BESEDA S BAROKNÍM ANDĚLEM (1965, Melodie)

Lubomír Dorůžka, Melodie 1/1965

Ten barokní anděl stál v pracovně Jiřího Šlitra - spolu s pěknou sbírkou dalších sošek a plastik, dýchajících historickou patinou, s africkými kouzelnickými maskami, velkými výtvarnými fotografiemi a plakáty vlastnoručně dovezenými z New Yorku a dalšími cestovními i sběratelskými trofejemi. Pochopitelně, že mě tahle výstavka přitahovala od samého začátku - ale co naplat, besedy, zejména určené k tisku, mají svá pravidla, a tak bylo třeba zmobilizovat poslední zbytky smyslu pro povinnost a začít, jak se sluší a patří:

Náš rozhovor vyjde v lednovém čísle, a to je doba, kdy se obvykle zveřejňují plány a dobrá předsevzetí. Můžete našim čtenářům říci něco za sebe i za divadlo k tomuto vděčnému a oblíbenému tématu? Abych to zpřesnil, začnu otázkou, kterou vám asi klade kdekdo: Kdy bude premiéra vaší jazzové opery?

Odpověď je hrozně jednoduchá: premiéra bude, až bude naše divadlo. Jak víte, upravuje se a přestavuje, a práce měly být hotovy už v říjnu. Pak nám řekli, že se to protáhne tak do února, což v praxi asi znamená, že začneme pravidelně hrát někdy na jaře - jestli to dobře půjde. A tak do té doby působíme zase střídavě v Městské knihovně, v Paravanu nebo v Kobylisích, jak to kdy vyjde, což pochopitelně výborně přispívá ke stmelení souboru, v němž jsme provedli několik změn. Na scéně Paravanu zahrajeme asi jednu novinku, kterou připravil Jiří Suchý. Je to vlastně činohra, trochu absurdní, kde děj komentuje ženský sbor písničkami. Mohl by zpívat asi tak gregoriánský chorál mírně stříknutý jazzem nebo něco podobného. Orchestr Ferdinanda Havlíka, jak víte, má teď svůj pořad, v němž spoluúčinkují Gott a Pilarová - ano, Pilarová už je zase u nás; jako zvláštní představení bychom chtěli udělat recitál pro ni a pro Gotta. V sérii recitálů bychom vůbec chtěli pokračovat: asi v únoru se snad objeví recitál Hegerové a Horníčka - a to, jak se zdá, bude pro tuto sezónu všechno.

foto: V. Tůma

Dobrá, v divadle snad ano, ale hodně se mluví o vašich filmových plánech. Jak to vypadá s filmovou verzí vašeho Jonáše?

Je v práci - jedna sekvence, kterou jsme skoro na černo točili na ulicích západního Berlína ještě s Milošem Berglem, je už hotova. Další sekvence máme točit v Moskvě, v Paříži, v Londýně a v New Yorku. Tyhle scény děláme jen v pěti: režiséři Forman s Roháčem, kameraman a my dva. Scénář je psaný tak, aby každé město charakterizovalo něco typického, něco, co se opravdu nedá točit nikde jinde. Tak třeba londýnská sekvence se bude natáčet uprostřed světoznámých voskových figurín v panoptiku Madame Tussaud; Koupil jsem si knot zpívá Jiří Suchý na ohromném londýnském smetišti starého materiálu, kde najdete v haldách opravdu všechno, nač si vzpomenete. A častušku o Petruškovi chceme točit v Moskvě v Čajkovského sále za doprovodu nějakého mamutího ansámblu, třeba Alexandrovců. Bude to dost těžký film - Jonáš je totiž vysloveně divadelní záležitost, ale do konce příštího roku musí být hotov.

foto: V. Tůma

To bychom tedy měli ty plány. Nu a teď se podívejme na ta předsevzetí. V poslední době se začíná v kuloárech šuškat, že se Semafor trochu usazuje. Totiž: ještě před několika lety byly vaše písničky nejen svým charakterem, ale i zájmem, který vzbudily u širokého obecenstva, téměř bez konkurence. A teď se zdá, že si - abych to řekl hodně spisovně -ukázněně hledají své logické místo v široké paletě různých odstínů naší bohatě rozrůzněné taneční a zábavné hudby. Jaká předsevzetí chováte s ohledem na tuto situaci?

Vůbec se nechceme ukáznit a vůbec nechceme být logickou součástí čehokoliv. Chtěli bychom vždycky patřit k tomu nejlepšímu. Máte ovšem pravdu, že situace je dnes jiná, než před několika lety. Dnes jsme otevřeli dveře všem stylům i písničkám světové produkce - a to je pochopitelně velká konkurence, protože se k nám dostane i to nejlepší z toho nejlepšího.

