ŽIVOT NENÍ PRO SUCHÉHO OBNOŠENÁ...(1998, Právo)

...VESTA

Autor: Dana Braunová
„Zvláštní druh šílence, který se pouští do všeho, ať tomu rozumí, nebo ne, a mnohé z toho mu vyšlo,“ tak mi odpověděl textař, zpěvák, dramatik, básník, výtvarník, od roku 1959, s výjimkou let 1971-1989, kdy byl této funkce zbaven, ředitel divadla Semafor, Jiří Suchý (67) na otázku, jaké heslo by o sobě napsal do encyklopedie.

Tomu, do čeho jste se pustil na počátku šedesátých lev v Semaforu, jste očividně rozuměl a očividně vám to vyšlo. Do čeho jste se ještě pustil?
Založil jsem dvě firmy, vydávající kazety, audiokazety, pohlednice a plakáty, v polovině dubna jsem v Praze otevřel obchod Klokočí, ten mám napůl s textilní výtvarnicí Lubou Krejčí.

Máte tedy obchodního ducha…
Vůbec ne, ale hrozně rád něco pořád zakládám. Pak se stane, že mi při tom dojdou peníze, a abych třeba mohl dodělat celovečerní film, musím účinkovat v reklamě na prací prášek, což mi část národa nemůže zapomenout.

Na co se ale nezapomene docela určitě, jsou vaše písničky, které si pobrukujeme ještě po třiceti letech. Je to moje generační slepota, nebo dnes opravdu nevznikají takové, které by přežily desetiletí?
Já ten pocit mám taky. Dlouho jsem si říkal, že to je generační záležitost. Naši předchůdci se na nás, swingovou a jazzovou generaci, dívali s despektem a pohoršením. Nechtěl jsem se dostat do stejné polohy a usilovně jsem se snažil stále sledovat, co vzniká nového. Jenže se mi to vymklo, protože to, co jsem slyšel, šlo mimo mě, nechytlo mě.

Jak si to vysvětlujete?
Když je člověku patnáct šestnáct, vnímá nesmírně intenzívně svět dospělých. To ho poznamená navždy. Když přišli Beatles, moc se mi líbili, obdivoval jsem je, ale vůbec jsem neměl chuť vzít elektrickou kytaru a dělat něco podobného. Se Šlitrem jsme se pořád vraceli k jazzu a swingu. Třeba i teď vzniká něco dobrého a trvalého, ale už se na to díváme z druhého břehu. Jediné, co se mi teď líbí, jsou některé Nohavicovy, Plíhalovy a Dědečkovy věci.

Ti však zasahují víceméně jenom příznivce folku. Vaše písničky si zpívali úplně všichni. V čem to bylo?
Našli jsme si svou dobu. Kdybychom třeba začali o pět let dřív nebo o pět let později, bylo by to moc brzy nebo moc pozdě.

Jak vznikala vaše poetika?
Když mi bylo šestnáct, viděl jsem Voskovce a Wericha v Pěsti na oko. Od té doby jsem chtěl být komikem. Mít jako oni povolání dívat se do rozesmátých obličejů a sám se postarat o to, aby se smály. A hned jsem si začal psát repertoár. Věděl jsem, že musí být s písničkami, a tak jsem začal s nimi. Pak se mnou také zamával Vítězslav Nezval a celá éra poetismu dvacátých let. Takže se do toho ještě zamíchaly básničky.

Věděl jste od počátku, že chcete dělat komiku ve dvojici?
Určitě. Nejen díky Voskovcovi a Werichovi, ale i Laurelovi a Hardymu, které jsem miloval od dětství. Takže jsem si od počátku hledal někoho do páru.

Jaká jste při tom uplatňoval měřítka?
Zpočátku jsem bral každého, kdo byl ochotný. Mým prvním partnerem byl Vilibald Pancíř, stal se pak hasičem a vídali jsme se v divadlech, kde měl službu. Jako skati jsme vystupovali při táboráku. Druhým byl v Redutě Ivan Vyskočil. Nebylo to pravé partnerství, spíš jsme se na jevišti střídali. V Semaforu jsem zprvu vystupoval s Waldemarem Matuškou, se Šlitrem jsem spolupracoval pouze autorsky. Najednou Šlitr řekl, že chce taky hrát, a bylo to. Vydrželo nám to deset let.

Bylo to pohodové partnerství, nebo to mezi vámi občas vřelo?
Od obého něco. Občas jsme měli různé názory.

V čem?
Já jsem na to přišel až nedávno, tenkrát jsem to nechápal. On těžce nesl, že jsem občas třeba natočil sám film nebo udělal něco, na čem se nepodílel. Jeden rok to mezi námi bylo docela napjaté, ale byli jsme oba natolik chytří, abychom věděli, že nikoho lepšího ani jeden nenajdeme, a zase jsme se skamarádili. V posledním roce jeho života bylo naše kamarádství nejintenzivnější.

