O JEDNÉ ČESKÉ RODINCE (I.Kott)

29. 12. 2008, autor: Ivan Kott

Na počátku byla písnička, kterou Jiří Suchý slyšel před desítkami let v nějaké dětské hře, a z níž mu dodnes v hlavě uvízly úvodní verše:

Já jsem otec Bemle
A já matka Žemle
Já synáček Frici
Já dceruška Mici,

které se staly základem pro novou hru divadla Semafor. Vznikla tak skutečně bláznivá komedie nazvaná JÁ JSEM OTEC BEMLE A JÁ MATKA ŽEMLE, která je plná absurdních situací, ale i výborných písniček. Jejich autorem je Jiří Suchý, tentokrát ještě doplněný Jiřím Štědroněm a Václavem Koptou, kteří si složili písničky pro své výstupy.

Už úvodní scénka, v níž se rodina Ferdinanda Bemleho představuje, je dostatečně "crazy", a když pak přijde na vánoční návštěvu Ferdinandův šéf, podnikatel Vissarion Čihák se svojí ženou Barcelonou a dceruškou Žiži, dění se ještě podstatně přitvrdí. Jedna z hlavních zápletek hry je postavena na svérázném způsobu oslavy svátku Tří králů, jak ho praktikuje ing Čihák za pomoci svého podřízeného Bemleho. Ten při té příležitosti dostane nápad, jak se svému šéfovi pomstít za veškeré ústrky. Ale přísloví o padání do vykopané jámy se opět naplní, a pan Bemle je v maléru, jehož stín však přeci jen padne i na šéfa Čiháka. Druhá dějová linie prochází kanceláří ministra pošt, který k sobě pozval zasloužilého poštmistra Kofroně, aby ho za věrné služby odměnil. Místo Kofroně však přichází jeho soused Ferdinand Bemle s manželkou Boženkou a s úmyslem udělat starému poštmistrovi u ministra ostudu, což se mu bez problému podaří. Divák je také svědkem výběrového řízení na místo ministrovy sekretářky a úvah nad barvami poštovních schránek. Pan ministr se rozhoduje mezi modrou a oranžovou a jeho tajemník mu radí, aby schránky byly pruhované, s využitím obou barev. Dobře víme, že kdysi modré schránky vystřídané před lety oranžovými jsou realitou, ale přesto zmínka o obou dnes tak populárních barvách vyvolává odezvu v hledišti, a tajemníkův "pruhovaný" návrh možná někdy najde odezvu i ve sféře politické. Pan ministr čirou náhodou zjistí, že odměnil falešného poštmistra, a po dlouhém pátrání se mu pana Bemleho podaří objevit a do jeho bytu dorazí právě v době, kdy je tam opět na vánoční návštěvě podnikatel Čihák s rodinou a dalším "vypečeným" dárkem. Jeho výběr se odehrával u Čiháků pod vánočním stromečkem, kde se dcerunka Žiži projevovala jako neskutečně rozmazlený fracek. Do závěrečného reje v Bemleho bytě se zapletou i veselá děvčata z Čihákových tříkrálových oslav a policista, obviňující pana ministra z pedofilie. Všeobecná mela se pojednou uklidní a divákovi je sdělován závěrečný text, tentokrát ovšem ne ve formě zpívané, ale rapované, který je občas přerušen úryvkem populární melodie, která v kontrastu s hektickým děním na jevišti i mimo něj navozovala kdysi pocity klidu, uvolnění a příjemné nálady. Z toho závěrečného rapování alespoň dvě ukázky:

Žijeme ve světě nepříliš vkusném
Doba se přihnala i se svým dusnem
Jak už to vypadá všechno jde z kopce
Pitomá nálada sranda jak v hrobce

Lidi říct neumí zdali si všimnou
Až bory došumí co bude s hymnou
Nad krajem pluje ďáblovo veto
Mráz v okna duje i když je léto

