DOBŘE PLACENÁ PROCHÁZKA ND - recenze (2008)
DOBŘE PLACENÁ PROCHÁZKA: NANEBEVZETÍ SE VSTUPNÍM POPLATKEM
Autor: Lubomír Dorůžka, 21.5.2007, Divadelní noviny č. 10
Je asi devatenáct hodin, ohlašuje hlas přízvukem, který se zdá být mírně brněnský, což může být pro Pražáky stejně dráždivé jako pro Brňáka pražština. A po stručné informaci, co se v tuto dobu začne hrát, ukončí hlášení důtklivou výzvou osvětlovači: Tak už zhasni!
Tak vítá Národní divadlo návštěvníky nové inscenace »buffo-opery« Jiřího Šlitra a Jiřího Suchého Dobře placená procházka. V původní podobě ji divadlo Semafor uvedlo 15. června roku 1965. Dočkala se tam 64 repríz. Jako mnoho jiného z repertoáru Semaforu zůstala v mnohém nedoceněna, v jejím případě jako náznak nedovršené cesty k »jazzové opeře«. Ne však zcela nedoceněna – roku 1966 se dočkala i televizní podoby, na níž se už tenkrát podílel Miloš Forman, hlavní tvůrce její nové inscenace v Národním. V jistém smyslu jde tedy o nanebevzetí něčeho, co původně neslo veškeré znaky pozemskosti. Pozemská příchuť má ovšem i řadu předností, které se jen těžko nahražují. Na původní podobě se podíleli Eva Pilarová a Naďa Urbánková jako Vanilka, Urbánková se navíc střídala s Hanou Hegerovou v roli Tety z Liverpoolu. Úlohu Advokáta vytvořil Jiří Šlitr a Listonoše Jiří Suchý; Uliho představoval René Gabzdyl. Tato jména nejen že měla pro tehdejší obecenstvo pečeť hvězd, ale patřila také skutečně výrazným osobnostem. Obecenstvo tedy přicházelo nejen na semaforskou premiéru, ale také na svého Suchého, Šlitra, Pilarovou, Urbánkovou nebo Hegerovou. To vedlo k určité dvojdomosti: herec se sice mohl ztotožnit se svou postavou, ale jeho povinností současně bylo zůstat sám sebou. Reakce tehdejších diváků vycházela spíše z této druhé složky. Takže postavě Advokáta se mohlo v lidovější rovině nejspíše dostat ocenění ten Šlitr je ale stejně rozkošnej nekňuba, zatím co podobně přímočará reakce dnešního »lidově-bezprostředního« diváka na stylizaci téže postavy v podání Petra Píši by nejspíš mohla vyznít ti advokáti jsou ale stejně pěkná verbež. Osobnostní složka zmizela a akcent se přesunul jen na vlastní příběh. Jenže v osobité poetice Suchého a Šlitra stál příběh vždycky trochu v pozadí. Větší roli tu hrálo soustředění na dokonale vycizelovaný tvar jediného záběru, písničky nebo scénky. Procházka žila spíše jako kytice vynikajících scén a písniček Listonoše, Tety z Liverpoolu, Vanilky a jejich duetu s Ulim nebo s Advokátem, než jako příběh s vyhraněným dějem nebo dokonce mravoučným posláním. Přemístění akcentu v duchu někdejších prvoplánově polopatických postupů by skoro mohlo vést k interpretaci, že jde vlastně o varování před zhoubným a odlidšťujícím působením bezohledné honby za mamonem. Dejme tomu, že takové přehodnocení by dnes mohlo mít i zcela nový aktuální význam, ale něco takového by bylo v přímém protikladu ke snažení obou autorů, které vyrůstalo právě z odporu k prvoplánovému polopatismu. To je jedno z úskalí, jemuž se musela vyhnout inscenace přenášející na první scénu tvar, který vznikl za zcela jiných podmínek. Ale bylo tu ještě něco jiného. Písnička, která rámcuje celé představení, velebí divadlo, které divákům nastavuje zrcadlo jen tedy, je-li hráno. Jenže k poetice Semaforu spíše než »hrát divadlo«, patřilo »hrát si na divadlo« – a tedy i jistý odstup k tomu, co mohlo být považováno za nezbytné divadelní náležitosti. Herecký přístup Jiřího Šlitra je nejlepším příkladem: jeho zdánlivě »neprofesionální« ne- obratnost, až prkennost dávala každé jeho postavě nezaměnitelný charakter, a právě jeho advokát spolehlivě chránil semaforskou Procházku před příliš jednoznačnou interpretací. První scéna si ovšem stěží může »hrát na divadlo« – a přitom