Hany Talpové, co že je to ten život, zazní Léta dozrávání, a Jiří Suchý se loučí s publikem. Připomíná, že Antonín Sommer se poprvé objevil před devatenácti lety a vysloví přání za devatenáct let se s publikem znovu sejít. Přání se vyplnilo jen částečně, k setkání s publikem v říjnu 1997 samozřejmě docházelo, ovšem už ne v divadle v pasáži Alfa, ale v sále zvaném Karlínek, a také v jiných rolích než byla postava spisovatele Sommera.
Je pochopitelné, že nahrávky pořizované jako dokument během představení nemohou být dokonalé a vykazují rozdíl v hlasitosti zpěvu snímaného na mikrofon a mluveného slova pronášeného bez zesílení. Ani současný mastering tyto rozdíly nedokáže úplně odstranit, ale to nemusí posluchače rmoutit. Je důležité, že mu je přiblížena atmosféra oněch představení, která je výborná navzdory tomu, že hry ze sedmdesátých let byly uváděny v době pro divadlo nepříliš příznivé.

Ivan Kott