Pokud jde o obsazení, hlavní manželská dvojice zůstává ve složení, které se osvědčilo už ve hře Život je náhoda v obnošený vestě, tedy Václav Kopta a Olina Patková. Oba výborně zpívají – jak ve společné písni s dětmi, kde zní trochu jako Linha Singers, tak sólově, a to především Olinka v jakémsi žalozpěvu matky. Václav navíc dokáže naplno rozvinout svůj dar komiky, ale také schopnost vytěžit z drobné scénky maximum. Mám na mysli například moment, kdy telefonuje do redakce bulvárních novin, aby jim dal tip na tříkrálové dovádění svého šéfa, a na dotaz po odměně říká: "Já za to nic nechci, já to dělám z čistého idealismu." V tu chvíli to byl výstup evokující vzpomínku na naši hereckou legendu – pana Rudolfa Hrušínského. Bemleho děti hrají osvědčená "zlobilka" Vanda Hauserová a nováček na semaforském jevišti Jacob Erftemeijer. Jejich zpěv, otevírající druhou polovinu hry, kdy se k nim připojí Žiži Čiháková ztělesněná Adélou Zejfartovou, zní velmi nasupeně, až výhružně. Ratolest Čihákovic rodiny jsme si tedy představili, teď ještě k oběma rodičům. Otce Vissariona hraje Jiří Suchý a matku Barcelonu Jitka Molavcová, která vystupuje jako pravá, hrdá Španělka, což se projevuje především při zpěvu písně se "španělskejma rytmama", jak by řekl Jiří Šlitr, kdy Jitka bravurně hraje na kastaněty. Její manžel hýří bláznivými nápady a jeho představitel je jako vždy výborný, a to i v momentě nějakého drobného zádrhelu, kdy je schopen pohotově zaimprovizovat. Role ministra pošt nemohla být svěřena nikomu jinému než Jiřímu Štědroňovi, který dokáže být jak důstojným hodnostářem, tak rozverným partnerem veselých dam. S novinářkou Jolany Smyčkové si zazpívá krásný duet, který sám zkomponoval, a nazval Na první schůzce nikdy ne, a pro výběr sekretářek ve druhé části složil tango, které zpívá s jednou z uchazeček a svým tajemníkem, v jehož roli se střídají Radim Schwab s Michalem Stejskalem. Ti si k tomu přibírají ještě drobné roličky fotografa, číšníka a policisty. Hrou také prochází trojice veselých dívek, které jsou hrdinkami tříkrálových radovánek, obveselují Ferdinanda v baru Honolulu a účastní se konkursu na místo sekretářky. Vedle zmíněné Jolany Smyčkové to jsou Irena Musilová (dříve Pospíšilová) a Lucie Černíková, která alternuje s Šárkou Markovou. Všechny samozřejmě výborně zpívají a jejich trio barových děvčat je jakýmsi ohlasem na slavné Sestry Allanovy. Nesmím ovšem zapomenout na postavu, která se na scéně objeví sice jen krátce, ale v ději sehrává důležitou úlohu. Je to poštmistr ve výslužbě Kofroň, výborně ztělesněný Janem Petráněm.
Tradiční kvartet divadla Semafor, jehož kapelník a klavírista Jiří Svoboda aranžoval doprovod všech písní, je pro tuto hru rozšířen o tenorsaxofon. Výtvarníkem scény a tvůrcem kostýmů barových zpěvaček je Jiří Suchý, který také představení režíroval, při čemž mu asistoval Štěpán Hrabánek.
Jakkoli je "Bemle" hrou plnou absurdních situací a mnohdy drastičtější komiky, zůstává její vyznění věrné semaforským tradicím, což pochopí ten, kdo závěrečné rapování proložené útržky melodií Jaroslava Ježka, Duke Ellingtona, Jiřího Šlitra a dalších, pozorně poslouchá. Celý rapovaný text je také otištěn v programu představení, kde najdeme i spoustu barevných fotografií z průběhu hry.

Ivan Kott