musí při interpretaci Suchého textů zápasit ještě s dalšími nástrahami. Jestliže se v textu objeví v různých souvislostech nejkrásnější krajina a nejstrašnější kravina, vyžaduje to odstínění výrazu, které se nedá zapsat do not. Podobně je tomu u prudkého střihu v dialogu budeš se mít jako v ráji - nahá mezi dobytkem. Takové dramatické zvraty je nutno náležitě prodat. Hvězdy Semaforu vycházely z pop music, značně ovlivněné jazzem, a tomu je podobné akcentování výrazu vlastní. Pramení už z deklamace a frázování: pro jazzového zpěváka je běžné operovat s rytmem, mírně zpožďovat nebo naopak urychlovat nástup frází nebo i jednotlivých slov, a měnit přitom i témbr nebo způsob artikulace. To se dá nejlépe uskutečnit s doprovodem malého souboru muzikantů, kteří tato pravidla rovněž bezpečně znají a ovládají, a nejlépe v malém sále s obecenstvem, které je na tento druh komunikace navyklé. Přenést jej pod taktovku dirigenta velkého orchestru na první scénu země je úkol téměř nadlidský. A před takovým nadlidským úkolem stanul Miloš Forman se svým týmem, v němž s ním režijně spolupracoval jeho syn Petr, jako scénograf jeho syn Matěj, jako choreografka Veronika Švábová a jako dirigent Libor Pešek. Sysifovská práce začala už Formanovým zásahem do struktury díla. Doplnil je o písničky ze Suchého hry Sekta, která měla v Semaforu premiéru jen tři měsíce před Dobře placenou procházkou. Pro tu psal Jiří Suchý texty i hudbu, která podobně jako písničky Jiřího Šlitra vycházela z hudebního slovníku své doby. Hra nepatřila k nejúspěšnějším inscenacím Semaforu, ale sedm písniček z ní tvoří ideální doplněk sólových čísel Procházky. Všechny jsou přednášeny sborem, který tu vystupuje v roli řeckého nezaujatého komentátora dějů na scéně. Sled momentek původních scén Procházky, zaměřených na detailní záběry každému dobře známých »člověčích« situací, tak zůstává nenarušen, ba v jistém smyslu je ještě zvýrazněn. K takto pojatému tvaru napsal Suchý ještě další doplňky. A vznikla podoba, která odpovídá záměrné koncepci celovečerního díla, schopného provedení na první scéně. Už za tohle patří tvůrcům dík. V popředí transferu stojí ovšem režijní pojetí. Nabízí bohatý ohňostroj nápadů a špílců: jednotlivé árie nebo dueta jsou rozhýbány do kreací někdy až akrobatických a sólistům slouží ke cti, že se s nimi vyrovnávají, aniž by to vážně narušilo jejich zpěv. »Zemitý« charakter původní předlohy se projeví ve scéně, v níž Vanilka píchne nyjícího Advokáta do zadku bodcem violoncella, které si podá z orchestru. Milostné scény se odehrávají ve vaně kryté před obecenstvem igelitovým závěsem, na kterém se dráždivě promítají obrysy postav a jejich akcí. K vrcholům patří opilecká vize Uliho, při níž se celá scéna začne kolíbat: každá rekvizita, lampa, stůl nebo pohovka, se houpá vlastním pohybem a rytmem – něco takového by se ovšem na technikou jen skromně vybaveném jevišťátku Semaforu dosáhnout nedalo. Vrcholem je, když se na sofa, místo jedné tety, objeví vedle sebe dvě vzorně naklonované kopie, pečlivě synchronizující každý svůj pohyb nebo gesto. Předpoklady pro takovou jevištní prezentaci musí ovšem obstarat už scénografie. Ústřední motiv – vstup do světa fantazie, stojícího mimo realitu, a zase odchod z něho – reprezentuje v úvodu a v závěru uprostřed scény velké schodiště, končící v nedohlednu. Po něm sestoupí a na konci zase odejdou postavy dramatu. Náročnost takového úkolu zdůrazní hned v úvodu Uliho zakolísání, které hrozí pádem: překonávání hranice mezi dvěma světy má svá rizika. Řešení prostoru v přízemní části je poměrně jednoduché: nalevo koupelnový kout, napravo válendové letiště, uprostřed křesla a lehátko, které olivrejovaný sbor podle potřeby přenáší nebo vyklizuje, a vpředu