PLNÉ DIVADLO JE NÁM DŮKAZEM (2010, Menstyle)

Rozhovor Produkce a text: Michaela Lejsková
Foto: David Špidlen
Vyšlo na: www.menstyle.cz

"Plné divadlo je nám důkazem, že to, co dělám, má stále své publikum." Jiří Suchý

O Jiřím Suchém by se dalo říci, že je jakýmsi hudebním průvodcem – pro to, jak dokáže různé životní situace, i ty absurdní, proměnit ve fantastický hudební počin. Jak by také ne, když právě životem Jiřího Suchého prošla pěkná řádka fantastických osobností a nezapomenutelných umělců, kteří spolu s ním přenesli pojem „umění‘ do toho pravého smyslu slova a posledních několik generací významně ovlivňují a formují značnou část hudební i divadelní scény. Přesně tam, kde si dovolím tvrdit, si úplně každý najde to, co je mu blízké.

foto: David Špidlen

Kdy jste vůbec začal uvažovat o skládání textů?
Od začátku jsem chtěl být komikem. Byl jsem grafik začínající v Propagační tvorbě, a protože jsem se chtěl realizovat jako komik, tak jsem si musel napsat texty sám. Měl jsem štěstí, že se mi to podařilo. Šance jsou pro každého stejné i dnes, a pokud se chcete prosadit a děláte svoji práci, jak se říká srdcem, tak ta šance při troše štěstí tady je.

Kdy se vám daří skládat, když jste tolik zaneprázdněný?
Pracuju pořád pod tlakem. Kdyby mi vadil stres, tak bych se musel zastřelit, protože jsem ve stresu pořád. Tak jsem ho proměnil v takový ten zdravý stres, který je jakýmsi hnacím motorem. Jsem zvyklý psát i v šatně během představení, napsal jsem tak celou řadu textů. Je to můj způsob života. Největším trestem pro mě by bylo, kdybych se musel nudit.

Jak se vám spolupracuje s takovým množstvím žen?
Jsem rád obklopen především ženským elementem. Dobře se mi s nimi žije. Jinak bych psal texty pro chlapy.

foto: David Špidlen

Mohlo by se zdát, že jsou ženy těžištěm vaší inspirace?
Žena jako taková se mi prolíná vším. Od samého začátku. Od pramínků vlasů až po Mam‘zelle Nitouche, kterou hrajeme dnes.

Vědí dotyčné dámy, že byly pro vás inspirací? Říkáte jim to?
Písně píšu spíš abstraktně než konkrétně. Tím chci říct, že to, co píšu, není ozvěnou mého života. Můj život běží jinudy.

Jakých sedm rad byste dal svému mladšímu já?
Já bych mu neradil. Ani mně nikdo příliš neradil, a když, tak na to nejužitečnější jsem si stejně přišel sám. Chyby a omyly, které mě během života neminuly, to byly velmi cenné lekce.

Co přichází první – hudba, nebo text?
V úvahu přicházejí obě možnosti. Snad přece jen o trochu častěji píšu nejdřív text a pak ho teprve zhudebním. Ale to platí dnes, kdy si hudbu dělám sám. Dřív jsem obvykle dostal od skladatele (většinou to byl Jiří Šlitr a po něm Ferdinand Havlík) noty a pokyn: piš!

Je divadlo Semafor vašim pracovištěm i útočištěm současně?
Dá se to tak říct.

foto: David Špidlen

S jakými úskalími se v rámci provozu nejvíce potýkáte?
Dříve to byla ideologie, které jsme nepřišli na chuť, a tak jsme ji nehlásali, což bylo tehdy důvodem k postihům nejrůznějšího kalibru. Dneska jsou to finance, to je ostatně taky ideologie. Ale zvládáme i to.

Jakou byste si přál budoucnost Semaforu?
Lepší než byla mnohdy minulost. Ale zase ne o moc lepší. Těžkosti zocelujou.

Komu jednou v Semaforu chcete předat „štafetu“? Jde to vůbec?
Tímhle problémem se začnu zaobírat, až budu stár. Zatím je mi teprve osmdesát.

Máte v řadách spisovatelů nějakého svého klíčového autora, který vás i inspiroval?
Ano. Jsou to ovšem spisovatelé mé generace: Voskovec a Werich, Vítězslav Nezval.

Uvažujete o tom, že byste znovu publikoval starší nahrávky ze Semaforu, které jsou dnes tak těžko k sehnání?
Nepřestáváme vydávat CD, DVD, všechny mé minulé texty vyšly knižně (dvacetidílná „Encyklopedie Jiřího Suchého!“). Je pravda, že je to za čas rozebráno, ale vydáváme stále dál.

Vrátil byste se i ke klasickým gramofonovým deskám v rámci starších věcí, které byste chtěl oprášit?
Proč ne?

Máte oblíbenou písničku ze svého repertoáru, kterou si rád zpíváte?
Písničky ze svého repertoáru zpívám na jevišti, doma pro sebe ne. A dneska je jich téměř 1 400. Z nich bych možná vybral padesát, které jsou mi bližší. Ale na úvahy tohoto druhu mi nezbývá čas.

Máte někdy chuť některé své úspěšné texty i po letech třeba předělat? Jde s tím vůbec takto naložit?
Přímo předělat, to ani ne, ale občas mě po nějaké době napadne lepší slovo v textu, a tak ho zkrátka vyměním.

foto: David Špidlen

Co vám udělalo za poslední dobu největší radost?
Že žiju.

Co vy a hudební trendy, sledujete je? Ovlivňují vás?
Ne příliš. Ve své tvorbě jsem konzervativní. Neboli dělám to, co jsem se v života běhu naučil. Kdysi jsme se s Jiřím Šlitrem pokoušeli o tzv. big beat. Ale pak jsme si řekli, ať si ho hraje generace, která si ho vymyslela, že to bude umět líp. Nechtěli jsme jet jaksi po vedlejší koleji. A tak jsme se vrátili k tomu, co jsme se naučili. A to platí dodnes. Plné divadlo je nám důkazem, že to, co dělám, má stále své publikum.

K našemu interview jste zvolil oblek z látky esterhazy, který pro vás ušila firma Mejta Zlín. Byla tato volba otázkou aktuálního módního trendu, nebo se Vám líbí z nějakého osobního důvodu?
Esterhazy – pro tenhle vzor jsem měl vždycky slabost. Už v roce 1962 jsem do téhle kostky oblékl postavu kabaretiéra Jonáše. Ale aby to nebylo tak jednoduché, vybral jsem si dnes šedou esterhazy látku, ale pak jsem dodatečně změnil rozhodnutí na hnědou. A teď jsem se rozhodl, že si objednám další oblek, a sice tentokrát to bude – šedá esterhazy.


Na co se mohou příznivci vaší tvorby aktuálně těšit?
Úporně pracuju na swingovém muzikálu (opět se tedy označuju za konzervativního tradicionalistu). Bude se jmenovat „Hodiny jdou pozpátku“. Samozřejmě, že to píšu hlavně pro Jitku Molavcovou a pro Jiřího Suchého, neboli pro sebe.


Děkuji za rozhovor.

foto: David Špidlen