Jenže ne vždycky a ne jenom to nejlepší. Někteří skladatelé si stěžují, že taková invaze toho ne právě nejlepšího kazí vkus obecenstva a ztěžuje jim potom situaci, chtějí-li zkoušet něco náročnějšího.

Na tohle se dívám trochu jinak. Nedovedl bych prostě dělat jen to, co se líbí mně a myslet si, ať jde obecenstvo k čertu. Nebyl by vůbec problém napsat naši jazzovou operu tak, jak bychom si ji představovali my a počítat s tím, že nám třeba „ztratí" část obecenstva. Jenže my chceme, aby se líbila nám i divákům - a to je těžší. Myslím si skoro, že ti, kteří s reakcí obecenstva nepočítají a jdou neústupně jen za svým záměrem - jako je tomu např. do značné míry v moderním jazzu - si dělají život trochu příliš snadný, v každém případě mají o jednu starost méně. Není to tak jednoduché: výboje posledních směrů chtějí, třeba i v absurdním divadle, diváka šokovat; to je i součást jejich uměleckého programu - ale nesmí se to přeťápnout. Já si osobně vážím každého dobrého muzikanta, který něco chce a jde za svým cílem. Do téhle kategorie spadají i naši moderní jazzmeni. Nechtěl bych je rozhodně odsuzovat a mám k nim úctu. Ale mám-li mluvit o svém osobním vkusu, pak se mi zdá, že něco z moderního jazzu je dnes i pro profesionálního zájemce trochu těžko stravitelný bonbon. Možná, že je to jen relativní, když my jsme kdysi začínali s dixielandem, byla tady spousta lidí proti a hrozně to odsuzovali. Ale dixieland a swing byly daleko jednodušší a řekl bych přehlednější. Myslím, že to dobře vystihl Škvorecký ve svém fejetonu o pražském jazzovém festivalu, jakmile se totiž posledních výbojů jazzu zmocnili skuteční profesionálové a mistři, kteří jsou technicky na fantastické úrovni, ztratili amatéři poslední naději, že by něco takového mohli také sami dokázat.

Takže vy asi nebudete příliš souhlasit s heslem, které se občas vyskytuje v našich diskusích a které říká, že umění začíná tam, kde končí technické problémy?

Tak jednoduché to rozhodně není: co třeba primitivisté? Konec konců může i přehnaná profesionalita škodit, jestliže si někdo nakonec zvykne spoléhat jen na ni. Myslím, že v zábavné hudbě jsou tyhle věcí zvláště důležité. My jsme například v poslední době dělali všelijaké besedy s obecenstvem, se študáky, a často jsme se setkali s názorem, že se jim naše písničky v „napucovaném" podání TOČRu nelíbí tak, jako dřív v jednodušší a bezprostřednější verzi s Havlíkem. Je to asi věc druhu posluchačů: pro širší obecenstvo bude zřejmě TOCR daleko přijatelnější, ale my bychom přece jen chtěli téhle „napucované" koncepci postavit nějakou protiváhu. Vážím si velice TOČRu a Vobruby, udělali fantastický kus práce; ovšem při tak širokém rozsahu práce se nemohou vyhnout nebezpečí nové konvence a šablony, která třeba ještě před několika lety znamenala proti té staré ohromný pokrok - ale dnes už je nám zase těsná. Máme v tomto roce dělat také pravidelné televizní pořady, a tam bychom chtěli vytvořit nějakou protiváhu proti Studiu A - trochu komornější a bez toho vybraného lesku.

Ale nezdá se vám, že na jiné úrovni děláte vlastně totéž, co jazzmeni: že se totiž taky dobrovolně vzdáváte toho širokého obecenstva?

Víte, to je všechno hrozně relativní; my si spíš říkáme, že o ně bojujeme. Problém je asi někde v míře výlučnosti; my rozhodně nechceme dělat dvanáctitónové písničky. A zábavná hudba musí jít vždycky oběma způsoby: tím trochu provokujícím i tím širším, popularizačním. Myslím ostatně, že i v rámci konvence a srozumitelnosti je možné zůstat originální. Podívejte se třeba na Hello Dolly: do vrcholné horečky big beatu přijde dixielandová písnička a zvítězí na celé čáře i nad Beatles. Jenže to jde právě udělat jen jednou: byl by krajní nesmysl chtít teď napsat druhou Hello Dolly.