volný prostor pro chození po kolenou, tažení po zemi nebo taneční kreace, které si režie vymyslí pro árie a dueta. To je ovšem jenom přízemí. Nad ním se pne vyšší poschodí, na němž se za prosvíceným závěsem může zjevovat sbor, ať už zpívající nebo tančící třeba v podobě barokních andělíčků mávajících křídly. Rodinná spolupráce Formanů funguje: scénografie i režie drží pohromadě a vytváří dojem celistvosti a kompaktnosti. K tomu se pojí i choreografie. Spojuje tanečníky s ženským a mimořádně početným dětským sborem. Na scéně dělí kompars na jednotlivé složky a jejich pohyby staví kontrapunkticky proti sobě, takže jednotlivé scény (například ústřední spirituálová vize barokního anděla) působí jako pohybově promyšlené kompozice, neopírající se jen o jediný vzor. Choreografie tak splývá s režií do jednotné koncepce dění a pohybu na scéně. Ta se pochopitelně nevyhne ani stopám éry muzikálů, ale velmi výrazně se distancuje od muzikálového pozlátka. Naopak, v aranžování masových scén a »živých obrazů« (zejména při propracovaných děkovačkách) bychom si ji v takové podobě mohli představit třeba i ve Smetanových Braniborech v Čechách. Prostoru Národního divadla by ovšem stěží vyhovoval semaforský komorní orchestříček Ferdinanda Havlíka. Uplatnění tady našlo plné symfonické obsazení operního orchestru, Marko Ivanovič pro ně pořídil zcela novou instrumentaci a jak poznamenává v programu, musel přitom občas zasáhnout nejen do tektoniky, ale i do harmonické a melodické složky původního tvaru. Orchestr zní tak, jak je za takových okolností nutno očekávat, a plní funkci, která mu v celkové koncepci náleží: hraje profesionálně, adekvátně, a zřejmě s chutí, i když všem členům nemusí takový výraz být právě vlastní. Tady je »zcizení« ve srovnání s původním tvarem nejcitelnější. Pamětník si přitom nemůže nevzpomenout na »jazzový« orchestr činohry Národního divadla, který v sedmdesátých letech vedl Ladislav Simon. V jeho podání by zejména pasáže, které mají nejblíže k jazzovým kořenům Jiřího Šlitra, vyzněly přece jen přesvědčivěji. Ale orchestr je jen částí inscenace a Libor Pešek má celé představení citlivě a bezpečně pod kontrolou. Šlitrovi se asi stěží kdy snilo o tom, že jeho hudbu bude v symfonické verzi řídit někdejší šéfdirigent Královského filharmonického orchestru z Liverpoolu. Inscenace má tak ucelený a prokomponovaný tvar, že se zdá, jako by jednotlivým interpretům neponechávala příliš mnoho prostoru. Není tu prostě místo pro osobnostní »koncerty«, jakými si semaforské obecenstvo před čtyřiceti lety podrobovala Pilarová, Hegerová, Šlitr nebo Suchý. Z přímých účastníků původní semaforské verze je na scéně v jedné z alternací Jiří Suchý ve své roli pošťáka. V jiném obsazení se objeví jeho osvědčená partnerka z pozdějších let Jitka Molavcová jako Teta z Liverpoolu. Spolehlivě se vyrovnají s prostředím velkého orchestru i pečlivého dirigentského vedení: plní dobře svou úlohu, aniž by se nějak rušivě odlišovali od svých kolegů, kteří ze značné části patří už k další generaci frekventantů semaforské dílny. Zuzana Stivínová, která Molavcovou střídá jako Teta z Liverpoolu, má za sebou také vystupování v Semaforu, i když už pár let po éře původní Procházky. Pro potřeby této inscenace však k Molavcové vytváří slibnou a vyrovnanou alternativu. Také Petr Macháček, který se jako Listonoš střídá se Suchým, má vystupování v Semaforu na svém kontě, a v dikci i frázování si občas osvojuje způsob, kterým Suchý přispěl k novému tvaru našeho scénicky-jazzového zpívání. Jana Malá i Dáša Zázvůrková v roli Vanilky splňují požadavky na osobními problémy sužovanou hlavní hrdinku – získávají si sympatie a hlasově i pohybově plní, co se od nich očekává. Podobně je tomu i u obou