JIŘÍ ŠLITR (2004, kniha Jiří Šlitr - kresby)

Rozhovor pro knihu Olgy Sommerové – Jiří Šlitr – kresby (vydala Slávka Kopecká, 2004)

Já jsem vlastně spoluzakladatelem divadla Semafor. Suchý, Šlitr, Šulc, já a Vondráček jako provozní ředitel - my jsme vlastně původci.
To už dneska nikdo neví, že jsem začínal ve Smečkách éru Semaforu prvními tóny klarinetu v představení Člověk z půdy. To byla úvodní písnička čtyř vědců K smíchu toto představení... a dál to nevím, protože jsem sklerotik. A kdo napsal hudbu? No, Šlitr.

Jak vzpomínáte na zlatá šedesátá léta?
Z politického hlediska to byla doba kamenná, ale v kultuře začalo svítat na časy, protože jak známo, byla to léta obrozenecká pro kulturu. Já pamatuju, jak byl v padesátých letech saxofon proklet a prohlášen za buržoazní nástroj, který vyvolává sexuální choutky. Šedesátá léta pro nás byla osvobození. Semafor byl pro mě životním mezníkem. Pro mě to bylo lákavé a zajímavé, protože ty písničky byly jiné, byly o něčem. Tehdy panovala éra svazáckého jazzu, jiný se hrát nesměl, Na hornom konci, na dolnom konci nabrúsil som si kosu a takovýhle šlágry. Suchý se Šlitrem totiž zachytili vlnu rokenrolu, což bylo štěstí, že ji zachytili a prosadili. V té nadměrné produkci laciných písniček, kdy si texty byly sobě podobné, ti kluci přišli s něčím novým. Proto byly před Semaforem ty fronty a proto to bylo tak krásný. Suchý psal jiné texty, než se obvykle psaly, a Šlitr psal jinou muziku, než se vysílala v rádiu.

Jaký podle vás byl Jiří Šlitr jako osobnost?
Šlitr se mi líbil jako člověk. On byl slušnej. Já ho považuju za slušného už z toho důvodu, že on měl strašně rád rodiče. Když si v Praze postavil barák, vzal si je k sobě a staral se o ně. Takové lidi mám rád. Tam je razítko - to je slušnej člověk. Bohužel, naštval mě jednou, a to, že odešel.

Slyšela jsem, že jste měli spolu nějaký pracovní konflikt.
Dva roky jsme spolu nepracovali. My se trochu pohádali. Jirku tehdy popadla nějaká mánie, že chce být taky mladej, že chce být vlasatej, že chce hrát bigbít, aby se přiblížil těm mladým. Já mu to rozmlouval - hleď si svého, piš písničky, které jsou ti vlastní, a nežeň se za lidmi, kteří jsou o generaci mladší. Tak jsme se nedohodli a já z divadla odešel. Já mu koneckonců aranžoval skoro všechny věci, věděl jsem, jak to chce, jak to potřebuje.

Když jste aranžoval skoro všechny jeho písničky, jak se vám zamlouval coby skladatel?
Jirka Šlitr byl geniální amatér. Vystudoval práva, muziku vlastně dělal amatérsky, ale vyklubal se z něj profesionál. On neměl hudební vzdělání na AMU, HAMU, JAMU, FAMU a možná to bylo dobře. Víte proč? Protože kdyby takovou školu vystudoval a musel se učit harmonii a kontrapunkt, měl by třeba zábrany. Kdyby měl napsat Včera neděle byla, tak by mu to v hlavě začalo srotit a řekl by si, to nemůžu napsat, to je tak jednoduchý, že by mi pan profesor mohl vynadat. A bylo to dobře, že HAMU nestudoval, protože neměl zábrany a sypal tu hudbu z rukávu.

Co jste říkal jeho herectví?
On byl komik a tím mě převezl, tím mě překvapil. Kluci i já jsme ho měli za takovýho tišina, on byl tichej, nenápadnej. Evžen Jegorov mu dal krásnou přezdívku Rybín, protože on pořád mlčel. Odvázal se třeba po premiéře, kdy si sedl ke klavíru, mydlil do toho a byl ve svém živlu. Ale že bude na jevišti vystupovat jako komik, že bude mít tady na vinohradském hřbitově napsáno - herec, komik, to by mě v životě nenapadlo. A on k tomu přišel náhodou, tak jako spousta důležitých věcí v životě se stane náhodou.
V Laterně jsme hráli, třeba... veselé pásmo. A nedostavil se Jirka Jelínek, který měl s Janou Malknechtovou zpívat Motýla. A Šlitr řekl - já to zazpívám. Všichni jsme si říkali, Ježíši, to bude, to bude. On si nasadil buřinku a s Janou toho Motýla zazpíval. Mělo to fantastickej úspěch. On měl kamennej ksicht, to byl Frigo, a to ty lidi dostalo. Už mu to zůstalo a byla to figura, na kterou se vzpomíná. On byl výbornej komik.

Jak jste přijal jeho smrt?
Skoro se dá říct, že jsem byl poslední člověk, který s ním mluvil. Ten den jsme se měli sejít u mě doma, bydlel jsem v Moldavské, měl ke mně ten den ve čtyři přijít, připravovali jsme nějaký program pro televizi a já mu to aranžoval. Ve tři hodiny mi volal, že přijde o něco pozdějc. V pět tady nebyl, tak jsem mu volal domů, paní Šlitrová mi řekla, že musí každou chvíli přijít. Oni říkali, on určitě přijde. A on určitě nepřišel, to mě naštval tenkrát. Ale bylo mi to divný, protože byl dochvilnej, on byl profesionál. Druhý den jsem volal ke Šlitrům a tam jsem se to dozvěděl.
Toho Jirky je škoda, protože byl mladej, byl v plné tvůrčí síle, byl zdravej, protože sportoval, a měl obrovské plány. On tady byl důležitej, protože jinak tady chcíp pes v tom Československu.