JIŘÍ SUCHÝ (1963, Taneční hudba a jazz)

Jaroslav Dewetter, Taneční hudba a jazz, 1963

foto: Oldřich Škacha

Měl na sobě tlustý svetr. Límec vytažený až přes uši. Jen občas vystrčil nos. Pak zase zmizel ve své hřejivé ulitě. Později se navíc zahalil do županu; snad bych ho už vůbec nespatřil, nebýt toho, že občas musil opustit své zakuklení, aby srkal čaj a lízal med. Čaj mi nabídl, med nikoli, třebaže jsem se olizoval. V kuchyni mu ohřívali Vincentku, ale o tu jsem nestál. Zvenku svítilo velmi šalebné podzimní sluníčko, celá Praha kýchala, kašlala a nakupovala kapesníky, všichni byli podráždění a vzteklí, jen tělesa ústředního topení zachovávala ledový klid. Jako každoročně.
Bylo to v roce, který se zapsal do dějin Semaforu premiérou Jonáše. Biblický Jonáš, stráviv řadu dní v žaludku velryby, doplatil na náhlou změnu podnebí. Nestačil se aklimatizovat. Dlouho ležel velrybě v žaludku, nyní došel uznání, ale dostal chřipku.
Je to moc hloupý pocit, když přijdete za někým, abyste s ním pohovořili, a on nemůže mluvit! Jiří Suchý ochotně a trpělivě točil klikou prastarého Edisonova fonografu značky Excelsior. Přehrával by mi snad všechny válečky, jež dosud nashromáždil. Hrál by mi do večera na gramofon. Pouštěl kilometry magnetofonových pásků, ukazoval by si se mnou v obrázkových knížkách a časopisech, jež má zřejmě rád. Snad by mě i naučil hrát na basu, nebo by mě pustil dokonce do svého ateliéru, ale...


- Japabábbluhit, dyždebůžu, pš, a bdelbychležet - otíral si čelo šátkem a dodal: - Sššší potivostídejdál-dojdeš!

- Moudré přísloví, ale trošku se snažte, takhle vám zas budou špatně rozumět.

- Bobra, už se sdažím ... b!

Beznadějné.


- Víte co, já to vezmu trochu za vás, už jsme si dříve o ledačems povídali a mám také trochu fantazie. Nedůvěřivý pohled, leč pokračoval jsem.
- Je to vlastně jednoduché... Suchý přikývl. - Byl jste zázračné dítě, hrál jste postupně na tahací harmoniku, housle, basu a bandžo, chodil jste do školy, stal se grafikem, měl jste své povolání, sloužil jste na vojně. Rovněž jste chodil do biografu, což vám bylo osudné. Propadl jste kouzlu hudebních filmů a filmové legrace. Formby, Crosby, Chaplin, Laurel a Hardy, to byli vaši oblíbení. Z domácích hvězd především Voskovec a Werich, pospolu jste je ještě zastihl v poválečné Pěsti na oko. Z té legrace jste se tehdy málem rozplakal. A pak jste chodil vytrvale na Wericha. Protože člověk se rád opičí, což Darwinovi ještě nikdo nevyvrátil, zkusil jste sám dělat písničky a legraci.

- Děkuji, bábdojeb, že jste to vystííííííích! Pšik.

- Prosím? Ach tak, někdy se mi daří formulace. Ale pokračujme. Vaše umělecké vyžívání zahrnuje poezii i malbu. První místo, co se popularity týká, zabírají však zatím bezesporu vaše písničky. Nejprve jste textoval zahraniční melodie, pak jste přešel k tvorbě původní, jako textař i jako komponista. Především jste však Šlitrův textař, jenomže to zas nevystihuje přesně skutečný stav věci. Vy si nejraději své písničky sám zpíváte. Od časů Akord klubu, Reduty, přes Zábradlí až do Semaforu, asi máte rád divadlo...

- Ad i boc de, kdepak, báb rád fil... fil... fil...

Suchý se ještě několikrát pokusil vyslovit správně filb, asi aby mu zas někdo nevyčítal mizernou dikci, ale pak toho nechal.
- Já vím, film. Ale k němu je cesta trnitá a dlouhá. Teprve nyní se dostáváte k práci na svém prvním filmu. A bez těch písniček na divadle by to asi nešlo. Debáb prabdu?

- Samozřejmě, filmovou společnost jsem si založit nemohl.

Sláva, zdá se, že horký čaj, med, Vincentka a teplý zábal zabraly!
Jiří Suchý promluvil docela lidsky a patrně ho to samého překvapilo, neboť udiveně povykoukl do světa.