představitelů Uliho, Petra Stacha a Zbyňka Frice – akrobatický výkon pádu na schodišti zvládl při své premiéře lépe ten první. Petr Píša jako Advokát je v nejčistší podobě nositel tradice swingařů, začínajících od píky – původně mechanik a umělecký kovář, z libosti zpěvák a vedoucí místních swingových akcí. Tady je ovšem dosavadní nedostatek scénické práce nejcitelnější a jeho advokát má k Šlitrově geniální stylizaci nejdál. To u Tomáše Trapla, který s ním v této roli alternuje, je už delší semaforská praxe cítit daleko víc. Dobře placená procházka je vlastně komorní představení pro pět sólistů. Z deseti představitelů, nasazených v alternacích do dvou premiér, se téměř všichni narodili až po původním uvedení hry, ale téměř všichni prošli alespoň na čas tvůrčí dílnou divadla, v němž vznikla. Už to je skutečnost, která v českém divadelnictví stěží najde obdobu. Jde tedy v podstatě o ojedinělou benefici tohoto divadla, ztělesňovanou ovšem především jeho tvůrcem, který je stále mezi námi, a dokonce se na této události ještě podílí. Především však žije dílo samo: pásmo pohybující se v básnicky vysněné zemi nikoho mezi fantazií a realitou. Jeho text je plný poetické imaginace a detailů, zemitého koření s dikcí hovorové mluvy, nasvěcující naše každodenní zážitky a konejšivě naznačující, že je snad nemusíme brát smrtelně vážně. Vzniklo v době, kdy takový přístup s sebou nesl i jistou dávku vzdoru proti předpisy reglementovaným konvencím, přežilo éru, v níž se protestní nota už ztratila, a snad poněkud překvapivě se dočkalo nanebevzetí do tehdy i dnes oficiálně uznávaného nejvyššího patra kulturního dění. Z tohoto hlediska by se dalo říci, že jistá historická spravedlnost v našem umění alespoň v pozadí nějak funguje, včetně přesunů mezi něčím, co kdysi žilo v postavení přízemí, ne-li suterénu, a tím, co bylo vždycky považováno za nejvyšší patro. Nanebevzetí s tak podstatným časovým odstupem nemůže ovšem být zcela bez problému. Lidové mudrosloví jej připomíná tvrzením, že člověk nevstoupí dvakrát do téže řeky. A z přízemního podlaží, kde se občas skrývá ještě pregnantněji formulované poznání lidských zkušeností, se mimoděk vybavuje motto písničky, která slavila své úspěchy ještě tři desítky let před vznikem původního tvaru Procházky: Nikdy se nevrátí pohádka mládí…
Národní divadlo Praha – Jiří Suchý, Jiří Šlitr: Dobře placená procházka. Nová instrumentace Marko Ivanovič, hudební nastudování Libor Pešek, dirigent Libor Pešek, Marko Ivanovič, režie Miloš Forman, Petr Forman, scéna Matěj Forman, kostýmy Jan Pištěk, choreografie Veronika Švábová. Premiéry 22. a 23. dubna 2007.
ND UVEDLO PREMIÉRU DOBŘE PLACENÉ PROCHÁZKY
Premiéra inscenace jazzové opery Dobře placená procházka.
Lidové noviny (čtk), 23. dubna 2007
Buffopera Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra z 60. let Dobře placená procházka měla premiéru v Národním divadle. Představení ocenilo publikum dlouhým čtvrthodinovým potleskem. Hru nastudoval filmař Miloš Forman se svými syny.
Hudebního nastudování se ujal dirigent Libor Pešek, partituru nově instrumentoval Marek Ivanovič. Svým spolupracovníkům nakonec zatleskal i Miloš Forman sám - a že jich bylo. Vedle sedmdesátičlenného orchestru pod jevištěm se v této původně komorní inscenaci objevilo téměř osmdesát účinkujících. Otec se syny názorně předvedl, jak si představuje "velké plátno" - tento termín zazněl tento týden na setkání s novináři.
Jako Uli se představil Petr Stach, Vanilkou byla Jana Malá, advokátem Petr Píša a listonošem Jiří Suchý. V roli tety z Liverpoolu vystoupila Zuzana Stivínová, krásnou dívku ztvárnila Jana Fabiánová a harmonikáře Miroslav Lacko. Ten vyhrával i před začátkem představení před vstupem do "zlaté kapličky".
