JO, TO KDYBY JEŠTĚ ŽIL JIŘÍ ŠLITR (L.Berný)

(23. 10. 2007)
Na webu Divadelních novin byla uveřejněna recenze představení Lysistrata, kterou zkušeným okem napsal Ivan Žáček. Hodnotí klady i zápory celého představení, přes pár výtek jej vidí jako zdařilé vykročení na cestu od malých formátů k výraznějším projektům. Přesto si neodpustím malou polemiku, respektive zamyšlení, ke kterému mne text inspiroval.

Zaráží mne totiž ono postesknutí nad absencí hitového citu Jiřího Šlitra v dnešním Semaforu. A má slova nebudou patřit jen panu Žáčkovi, protože on prakticky jen tlumočí názor, který slýchám často, ale který mi přijde poněkud křivdící. Kritik si posteskne, že Semafor už po předčasném Šlitrově odchodu nikdy takového skladatele šlágrů nenašel. Jde opět o to staré nedorozumění.
Semafor se totiž už dlouhá léta vůbec nesnaží žádnými šlágry, nebo říkejme dnes už raději hity, útočit na masu posluchačů jako v první polovině 60. let. A to není žádná současná znouzectnost Jiřího Suchého, protože k tomu se rozhodl Jiří Šlitr už někdy kolem roku 1966.

Tehdy už jasně viděl, že se pop music ubírá jiným směrem, že i přes beatové pokusy v Semaforu (Neotálej, Modré džínsy, Golem) nemohou v tomto hudebním stylu konkurovat Olympicu, Petru Novákovi nebo Matadors. A jelikož už ani mimo big beat nezabíral tak nádherný jazzový duet Ukrejvám rozpaky, který podle mne o třídu překonával Lásku nebeskou nebo Motýla, S+Š se cíleně rozhodli nesnažit se na hitparády dále útočit a skládat písničky daleko více pro hru, než pro desku.
Nezapomínejme, že Jiří Šlitr napsal poslední opravdový komerční hit čtyři roky před svou smrtí v roce 1965 (Krajina posedlá tmou), následující Modré džínsy nebo Toulaví zpěváci se o tehdejší jedinou oficiální hitparádu "Houpačka" manželů Černých už jen vlažně otřely a mezi nejprodávanějšími tituly Supraphonu (otiskovanými pravidelně v časopise Melodie) už nefigurovaly vůbec. A troufnu si tvrdit, že i pamětníci budou jen ztěžka lovit z paměti Šlitrovy „hity“ konce 60. let jako Oh, larydou, Pamatuju na to léto, Nedělejte ze mě chudinku, Svatba nebo vánoční Rybí polévka.

V první polovině 60. let skládal Šlitr jazzovou, rock and rollovou a bluesovou muziku, která byla velmi moderní a velmi žádaná. Kdyby chtěl moderní komerční žánry Semafor obsáhnout dnes, bojím se, co bychom tam také mohli slýchat. Naopak dle mého názoru jsou některé autorské Suchého skladby z posledních let mnohem vyzrálejší než leckteré rané hity S+Š. A nakonec nádherná hudba Vladimíra Franze k Pokušení sv. Antonína také nemá absolutně žádné hitové ambice a přesto myslím, že patří k tomu nejlepšímu, co v Semaforu posledních desetiletí znělo. Jiří Šlitr byl obrovský skladatelský talent, který se narodil přesně do doby, která s ním kráčela ruku v ruce ve vzácné symbióze. Nedovedu si představit (neříkám, že by to nedokázal, ale neumím si to představit), jak by se s jeho mnohdy až mytizovaným citem pro šlágr vypořádal v 70. a 80. letech, kdy v Semaforu působili i rockověji orientovaní zpěváci jako Michal Prokop, Luboš Pospíšil (C&K Vocal), Petra Janů nebo Petr Novák. A už vůbec si nedovedu představit, jakou hudbu by skládal v konkurenci s dnešními komerčními hity, kdyby chtěl hity psát pořád. Ne, myslím, že by psal jazzové a bluesové písničky přesně tak, jak to dělal Ferdinand Havlík a jak to dělá Jiří Suchý, dobře, ale zkrátka jen pro ty, kteří do Semaforu rádi chodí.

Dobře placená procházka

A znovu opakuji, že tohle mé psaní není odpovědí panu Žáčkovi, jeho recenze se mi jinak líbila. Už vůbec nezpochybňuji umění skladatele Jiřího Šlitra, kdyby to snad tak někdo pochopil, ale píši to jako obhajobu něčeho, co se mi ze srdce líbí. Je to tedy spíše taková prosba na všechny ty, kteří neustále vzpomínají na ty nestárnoucí Šlitrovy hity, při kterých se poprvé zamilovali. Vzpomínejte a vychutnávejte si ty písničky znovu a znovu, protože ony jsou opravdu krásné, ale mohu Vás ujistit o jednom, a dovolím si být teď osobní, já jsem se narodil deset let po Šlitrově smrti, a v Semaforu jsem byl poprvé před pěti lety po povodních, a prožívám nyní u písní jako Krasohled, Já věděl jsem, že se to stane, při svižném rock and rollu Lokl si voják kořalky nebo při poetické Charlie Chaplin to samé, co mnozí z Vás prožívali při Klokočí nebo Písni o rose před 45 lety.

foto: Ivan Englich