PROCHAZKA SEMAFORSKOU HISTORII (I. Kott)

aneb V hlavní roli buřinka

18. 9. 2008
Dosazení jména Jiřího Šlitra do známého českého úsloví je pro nás, kteří máme rádi jeho hudbu, velmi výstižné a naprosto přirozené. Vždyť "šlitrovky" pomáhaly a stále pomáhají zahánět chmury z našich čel a navozovat dobrou náladu. V nejnovějším představení divadla Semafor ŠLITR S NÁMI a zlý pryč sice nezní jen hudba Šlitrova, ale na jeho následovníky, do jejichž kalamářů se přelil Šlitrův skladatelský inkoust, jak v průběhu večera poznamenal Jiří Suchý, se dostane až po přestávce. Představení začíná scénkou na první pohled truchlivou, která je převzata z neuskutečněné verze hry Smutné vánoce, kterou pro Divadlo Na Zábradlí napsal v roce 1958 Jiří Suchý. Hra tohoto názvu se sice Na Zábradlí posléze hrála, ale ta už byla z pera Ivana Vyskočila a chyběly v ní Šlitrovy písničky. Scénka s písní o tom, jak svázat přebytečné rakve do voru a dopravit je tak na vzdálený ostrov, kde řádí mor, tedy otevírá gejzír melodií, z nichž ta druhá byla sice také určena pro Smutné vánoce, ale nezapadla a našla uplatnění jako zahajovací píseň první hry Semaforu. Úryvek její melodie v dnešním Semaforu svolává diváky do hlediště místo obligátního zvonění. V písních z devíti dalších her zpívají Olina Patková, Jolana Smyčková, Lucie Černíková, Vanda Hauserová, Zuzana Říhová, Jiří Štědroň, Václav Kopta, Michal Stejskal, Radim Schwab a samozřejmě také Jiří Suchý a Jitka Molavcová. Písně se různě propojují, některé mají drobné či větší úpravy v textech, a populární Co jsem měl dnes k obědu je dokonce opatřena textem zcela novým, pomstychtivým, který s gustem zpívá Jitka Molavcová. Závěrečnou písní první poloviny je Funebrsong ze hry Poslední štace, který jsem vnímal tak trochu jako malé rekviem za Vladimíra Hrabánka, s nímž jsme se nedávno právě tady loučili.
Ve druhé polovině, kterou otevírá píseň Pod bílým závojem v podání Jolany Smyčkové, zazní melodie Ferdinanda Havlíka, Jiřího Suchého, Jiřího Štědroně, Vladimíra Franze a v závěru opět Jiřího Šlitra. Z Havlíkovy tvorby tu jsou zastoupeny hry Výhybka, Zuzana v lázni, Víkend s Krausovou, Nižní Novgorod a samozřejmě ta nejslavnější – Kytice. Z té se tu odehraje celá jedna balada, Svatební košile, v níž exceluje Lucka Černíková a s ní nová akvizice Semaforu – mladý muž vysoké postavy, Radim Schwab. Jiřího Suchého reprezentují písně z her Případ Eleonora, Jonáš dejme tomu v úterý a Na Poříčí dítě křičí, ze hry Jiřího Štědroně Ten čtvrtek platí se tu zpívá píseň Poslouchám šumění deště a po ní následují závěrečné písně z Pokušení svatého Antonína s hudbou Vladimíra France. Pak ještě Václav Kopta zazpívá a na piano zahraje Honky tonky blues, a už tu jsou přídavky a děkovačky.
Je samozřejmé, že z těch devětačtyřiceti sezón, po které už divadlo Semafor existuje, by se dalo sestavit takovýchto kabaretních programů několik, a výběr písní právě pro ten jeden byl jistě těžkým oříškem, který se ale podle mého názoru Jiřímu Suchému podařilo rozlousknout na výbornou. Je tu několik hodně známých hitů, ale důraz byl položen na připomenutí písní, které se často nehrají, nebo byly dokonce zcela zapomenuty, jako ta o rakvích. A pokud jde o pěvecké a herecké výkony, je to opravdu radost. Olinka Patková v písni Co je blues září na nejvyšší možnou míru a sklízí zasloužené ovace, stejně jako Václav Kopta za Honky tonky blues, které zpívá a hraje na piano za pěvecké podpory celého souboru. On ovšem prokazuje nejen talent hudební ale i komický, například když s Jiřím Štědroněm zpívá Havlíkovu také už pozapomenutou Hojivou mast. A pokud jde o Jiřího Suchého, ten v slamáku, jonášovském kostkovaném oblečku a červené "reduťácké" vestičce s mladickým elánem zpívá, tančí a drobně glosuje dění na jevišti. Uznání ale zaslouží i za to, jaký nadhled má nad svou tvorbou, což dokazuje zejména tím, že písňovou ikonu, jakou je Motýl, opatřil novým textem, v němž si s Jitkou Molavcovou vyhrožují, jak si navzájem ublíží. Posuďte sami: Zdá se mi že jste padouch a slibuji za sestru/ Že ještě dříve nežli dojde letos k Silvestru/ Tak vám směle a vesele/ Ublížím na těle/ A možná vám i zlomím vaz. Jitka tu má těch drsných textů víc, a po parafrázi na Šlitrův "obědvací song" přednese v kostýmu Žofie Melicharové horrorovou Tragedii s máslem, v níž neopomene využít své oblíbené slovo "kalamita". Ukázkou šířky záběru textařství Jiřího Suchého je i to, že těsně před touto dlouhou písní s dějem až surovým, si vychutnal (a publikum s ním) Píseň Hamleta o hvězdách, což je jeden z jeho nejpoetičtějších a nejkrásnějších textů, k němuž Jiří Šlitr dokázal zkomponovat nádhernou hudbu, o níž se Pavel Jurkovič, muzikant na slovo vzatý, vyjádřil jako o heboučké. Za zpívání a hraní lze samozřejmě chválit i všechny ostatní, kteří se vedle sólových výstupů seskupují dle potřeby i do sboru, jehož funkce je důležitá zejména v ukázce z Kytice.
Kostýmy navržené Jiřím Suchým, který je zároveň i režisérem představení, jsou během celého večera doplňovány šlitrovskou buřinkou, tradičním to atributem pana doktora. Scéna navržená Jaroslavem Svobodou je na první pohled jednoduchá, ale neobyčejně funkční a skýtá divákovi různá překvapení. Divadelní kapelu vede od klavíru další Svoboda, tentokrát Jiří, a obvyklá sestava s kytarou, baskytarou a bicími je doplněna o saxofonistu střídajícího i klarinet, a ze scény si občas odskakujícího Michala Stejskala s trubkou.
Premiéra nového titulu, která se konala ve středu 17. září, byla neobyčejně zdařilá, potlesky nebraly konce a pan Jonáš s Žofií Melicharovou se publiku odměnili několika acapellovými přídavky. Divadlo tak šťastně vykročilo do své 50. sezóny, která jistě bude dobrou cestou k oslavě 50. výročí založení divadla, k níž dojde 30. října 2009. Proslýchá se, že by se měla konat ve Smetanově síni Obecního domu, kam se vejde poněkud více diváků než do útulného dejvického divadélka.

Ivan Kott