Na premiéru přišlo mnoho politických a kulturních osobností, mimo jiné bývalý prezident Václav Havel, předseda vlády Mirek Topolánek či herci Jan Tříska, Jana Brejchová, Jiřina Jirásková, Milan Lasica a Magda Vášáryová. Přítomný ministr kultury Václav Jehlička by v hledišti našel i své předchůdce Martina Štěpánka a Helenu Třeštíkovou.
Představení zajímavých nápadů
Práci svého kolegy ocenili například také režiséři Jiří Menzel, David Ondříček a Formanovi spolupracovníci muzikolog Zdeněk Mahler a kameraman Miroslav Ondříček. Přítomni byli rovněž někdejší ředitel ND Daniel Dvořák a bývalý šéf opery Jiří Nekvasil, kteří s nápadem inscenovat Dobře placenou procházku před lety přišli.
Ti, kdo znají Divadlo bratří Formanů a tvorbu Petra a Matěje a viděli například jejich zdařilou Klapzubovu jedenáctku v pražském Minoru či úspěšnou inscenaci Glassovy opery Kráska a zvíře v ND, dobře vědí, co si na jevišti dokážou vymyslet. Kráska a zvíře získala prestižní Radokovu cenu v kategorii Scénografie roku.
Diváci tleskali během jednotlivých hudebních výstupů a dobře se bavili. Ústřední melodií Dobře placené procházky je milostná píseň Jsi ta nejkrásnější krajina, co znám. Prolíná dějem v různých polohách - od poeticky a lyricky vážné, až k ironicky parodující a satirické. Členky pěveckého sboru se během představení objevují mezi diváky v přízemí, zpívají z lóže na prvním balkonu a účinkují i v průhledu za dekorací v
pozadí. Hravá inscenace je plná nápadů a potěšení z divadla.
Například ve scéně, kdy je jeden z protagonistů opilý, se rozpohybují všechny předměty na jevišti a "tety z Liverpoolu" jsou najednou dvě. Další premiéra, v jejímž obsazení se objeví i Jitka Molavcová, se v Národním divadle uskuteční v pondělí večer.
ZASLOUŽENÝ TRIUMF
aneb OD REDUTY K NÁRODNÍMU JE 440 KROKŮ A 50 ROKŮ
Autor: Kott Ivan, 13. 05. 2007, Pozitivní noviny
Je krátce po 19. hodině a v Národním divadle začnou zpívat uvaděčky – tedy ne každý večer, ale vždy, když se tu hraje opera Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra DOBŘE PLACENÁ PROCHÁZKA. Poprvé se tak stalo v neděli 22. dubna, kdy tu měl tento kus o lásce k penězům svoji premiéru. Režiséři Miloš a Petr Formanové doplnili původní semaforskou podobu o sedm písní ze hry Sekta zpívaných ženským a dětským sborem, které dokreslují děj a výrazně obohacují hudební vyznění. O to se samozřejmě vedle zmíněných sborů stará především pět hlavních postav, ale také spousta doprovázejících muzikantů, kteří jsou nejen v orchestřišti, ale chvílemi se někteří z nich objeví i na scéně. Instrumentaci veškeré hudby provedl dirigent a skladatel Marko Ivanovič, představení diriguje "liverpoolský" Libor Pešek.
Významný podíl na úspěchu inscenace má také vynalézavě ztvárněná scéna Matěje Formana, která diváka překvapí nejen svými proměnami, ale i tím, jak vtipně navodí pocity opilého Uliho. Významným stylotvorným prvkem dekorace tu je op-art, v jehož duchu je pojednán i kostým tety z Liverpoolu, který – stejně jako veškeré další oblečení – navrhoval Jan Pištěk.
Obsazení všech pěti hlavních postav má dvě či tři alternace, přičemž jediným hercem, který svou roli hrál už při uvedení Procházky v Semaforu před dvaačtyřiceti lety, je Jiří Suchý. Ten si svého listonoše zahrál samozřejmě při první premiéře, a když bos a s pošťáckou čepicí na hlavě stál na scéně a zpíval své Nevyplacené blues, nebyl jsem určitě v hledišti sám, kdo nemohl potlačit dojetí. Navíc jsem si vybavil slova, která Jiří Suchý o čtyři dny dříve pronesl na tiskové konferenci: "Na celé věci mě mrzí jen to, že tady není Jiří Šlitr, ten by měl ohromnou radost – to bohužel nikdo nezařídil." Ale těch momentů, kdy si člověk uvědomí jak ta skvělá Šlitrova hudba vůbec nestárne, a jak se až nečekaně krásně propojila s přidanými písněmi Jiřího Suchého, je v průběhu představení mnoho. Jen škoda, že těch 80 minut hry tak rychle uběhne; Vanilka přetrhne šek, odejde za listonošem, zazní závěrečný sbor a pak už přijdou jen velké děkovačky a nějaký ten hudební přídavek.