- Já mluvím?

- Ale pozor na to!
Suchý ještě chvíli zkoumal nedůvěřivě své hlasové možnosti, brumlaje cosi jako mámino mimino, ale pak již bylo jasné, že s ním dnes přece jen bude řeč. Tak to začalo:
- Rád tancujete?

- Jen se Šlitrem na jevišti, jinak netančím vůbec.

- Podivné! Svými písničkami jste se totiž dostal mezi autory taneční hudby.

- To bude omyl. Pořadatelé bálů zvávali naši kapelu a párkrát jsem se toho zúčastnil. Pravidlem bylo, že jak jsme začali zpívat, nechali lidi tancování, obstoupili nás a poslouchali. Pořadatelé z toho byli nešťastní...

- Tak vás přeřadíme do hudby poslechové. Jenomže při ní lidé obvykle nebourají divadlo.

- Asi na to chybí termín.

- To je zlé, začnou si na vás něco vymýšlet, třeba „bouráci“. Jak destruktivní! A pak z toho vyvodí, že vlastně kazíte mládež.

- To jsem opravdu slyšel.

- Vidíte! Snad vás může uklidnit, že se něco podobného říkalo už o Sokratovi. Rozbolely vás zuby?

- Neměli bychom začít z druhé strany?

- Kdepak, musíme to ventilovat. Nikdo vám nepřičítal dosud žádné zcestné ideje, ale vyčítala se vám ideová zdrženlivost. Rozumělo se tím především to, že bez povšimnutí necháváte ležet a nijak se neuchopujete plamenného koštěte satiry, abyste jí vymetal zlořád světa. Vysvětloval jste mi už, že se celkem nepovažujete za satirika. To velmi dobře chápu, satirik aby dnes měl boxerskou figuru - pak jste však říkal, že i při své postavě byste si na satiru troufl, kdyby sejí rozumělo něco jiného, než tuctová výroba vtipů na Adenauera. Není však nesprávné zužovat celý ten problém ideovosti vaší práce jen na otázku satirujete-li či nesatirujete?

- Myslím, že je to nesprávné. A pokud jde o to ostatní...

- Okamžik, vždyť vy se ani na satiru nehodíte. Základní polohou satiry, nikoli ovšem satirky, o níž nechci mluvit, je zlostný škleb. Na to nemáte povahu, vy jste lyrik.

- To mi neříkejte, zní to tak podezřele umělecky. Já nemám v žádném umění rád, když vypadá moc umělecky. To nemohou lidi dnes brát vážně. Úzkostlivě se hlídám ve svých textech a každý básnický vzlet soustavně shazuji vtipem nebo nějakým tvrdým jazykovým obratem - nebo alespoň při přednesu paroduji sám sebe, to taky moc pomůže.

- Uznávám a sdílím vaše stanovisko. Jenomže tím vším shazováním nakonec vytváříte velmi sympatický druh humoru, který musím označit za lyrický. A vidíte: Lyrický humor zní docela moudře, kdežto lyrická satira je očividná pitomost. Slovem i písmem. - Nu, ale nechme toho - a pokud jde o to ostatní...?

- Pokud jde o to ostatní, o tu zdrženlivost, mám své zkušenosti. Dokonce takovou teorii.

- Výborně ven s ní, já si to zapíši!

- Chtěl jsem říci, že čím střídměji něčeho použiji, tím dosáhnu většího účinku. Je to koneckonců stará pravda a o ideovosti a politice platí ovšem dvojnásob. Zvláště dnes, kdy lidé plavou v politice po krk. Vnímají ji jen v určitém rozptylu. Politika v přímém slova smyslu není přece všechno, čemu se říká ideovost. Vrba ani buk nejsou totéž co stromoví, i když o stromy jde.

- Při dobré vůli, čímž vůbec nemyslím benevolenci, musí každý z vašich písniček vycítit například tolik životního kladu, že by to vystačilo na dvanáct optimistických románů. Vaše písničky by v družstvech měly hrát slunečnicím. Myslím, že by narostly obzvlášť veliké.
Jiří Suchý na mne upřel prosebný pohled. Jistě, tohle už jsme rozvedli do hloubky opravdu postačující, ale ještě jsme se ani slovem nedotkli tělesné podoby písňového textu. Přesněji a věcně: jeho slovesné formy.