Big beat, Beatles. Tak jsme se sem konečně přece dostali. Tak tedy: myslíte si, že má dnes big beat ve světovém měřítku ještě stupňující tendenci, nebo že už pomalu odchází?

U nás probíhají tyhle vlny vždycky s jistým zpožděním, takže je těžko dělat předpovědi, ale ve světovém měřítku beatlemanie zcela jistě trochu opadá. Ovšem s nějakým podobným druhem hudby musíme stejně počítat. Koneckonců, rokenrollová „móda" trvá už 10 let - a když tomu někdo chce ještě pořád říkat móda, no prosím. Big beat je muzika, která si svoje bezesporu udělala: mně osobně na ní mrzí jen to, že má tak málo smyslu pro humor. Myslím, že je to skoro něco jako obřad: víte, oni přijdou na pódium, tváří se přitom hrozně vážně - dokonce i Beatles, i když přitom ječí. My big beatu poskytli scénu Semaforu, když to vypadalo, že nemá žádnou podporu, ale potom, když byl znárodněn, přestal nás zajímat.

foto: V. Tůma

Myslíte opravdu, že byl u nás big beat znárodněn, jak říkáte?

Samozřejmě: vždyť se hraje na každém rohu, všude se diváci lákají, že tam hrají kytary - to je docela jiná situace, než když se před 7-8 lety o rokenrol opravdu musilo bojovat. Ostatně tahle big beatová horečka zamotala hlavu i docela jiným druhům hudby - třeba i francouzskému šansonu, který se s ní musil nějak vyrovnat. Vzpomínám si, že v ní cítil zlou konkurenci např. i Charles Aznavour.

A vy ji jako konkurenci necítíte?

Já jsem hrozně tolerantní - uznávám všechno, co dělá kterýkoliv dobrý muzikant z přesvědčení, i když je to něco docela jiného, než co chci dělat já. Je ovšem pravda, že nám big beat odvedl nejmladší obecenstvo, ale čím víc konkurence, tím líp pro nás i pro celou naši muziku. Pocit, že jsme bez konkurence, by nám mohl jenom uškodit. Proto jsme například uvítali, že se Rokoko vyvinulo v takové samostatné hudební zábavní centrum s vlastním orchestrem, zpěváky i písničkami. Každá konkurence je dobrá - někdy je dokonce nutná.

To zní velmi pěkně, ale chovali byste stejně ušlechtilé pocity, i kdyby k vám do divadla v důsledku takové konkurence přestali lidé chodit?

Asi bychom museli uznat, že to děláme špatně a já bych se věnoval třeba výtvarnému umění.

Zatím to ovšem nevypadá na to, že by takové nebezpečí výtvarnému umění hrozilo.

Doufejme. Ale mluvíme-li už o nebezpečí, tedy alespoň několik věšteckých slov na závěr: Po různých cestách a po všem, co jsem na nich mohl vidět, se začínám trochu bát určitého nebezpečí, které spočívá v tom, že u nás měříme své výkony stále jen sami mezi sebou a že si tu laťku našich rekordních výkonů nedáváme dost vysoko. Když jsme přišli s Jonášem, gratulovali nám někteří nadšení kritikové k tomu, že vydržíme dvě hodiny sami dva na scéně. A přitom jsou ve světě takové recitály docela běžnou věcí. Velké hvězdy dělají dokonce one man show - pořady pro jediného účinkujícího, který dokáže dvě hodiny udržet obecenstvo v napětí. Bylo by prostě třeba, aby stále více lidí jezdilo ven, vidělo co se děje, a aby se i světové špičky dostávaly stále častěji k nám. Pak snad zmizí to nebezpečí, že budeme objevovat Ameriku tři sta let po Kolumbovi, a že nafouknuté balónky naší domácí slávy budou v mezinárodní konkurenci velmi podezřele ucházet. Jde prostě o to, abychom na domácích vavřínech příliš nezpohodlněli, abychom nebyli příliš snadno ukolébáni domácí slávou, za kterou si ve světě nikdo nic nekoupí.

Tohle je tedy to ponaučení, které bych si pro naše čtenáře měl z naší besedy odnést. Jenže - nezlobte se - já bych si rád odnesl ještě něco jiného.

Například?

Například aspoň jeden text z vaší jazzové opery. Třeba ten s tím barokním andělem, co ho viděla tetička z Liverpoolu z letadla nad kanálem. On by se nám totiž ten barokní anděl, který vám tu stojí za zády, moc pěkně hodil na fotografii.

Tak si ho opište - totiž ten text. Ale musíte hned tady - na místě.

Tak jsme si ho opsali. Tady je - a ta fotka s ním:

foto: V. Tůma