Pokud jde o další role, které se vedle listonoše objevují, o první premiéře si Vanilku zahrála Jana Malá, Uliho Petr Stach, advokáta kovář a muzikant Petr Píša a tetu Zuzana Stivínová, herečka s předchozími zkušenostmi jak národnědivadelními, tak semaforskými. Je tedy dodrženo to, co bylo předem ohlášeno: že se Jiří Suchý nepotká – až na jednu výjimku – na jevišti s Jitkou Molavcovou. Ta svoji hodnou a štědrou milionářku hrála o den později, kdy se ve Vanilku proměnila další reprezentantka Semaforu Dáša Zázvůrková, v roli Uliho se představil Zbyněk Fric, advokáta hrál exsemaforský Tomáš Trapl a nejtěžší to měl Petr Macháček. Jeho listonoš jistě bude srovnáván s tím, jak tuto postavu podával a stále podává její autor. Petr se ale s tímto náročným úkolem vyrovnal dobře a vyvaroval se chyby, k níž by došlo, kdyby se snažil napodobovat svého pana ředitele (Petr je totiž také v semaforském souboru). Listonoš, advokát a teta mají ještě alternace třetí, na které dojde během repríz. Měl bych dodat, že se na scéně objevuje ještě jedna semaforská herečka – Jana Fabiánová, která v úvodu zpívá v roli nově přidané postavy Krásné dívky, a je také součástí ženských sborů.
Snad by na závěr stálo za to připomenout několik zajímavostí ze zmíněné tiskové konference. Režisér Miloš Forman nejprve navázal na řeč ředitele Ondřeje Černého, který v úvodu řekl, že je pro Národní divadlo pocta, když v něm se svým "rodinným týmem" pracuje Miloš Forman. Ten ale opáčil, že se pan ředitel zmýlil a dodal: "Pocta je to pro nás, a já musel bojovat s úctou, kterou k Národnímu divadlu mám od svých studentských let, kdy jsem ho začal navštěvovat."
Také upřesnil, že s nápadem na uvedení Dobře placené procházky sice přišel předchozí ředitel Daniel Dvořák, ale: "Já jsem v tomto směru začátečník, operu na divadle jsem nikdy nedělal, takže když mě Daniel Dvořák o to požádal, okamžitě jsem odmítl. Ale pak mě oslovil jeho tatínek, František Dvořák, který býval mým profesor dějin výtvarného umění a řekl, že když to neudělám, nedá mi zápočet - tak jsem to musel vzít." Jako další zajímavost pan režisér uvedl, že Petr s Matějem dělali z toho velkého množství zájemců o role první konkurzy, natáčeli je a ty zdařilé mu posílali. Bylo to asi 40 lidí, z nichž si Miloš Forman vybral deset, které by chtěl vidět až sem přijede. A pak zjistil, že osm z nich prošlo Semaforem. Současným! Takže z toho je vidět, že to divadlo od začátku do dneška přitahuje mladé talenty.
Na dotaz týkající se neuskutečněné inscenace opery Dalibor režisér Forman poznamenal, že není důležité, že on to představení nedělal. Zločinem na české kultuře ale je to, že se tím propásla možnost, aby Jiří Suchý udělal nový překlad libreta, jehož originál je v němčině. A nejvíc mrzí, že k tomu nedošlo kvůli něčí ješitnosti.
Libor Pešek zdůraznil, že i pro něj je uvedení Dobře placené procházky naprosto mimořádná událost. On není divadelním dirigentem, a přesto se mu v ND už potřetí dostává takové příležitosti. Dosud tu dirigoval opery od Mozarta a Prokofjeva, a teď došlo na Suchého a Šlitra. Navíc vysoko vyzdvihl práci Marka Ivanoviče na zrestaurování a rozvedení partitury celého představení pro potřeby velkého orchestru.
