DĚTI KAPITÁNA GRANTA (M.Havlová)

(28.6.2008)

V současné době sice už loď kapitána Granta po plavbě na rozbouřeném moři zakotvila v snad bezpečném přístavu, ale jestli takovým zůstane na věčné časy, se teprve ukáže. Proto alespoň jako prevence pár slov o aktuálně neaktuálním kabaretu Děti kapitána Granta.

Podle přísloví – kdo rychle dává, dvakrát dává – ušil Jiří Suchý horkou jehlou, aby se pokusil zachránit mimo jiné i tu jehlu smutnou, představení reagující na nedávnou situaci v pražské kultuře. Nezůstal nic dlužen „obraně humorem“ a dokazuje, že v dobách zjitřených (viz. např. Hej rup!, Večírky nejen pro zvané) dovede v rekordním čase vytvořit chytře vtipnou, štiplavou, vkusnou, noblesní ofenzívu, plnou podobenství, nad nimiž zajásá jak vyznavač semaforské tváře, tak zastánce dobré satiry.

Písnička střídá scénku, jak už to tak v kabaretu bývá. Zpívá se o penězích, které, ač existuje spousta krásnějších věcí, když chybí, tak chybí, a dopadu nepřítomnosti těchto na divadlo (Dnes nejsme divadlo, Rub a líc, Prachy kulatý, Peníze nebo život, Pět strun, Nedostatek, Máme kapitál, Černej pátek na burze,… ). Jejich datum vzniku mnohdy sahá do poměrně vzdálené doby, ale působí neuvěřitelně aktuálně. Že by právě to bylo jedním ze znaků Umění, o němž poslední dobou málokdo ví, jak se pozná?

V pěveckých číslech účinkující předvádějí, co všechno dovedou. Samozřejmě zpívají (všichni a především Olina Patková – Nedostatek a Jitka Molavcová – Ráno na palubě parolodi), jen tak mimochodem ovládají různé hudební nástroje (Václav Kopta, Michal Stejskal, Jitka Molavcová, Jiří Suchý), tančí, hrají divadlo i fotbal…Co víc po hercích záhubyhodného divadla chtít?

Ve scénkách lze zase pochytit pravý význam slov manažer, mizina, kapitalismus, ujasnit si rozdíl mezi poctivým ševcem a podnikatelem-obuvníkem a spolu s dětmi najít prohnaného otce – kapitána Granta, ohrnout nad ním nos a pomocí lodivoda (výborná Jitka Molavcová) zachránit šou, kterou kapitán svými manažerskými schopnostmi a požadavky družky Belladony přivedl na mizinu.

Samostatnou kapitolou je vystoupení Jiřího Justa coby zástupce radnice. Během několika minut se mu podaří moderními slovy a oblíbenými frázemi bez významu transparentně a průhledně osvětlit, že divák není hloupý a problémy kultury jsou složité.

Ačkoli téměř každá věta má svého adresáta, dal by se jistě kabaret použít i v dobách méně napružených, protože bohužel hned tak dobře v kultuře asi nebude, aby se ztratila obecná platnost v kuse obsažená.

„Když doba zlá nás tupou šavlí protne“, tak nejen že Jiří Suchý je schopen trefných satirických „kousků“, jejichž vkusnost by mu mohl závidět kdejaký „obuvník“, ale i diváctvo se semkne, ta tam jsou spory mezi zastánci různých ér, Šlitrovek, Sušenek, Žofií, a nastává souzvuk brojení a podpory „ševců“.

Závěrem musím přiznat oddechnutí, že jsem zhlédla představení až teď, kdy snad se rýsuje nějaká budoucnost. Být to v době nejisté, asi by nyní radostný dojem, i přes všudypřítomnou naději a optimismus hraničící téměř s…, při závěrečné písničce Končí divadlo poněkud zeslaněl. „Každý rub má svůj líc“, proto škoda jepičího života představení, ale sláva, pokud už ho nebude zapotřebí.

Jitka Molavcová, Jiří Suchý a Bára Mikysková