Byli jste kamarádi i v soukromí?
Naše kamarádství bylo hlavně pracovní. Jinak jsme se vídali zřídka. Každý jsme měli jiný životní styl i jinou povahu.

V čem se lišily?
Byl ohromně ctižádostivý, sám to o sobě říkal. Měl přesně naplánovanou svoji kariéru a krůček po krůčku za ní šel. Já jsem všechno nechával náhodě. To mu myslím vadilo. Měli jsme i jiný okruh přátel a známých. Šlitr tíhnul spíše k vyšší společnosti, já lidi bral, jak mi je život přihrál.

Zabýváte se dosud jeho tragickým odchodem, snažíte se přijít na to, jak to vlastně bylo, nebo jste to v sobě už zamkl?
V prvním období jsem tomu chtěl přijít na kloub, ale nakonec jsem pochopil, že to je marné. Pokud někdo mluví o sebevraždě, tak tu vylučuji. Dva dny předtím jsme na Štědrý den obědvali v Klášterní vinárně a plánovali jsme novou hru. Neměl žádný důvod: byl na vrcholu slávy, všechno, na co sáhl, se mu dařilo.

Měl jste tehdy pocit, že to je konec vaší umělecké dráhy?
Ano. Tušil jsem, že si lidé nebudou říkat, že ze dvou zbyl jeden, ale že z něčeho je jenom půl. Takový dojem jsem totiž měl, když jsem se šel po smrti Jiřího Grossmanna podívat na Miloslava Šimka. Počítal jsem s tím, že už budu jen psát a kreslit. Byl ale rok 1970, začínalo přituhovat a já jsem si uvědomil, kolika lidem bych udělal radost, kdybych zmizel ze scény. A začal jsem hledat partnera.

A našel jste Jitku Molavcovou…
Se Šlitrem jsme pracovali deset let, s Jitkou devětadvacet a nikdo mi nikdy nevytknul, že to není ono, že to není Šlitr. Ona je nádhernej cvok. V životě je těžký introvert, plaché stvoření, ale když vyjde na scénu, je ochotná udělat cokoliv. Setkání se Šlitrem byl zázrak, jaký se normálně neopakuje, a mě potkal dvakrát.

Byla náhoda, že jste začal vystupovat se ženou?
Od samého počátku jsem věděl, že si vedle sebe nesmím prostě postavit nového partnera, protože ho každý bude srovnávat se Šlitrem. Proto byla mojí první partnerkou devítiletá dívenka. Nebylo to ale ono, protože se naučila přesně to, co bylo ve scénáři, zatímco když jsem napsal Šlitrovi roli, nikdy jsem nevěděl, jak mi odpoví, pořád to mezi námi jiskřilo. Pak jsem si vzpomněl, že mnohokrát v historii světové komiky vystupovaly trojice, třeba bratři Fratelliniové nebo bratři Marxové. To už byla v Semaforu Jitka Molavcová. Vzali jsme ji jako šansoniérku, ale viděl jsem, že má ohromný komický talent. Měli jsme i výsostného komika Josefa Dvořáka. Tak vzniklo trio Kašpar, Melicharová a Baltazar.

Proč nevydrželo?
Dvořák byl sólista tělem i duší, a než jsem se nadál, udělal se pro sebe. To byla doba, že kdokoli si chtěl v Semaforu založit skupinu, byl nahoře vítán, protože mi to ubralo hrací dny.

Takže vám zůstala na krku Melicharová…
A já jsem se vrátil k postavě Jonáše, ne už elegantního šviháka a chvástala, ale páprdu, který už na světě nemá nikoho než hospodyni, která mu všechno věří. Jonáš dejme tomu v úterý se pak hrál asi 350krát.

Semafor dělal z neznámých začínajících zpěváků a zpěvaček hvězdy. Stalo se, že to někdo neunesl?
Říkám tomu zblbnutí náhlým štěstím a dálo se to velmi často. Zpěvák, který k nám přišel jako skromný vrabeček, za půl roku vstoupil do restaurace, a když se po něm lidé začali otáčet, kynul jim dlaní. Měl jsem chuť zalézt pod stůl.

Vy jste však byl slavný nepovrchním a neokázalým způsobem. A byly doby, kdy lidé čekali, co řeknete, jak zareagujete. Dostávalo vás to do složitých životních situací?
Když jsem podepisoval různá prohlášení, dávali mě vždycky jako populární osobnost na Svobodné Evropě na první místo. Takže ke mně byly upřeny zraky nejen mých obdivovatelů, ale i StB. Já nejsem žádný hrdina, jednou jsem se dokonce vrátil k panu Křižanovi, který si zklamaně myslel, že jdu ten podpis odvolat. Vysvětlil jsem mu, že nikoli, že se chci jen optat, jestli budeme jenom dva nebo nás bude aspoň dvacet. Bylo to dilema, protože jsem tím do jisté míry ohrožoval divadlo. Pořád jsem však věřil, že Semafor je u veřejnosti tak oblíbený, že si netroufnou ho zatrhnout.