Jiří Suchý kromě vzpomínky na Jiřího Šlitra přiznal, že proti přípravě inscenace v roce 1965 v Semaforu cítí teď mnohem větší zodpovědnost, protože odvést profesionální práci na velké a slavné scéně je daleko větší problém. Je to naprosto nový úkol a ta minulost někdy může být i trochu na obtíž.
Z výkonu Jiřího Suchého i všech dalších však vidíme, že všechny obtíže minulosti i přítomnosti byly zdárně překonány a nový titul se bude v Národním divadle určitě těšit zasloužené pozornosti.
DOBŘE PLACENÁ PROCHÁZKA
Autor: Martina Musilová, převzato z webu www.divadlo.tiscali.cz, 2007
Nápad uvést na jevišti Národního divadla jazzovou buffopera Dobře placená procházka Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra ze slavné éry Semaforu se na první pohled zdá podivný a to hned z několika důvodů.
Semafor byl jedním z iniciačních divadel hnutí malých jevištních forem, toho proudu v české divadelní kultuře, který nabízel alternativu k tvorbě oficiálních divadel, včetně Národního. A dále Semafor byl (a je) divadlem autorským a autorské herectví bylo (a je) jeho základní specifikum. Absence těchto konstitutivních prvků snadno odhalí naivitu, někdy i banalitu zápletek a řídký děj: respektive jakousi dějovou osnovu, na kterou jsou zavěšeny jednotlivé písničky. To platilo pro Suchého a Šlitrův Semafor v šedesátých letech a platí to i dnes. O tom, že zápletka Dobře placené procházky nebyla nosná ani pro Miloše Formana, svědčí to, že sám režisér měl potřebu doplnit původní text o písně Sboru uvaděček, které si vypůjčil z jiné semaforské inscenace (Sekta). Přidané písně rámcují nesourodou zápletku o rozvodu Vanilky a Uliho a dědictví po milionářské tetě z Liverpoolu a dávají tak zápletku do pomyslných uvozovek hry ve hře, ve které je možné zcela vše.
V tomto nově uvolněném prostoru se realizačnímu týmu podařilo z Dobře placené procházky vytvořit obdivuhodnou podívanou. Překvapivě svěže zní i po čtyřiceti letech Suchého lyrické texty. Nepamatuji se, že by po Suchém někdo s takovou lehkostí a básnivostí mísil na jevišti spisovnou češtinu s češtinou hovorovou. Nezestárla ani jazzová hudba druhého z autorské dvojice. Šlitr přechází se sobě příslovečnou hravostí z bluesových, rumbových, gospelových melodií do zjazzovaných citací českých lidovek, dechovek i oper a naopak. V nové instrumentaci Marko Ivanoviče a v hudebním nastudování Libora Peška se ze Šlitrových jazzových hříček uchovalo to hlavní, rytmus a jazzová energie hudby, která nenechá diváka sedět v klidu.
Svébytným fenoménem je i spolupráce Miloše, Petra a Matěje Formanových. Reprezentují totiž poetiky v lecčems blízké i vzdálené. Pro Miloše Formana je charakteristický cit pro celkovou kompozici jevištního obrazu, jeho vnitřní dynamiku a důsledné prokomponování každého jednotlivého detailu v koncepci obrazu. To je patrné například z choreografie Veroniky Švábové, postavené na relativně prostých a jednoduchých prvcích. Ty se stávají plně funkčními a efektivními právě v celkové kompozici hromadných scén nebo ve zmnožení u půvabného Sboru uvaděček. Poetika bratří Formanů naopak tíhne k hravému a hračičkářskému rozpracování detailu. Není proto divu, že když Listonoš zpívá o poštovních holubech, jedno hejno prolétne v průzoru okna, nebo když se opilý Uli podívá na kulisy, které se v ten okamžik dají do pohybu. To, co Formanovské poetiky zase sbližuje, je potřeba neformálně a nenuceně kontaktovat publikum. První věta, která zazní do hlediště Národního divadla z reproduktoru, oznámí divákům, že „je právě přibližně sedm hodin a osm minut asi“ – uvolní atmosféru a diváky navede a lapí do světa hry.
Dobře placená procházka se hraje v několikerém obsazeních. V této mnohosti je obtížné poukázat na klady jednotlivých interpretů. Za zmínku však stojí vyváženost jejich výkonů, ať už pěveckých, herních či tanečních, a cit pro styl a žánr hry. To je nutné připsat, vedle osobního talentu interpretů, jednak režijnímu, hudebnímu a choreografickému vedení, jednak pověstnému Formanovu talentu typově obsadit inscenaci (film). V Národním divadle se tak Formanovi opět podařil drobný zázrak, kdy se profesionalita setkala s autenticitou. Pro všechny zmíněné klady proto stojí určitě za to, ten podivný nápad s Dobře placenou procházkou neminout.