- Pochybuji o platnosti některých pravidel. Pro fotografii jsou také nějaká pravidla o tom, co na ní může být rozmazané a co ne. Ale kdo se dnes na ta pravidla ohlíží? Vždyť naopak „rozmazání“ fotografie se stalo jedním z možných prostředků její větší umělecké působivosti. Nebo kdo se dnes před obrazem stará o věrnost kresby a přesnost linií, koho tohle zajímá? V moderním umění jde přece o zcela jiné věci. A kdo se u zpěváka stará o to, zda má či nemá nosný hlas? Každému jde především o to, aby ho zpěvák strhl přesvědčivostí. A kdo poslouchá písničku proto, aby zjišťoval, zda přízvuky sedí do posledního na správném místě? Nejde i tady o něco jiného?

- Jak komu. Ostatně, pokud vím, problém je to starý a každý autor ho zmáhá nějakým jiným způsobem. Od dob, kdy se začalo s překládáním prvních jazzových textů z angličtiny. Ve své skoupé mateřštině, vyznačující se kromě zmateného pravopisu také převahou jednoslabičných slov, jazz tento problém nezná.

- Vím. A dokonce se došlo k závěrům, že čeština je pro jazz jazyk velmi nevhodný. Ale takovéhle úvahy jsou, nebo alespoň mi připadají hloupé, protože jsme jednou Češi a nezbývá, než se snažit udělat to nejlíp, jak to jde.

- Musíme však připustit, že jsou texty i v češtině - a jazzové - jež se dokázaly vyhnout všem úskalím přízvuku a kvantity, a jsou tudíž zcela prosty hříchu proti pravidlům české výslovnosti. Nevýhodou ovšem bývají vycpaná ramena, pasy přiškrcené šněrováním, čárné a zdobné přídavky vnad a vděků, často rovněž těsná perka. Zkrátka jazyk nabývá strojenosti někdy až lumírovské. Někdy také slabomyslné. Násilí na jazyku se příčí demokratičnosti moderní doby. Ale něco za něco, že?

- A v této alternativě dám přednost menšímu zádrhelu a snažím se ho vynahradit něčím jiným. V zásadě volím stejnou cestu, po jaké už dávno vykročili Voskovec s Werichem. Zavedli totiž do jazzových textů něco, co původně neměly, alespoň ne v takové míře. Kdybyste sledoval překlady z angličtiny, zjistil byste, že dobrý český překlad bývá zpravidla o mnoho vtipnější než originál. Voskovec s Werichem snad tuto cestu objevili - nahradit špatnou přiléhavost češtiny na jazzový rytmus vtipem, někdy dokonce z „nesprávného“ rytmického fázování udělat vtip. Mechanický slovní přízvuk ustupuje do pozadí, význam slova a hra s jeho významem, hra a vtip nepravidelných rýmů, citové a významové akcentování rýmu - to všechno ho překrývá. Hodně jim pomohlo dada a smysl pro inteligentní humor, který byl jejich generaci vlastní.

- Když jsem byl na Jonášovi, neměl jsem vůbec chuť na to, abych vaše přízvuky hlídal. Jsem však natolik zkažen literární erudicí, že vás alespoň hlídalo mé školometské podvědomí. Ale ani od toho jsem žádné hlášení nedostal. Jiří Suchý se spokojeně usmál.

- Chybné přízvuky tam jsou také, na mou duši!

- Jakže, vy jste mne oklamal?

- To už je zase technika zpěvácké profese. Když zpívám, vím samozřejmě o takových místech a upravím si přednes tak, aby nevyzněla nepřirozeně. Někdy si ta místa vyparlanduji. někdy to udělám jinak, možností je víc... Já myslím, že je to přípustné a docela správné.

Ještě jsem na Suchého vypálil krátkou sérii důležitých dotazů: Děláte mnoho věcí z mnoha oborů; čím jste nejvíce? Považujete se za komika, nebo za šansoniéra? Co děláváte v neděli, když na ni tak nadáváte? Pijete kvůli hlasu syrová vejce, nebo mátu peprnou, nebo anýzku? Jaké, prosím, máte plány do budoucnosti? Jiří Suchý chvíli mlčel, pak přešel několikrát po místnosti, zastavil se u okna, zamyšleně postál, pak se ke mně otočil - a ochraptěl. Zastřeným pohledem mi naznačil, že už dnes mluvit nebude.
Vsunul do starodávného přístroje nový váleček. Zarachotilo to, mňouklo a zakašlalo. Co bylo dál? Excelsior Phonograph trpí chronickou vadou chrapotu.