Prý jste seznámil Václava Havla a Dagmar Veškrnovou…
Když se krátce před převratem slavilo třicet let Semaforu, pozval jsem různé osobnosti včetně Václava Havla, kterého jsem znal, protože jeden čas jsme bydleli blízko sebe a on se tu občas, když zrovna neměl ostrahu, zastavil. Na té oslavě jsem je tedy seznámil. Seznámil jsem ho i s Jitkou Molavcovou, ale vybral si Dášu Veškrnovou.

Mnoho vašich kolegů vstoupilo po převratu do politiky. Nelákalo vás to též?
Ne, protože na rozdíl od těch kolegů bych neuměl přestat dělat to, co dělám. U Václava Havla to bylo něco jiného, ten neměl šanci do toho nejít. U těch ostatních jsem se podivoval, že mohli vyměnit uměleckou tvorbu za funkci.

Jste člověk, který se zaujetím sleduje politiku, nebo se na ni díváte s nadhledem?
Nejsem v žádné straně, a kdybyste se mě zeptala, koho budu volit, tak bych musel odpovědět, že ještě nevím. Také bych na rozdíl od mnoha svých kolegů nevystupoval ve volební kampani nějaké strany. Já si to jako dobrý živnostník nechci s nikým rozházet.

Je vám sedmašedesát, ale odehrajete toho pomalu stejně jako před třiceti lety…
Ubral jsem na tempu. A pokud to jde, jdu po obědě spát. Dopřával jsem si to i dříve, ale vždycky jsem pak měl výčitky svědomí. Od letoška už nemám. Je to nádhera.

Jak pečujete o své zdraví?
Snažím se, abych neměl zběsilou životosprávu, a začínám se šetřit, což mě do takových padesáti let ani nenapadlo. Jistý čas jsem četl i různé články o tom, co se má jíst a co ne, ale včas jsem přestal, protože jsem zjistil, že se to vždycky po čase úplně obrátí a ukáže se, že člověk dělal všechno špatně.

Když se chcete potěšit na duši, kam se obracíte?
K oblíbeným knížkám. Třeba teď znovu objevuji Čapka. Rád se taky scházím s moudrými lidmi. Třeba s doktorem Mahlerem. V dřívějších dobách jsem chodil za Janem Werichem, tam jsem býval alespoň jednou týdně. Zatímco on byl mistr ve vyprávění, já byl mistr v nahazování tématu. Takže jsem byl půl minuty mistr já a hodinu a půl byl mistr on.

Nechcete z toho něco připomenout?
Chodil jsem k němu v dobách, kdy on nesměl a já taky nesměl. Dával mi rady, jak udržet divadlo nad vodou přes nepřízeň mocných. Měl s tím svou zkušenost. Nedá se nic dělat, musíte se přihrbit, říkával mi. Aby jednou mohl vzplát plamen, musí se foukat do jiskřiček, které tam ještě jsou, a když se do nich fouká, musí se třeba ležet na břiše. To nejde, foukat do jiskřiček a být hrdě vztyčený.

Překvapuje vás ještě v životě něco, nebo je už pro vás spíš obnošená vesta?
Vím, že dokud budu žít, bude mě stále něco v životě zaskakovat. Ne vždy příjemně, ale jak říkal Werich, asi to tak má být.

Změnila se za ta léta vaše poetika?
Grunt zůstává stejný. Je to paradox, ale jsem přesvědčený o tom, že texty, které píšu dnes, jsou kvalitnější než většina těch, které před lety získaly takovou popularitu. Zčervená, zčervená, když jí hladím ramena nebo Lásku nebeskou mohl napsat kdekdo. Jenže dneska se to, že jsou ty písničky kvalitnější, k veřejnosti ani nedonese.

Proč?
Je to věc módy. Lidé se něčeho nabaží, začne je zajímat něco nového. Vždyť jsme byli na vrcholu deset let. A hlavně mládež chce mít své idoly, ne je přebírat od rodičů. Lidé k nám dnes do Karlína chodí ne na hity, ale na divadlo. A je jich zaplaťbůh dost.

Jak se díváte na to, co se hrne z televizních obrazovek?
Považuji to za úplný zločin. Když jsem byl mladý, napodoboval jsem Voskovce a Wericha nebo komiky, které jsem viděl v kině. Dneska se mladí dívají na to, jak si v různých seriálech dávají do zubů. Co tedy mají jiného napodobovat. Snad pud sebezáchovy jednou lidstvo donutí, aby se to jednoduše pod velkými tresty zakázalo.

Dal jste někdy někomu facku?
Víte, že nikdy? Zakoupil jsem si ale kolt, protože když jsem se v popřevratové době vracíval v noci na Václavském náměstí z divadla, vypadalo to tam děsivě. Doufám, že ho nikdy nepoužiji, ale nosím ho u sebe. Neumím se totiž prát.