BROADWAY NA NÁRODNÍ TŘÍDĚ
Autor: Svatava Barančicová, Deník hudební kritičky (www.barancicova.cz), 2007
Kdo v Praze něco znamená, nemohl chybět 22.4. na premiéře jazzové opery Dobře placená procházka. Národní divadlo zaplnili VIPáci až po strop. Forman se Suchým se dočkali triumfálních ovací.
Mohli jste tu vidět opravdu všechny - tři ministry kultury vedle sebe - Štěpánka, Třeštíkovou i Jehličku. Dva ředitele ND - bývalého a současného. Topolánka s oficiální partnerkou Lucií Talmanovou (což ředitele ND Ondřeje Černého nezmátlo a uvítal ji podle protokolu jako druhou první dámu: vážená paní Talmanová, vážený pane premiére). Jeho "stín" Dalík se k nim nevešel do lóže a musel tam nechat chudák jen svou přítekyni a najít si náhradní místo. V řadách se nenápadně proplétal exprezident Havel s Dagmar, bez zvláštních privilegií a vyhražených míst. Z politiků nechyběl Saša Vondra, Martin Bursík, Kateřina Jacque, Dientsbier, Němcová, dostavil se i vítězný bojovník se škodováckými odboráři exministr Jahn. Viděli jsme Olgu Sommerovou, Magdu Vašáryovou, Kláru Issovou (a dokonce bez rovnátek!, která nesundala ani na galavečeru v Berlíně), Hudečka s Hudečkovou, spisovatele Stránského. Přišli kamarádi Miloše Formana Ondříček, Tříska a fůra dalších, kteří to o sobě jen tvrdí. A také fanoušci Jiřího Suchého, kteří tam neustále poletovali s tužkou a programem, aby získali autogram. Ostatně pro lovce autogramů to byly hotové žně - v jednom prostoru se sešli lidé od filmu, z popu, klasické hudby a politiky.
Přitom opera samotná je takové roztomilá drobnůstka, jela bez pauzy jen půldruhé hodiny, což pro běžné operní publikum, zvyklé trávit tři až čtyři hodinky v opeře, je jako mžik. Pořád jsem čekala ještě nějaký zvrat, zápletku, která triviální děj trochu zkomplikuje, ale ono nic. Prostě celá Dobře placená procházka je o tom, že jistá Vanilka se má stát bohatou dědičkou a všichni muži se jí snaží neobratně vnutit do přízně. A také její bohaté tetě, po níž má dědit. Přirovnávají její tělo ke krásné krajině, po níž by se rádi (a kdo ne za ty prachy) chtěli procházet. Hudba rekonstruovaná Markem Ivanovičem je okouzlující. Swingující rytmus nenechá nohy v klidu, Libor Pešek vedl orchestr skvěle. I když někdy je toho - písnička za písničkou, sbor za sborem - až moc najednou. Chybělo mi zklidnění, chvilka oddechu, jakou v opeře přináší recitativ a v hudebním divadle mluvená řeč. Tady to pořád uhání dopředu, jen aby se divák ani vteřinu nenudil.
Pěvecké výkony samozřejmě byly z jiného světa, než je opera, jsou to spíše zpívající herci (Jana Malá, Zuzana Stivínová, Petr Stach, Petr Píša a Jiří Suchý v roli Listonoše), což v Národním působí trochu nezvykle. Ale hráli skvěle, režie dvou Formanů, Miloše a jeho syna Petra naopak překračovala operní standardy o třídu a na protagonistech bylo znát, jak si té šance váží a že by se pro ně třeba roztrhali. Ideálem Suchého se Šlitrem, když to v 60. letech psali, byla Broadway a Šlitr tam dokonce jel Procházku nabídnout. Neuspěl, ale jeho sen o velkém jevišti se nyní naplnil alespoň na Národní třídě.
Oč byla premiéra kratší, o to byl aplaus na konci delší. Miloši Formanovi se dostalo velké satisfakce, myslím i za toho nešťastného Dalibora, který padl kvůli malicherným sporům. A Suchý, ten vstoupil toho večera přímo do galerie národních klasiků.