BOJÍM SE, ŽE JE TO VŽDYCKY MÁLO VTIPNÝ (2005, MF)

Petra Benešová, 29. října 2005

„Tohle měli Voskovec s Werichem na sobě při Vest pocket revue," ukazoval Jiří Suchý nadšeně na kostýmy zasklené v předsálí divadla Semafor. Šéf legendárního divadla zakotvil se souborem od září v Dejvicích, v nových prostorách bývalé tančírny Globus.

Dejvice - Když si na začátku týdne přišel Jiří Suchý do bývalého kostela sv. Anny na pražském Starém Městě v kostýmu faráře Macháčka pro cenu za přínos v oblasti divadla, ministr kultury Vítězslav Jandák si při předávání neodpustil malou poznámku: „Nepřipadá vám to jako provokace, přijít takhle a zrovna v den, kdy Chrám sv. Víta padl do rukou církve?"
„Nešlo to jinak. Stáhli mě večer z jeviště. Hráli jsme zrovna premiéru hry Jako když tiskne, kde hraju právě faráře. Nestihnul jsem se tak ani převléct," usmíval se šéf divadla Semafor

foto: Michal Šula

Vaše postava Macháčka ve hře Jako když tiskne, která měla tento týden premiéru, marně bojuje s bulvárním deníkem Šok. Promítá se tam vaše vlastní zkušenost, váš boj s pamflety?

Není to ani boj. Naštval mě totiž kdysi jeden bulvární deník, který napsal na hlavní stranu velký titulek: Molavcová po dvaatřiceti letech odchází ze Semaforu, což nebyla pravda. Na konci toho článku byla teprve drobná větička, že vlastně neodchází. Tak jsem si slíbil, že napíšu hru o praktikách bulvárních novin.

Proč jste vybral zrovna postavu faráře?

Měl to být kontrast k tomu bulváru, a tak mě napadlo, že ten farář je absolutní protiklad. On se totiž nevinně zaplete do lží a pomluv. Z vlastní iniciativy totiž založí sbor dívek, které mají pokleslou minulost. Své činy ospravedlňuje tím, že je vlastně vede k nápravě. No a bulvár z něho v pamfletech udělá chlípníka. Já tím nebojuju proti bulváru, já chci vlastně jenom potěšit ty lidi, kteří si o těchto novinách myslí to samé co já. Ten farář list nakonec zničí, ale okamžitě vznikne nový. Je to marný boj.

V hlavní roli se objevujete téměř každý večer. Není to pro vás vyčerpávající?

Je to na konci dne, takže večer bych si radši šel přečíst nějakou knížku. Když se mám zvednout v šest hodin a jet do divadla, tak se mi vůbec nechce. Když se pak ale dostanu na scénu a v hledišti je dobré publikum, únava ze mě spadne.

Říkáte, že vám publikum zvedne náladu. Chodí na představení stále ještě hodně mladých lidí, jako tomu bylo třeba v šedesátých letech?

Mladí jsou spíše v menšině. Jsme divadlo pro střední generaci. Průměrný věk je tak čtyřicet let.

Jak novou hru diváci přijali?

Myslím, že dobře. Není tam tak třeskutý humor, aby se celé představení řvalo smíchy. Je to hra vážnějšího charakteru, ale bez humoru se neobejde.

Toto představení je úplně odlišné, než jsou všechny hry divadla Semafor. Používá se tam více techniky, projekcí, kostýmů. Nebyl jste přitom vždycky zastáncem jednoduchého, spíše komorního stylu?

No, je to trochu styl Divadla Broadway. Mám pocit, že nám to rozdělí publikum na dva tábory.

Takže myslíte, že to do hlediště přitáhne hlavně mladé lidi?

Určitě nám hra rozšíří spektrum o mladé diváky. Už na předpremiérách jsem zjistil, že se to mladým lidem líbí. Nejsou totiž zatížení tím, jak vypadal Semafor a jeho poetika dřív. Sedí v hledišti jako tabula rasa a přijímají to s nadšením.

Jaká byla spolupráce s režisérem Zdeňkem Zelenkou?

Výborná, báječná. Má nesmírně klidnou povahu, navíc je velmi tolerantní. V situacích, kdy by už někteří režiséři škrtili, tak on to zvládne s úsměvem. Navíc během zkoušek někdo čas od času musel odběhnout na další kšeft, mladí herci ještě přitom zvládali školu, takže jsme se mu občas nesešli všichni na jevišti. Bral to ale s klidem.

No nevím, prý vám dokonce vyhrožoval, že když to nebudete stíhat, zkoušet se bude i přes noc...

Nevyhrožoval. Říkal jen, že teď budeme muset zkoušet i v noci a že se nedá nic dělat. V devět večer už jsme byli ale všichni zemdlelí a šli domů.

Vždy, když v poslední době píšete novou hru, tak tvrdíte: Bojím se, zda se tomu budou ještě lidi smát. Proč?

To mě pořád pronásleduje už takových deset patnáct let. Vím, že lidi jsou na ten smích v Semaforu zvyklí. Teď zrovna dodělávám hru Pension Rosamunda, která bude mít premiéru v listopadu. Už to mám v kupě, ale pořád se mi zdá, že je to málo vtipný. Pořád odhaduju, čemu se lidi budou smát a čemu ne.

Máte pocit, že se druh humoru a nálada publika na komické situace v posledních letech změnily?

V šedesátých letech se lidi smáli všemu. Často nám psali v dopisech, že se k nám chodí nadýchat čerstvého vzduchu. Někdy se mi zdá, že toho smíchu je z hlediště málo. Ale stačí, když se podívám do tváří diváků, kam až z jeviště dohlédnu, a ony jsou ty tváře krásně rozzářený a je vidět, že se publikum baví. To je pro mě odměna.

Před třemi roky Semafor vyhnala z karlínského divadla velká povodeň. Hráli jste pak provizorně na Malé Straně v Nostickém paláci. Nyní už sídlíte v Dejvicích v nově zrekonstruované někdejší tančírně Globus. Kde se vám v Praze vůbec hrálo nejlépe?

Smečky, Václavské náměstí, Karlínek a Dejvice. Vlastně všude. Ovšem v Dejvicích se cítíme nejvíc doma.

Opravy však nejsou ještě dokončeny. Stále je tady co dodělávat, ne?

To určitě. Hotové to ale nebude asi nikdy. Znám to podle svého bytu, kde bydlím 45 let a pořád se tam něco vylepšuje. Dokonce se bojím okamžiku, kdy už to bude všechno hotový. Hrozně mě to totiž baví.

Zábavou pro vás určitě bylo i malování opony, která připomíná tu Hynaisovu v Národním divadle.

Už se z toho stala taková zvláštní legenda. Inspiroval jsem se oponou Vojtěcha Hynaise. Obdivoval jsem ji už jako malé dítě. Zachoval jsem u semaforské opony Hynaisovu barevnost i kompozici, akorát postavy jsem dodal vlastní. Proto je tam zobrazená Melicharová, já a Šlitr. Vymyslel jsem tam i frontu na lístky, kde stojí vedle sebe podnikatel a bezdomovec. Symbolika toho, že jsme otevřeni pro každého. Nakonec alegorie génia drží v ruce nikoli vavřínový věnec, ale elpíčko.