JE ZUZANA DOMA (1962, Divadelní noviny)
Autor: ?, Divadelní noviny, 5. 9. 1962
JIŘÍ SUCHÝ: Není.
Pro nikoho?
JIŘÍ SUCHÝ: Ano. Zuzana není pro nikoho doma. Tak se jmenuje příští premiéra divadla Semafor. Když jsme udělali druhou Zuzanu — tu, která byla zase sama doma — šířily se poplašné zprávy, že meleme z posledního a že ti, kdo k nám přijdou za dva roky na premiéru, uvidí Zuzanu, která je zase, opět, stále, pořád a znovu sama doma. Budeme skutečně každý rok dělat novou Zuzanu, protože písničky se kupí a diváci je chtějí slyšet. A právě kdybychom nedokázali udělat Zuzanu, znamenalo by to, že meleme z posledního. Tak ta příští Zuzana bude doma jenom do poloviny představení, do přestávky. Pak jde do divadla na operu — ta tvoří druhou polovinu představeni.
Parodie ?
JIŘÍ SUCHÝ: Ne. Pokus o džezovou jednoaktovou crazzy operu. Muziku píše Šlitr.
Poslední dvě premiéry Semaforu byly v tisku hodnoceny rozdílně: Šest žen Jindřicha VIII. má mnohem menší ohlas než Jonáš a tingl-tangl.
JIŘÍ SUCHÝ: Premiéra Šesti žen bylo nešťastné představení. Nedovedeme si vysvětlit, čím to bylo, ale všichni jsme pociťovali, že na zkouškách to bylo lepší. Až teprve na reprízách ten pořad dozrává a myslím, že obecenstvo premiéry by jej dnes hodnotilo jinak. Ale od 1. září na něm pracujeme, dojde tam k několika změnám v textu a písničkách. Přijďte se podívat.
Kdy začínáte?
JIŘÍ SUCHÝ: 8. září v Divadle na Slupi. A už vlastně jako jeden soubor Státního divadelního studia. Patří tam ještě Paravan, Černé divadlo a soubor Divadla na Slupi. (Měli jsme 24. srpna slavnostní, zahájení sezóny a při té příležitosti SDS uzavřelo družbu s horníky Dolu Žofie z Ostravy.) Budeme hrát Šest žen a Jonáše. Do konce roku bychom chtěli připravit Zuzanu.
Na čem ještě pracujete?
JIŘÍ SUCHÝ: Slíbili jsme před rokem Brázdovi do Plzně, že napíšeme do hry Oldřicha Daňka Svatba sňatkového podvodníka několik písniček k věci — chtějí to inscenovat jako hru se zpěvy. Víte, jak lehce se slibuje něco, co máte odevzdat až za rok? Ale rok se s rokem sešel…tak píšeme. Pak ještě pro Semafor píšeme R na katedrále. To bude musical — příběh natěrače, který se proti své vůli dostane do ilegální organizace. V tvůrčí skupině Šmída— Fikar přijali filmovou povídku a tak mám teď napsat scénář: Kdyby tisíc klarinetů ...
foto: Jan Lukas
Soubor Semaforu je už definitivně doplněn?
JIŘÍ SUCHÝ: Ještě ne. Zejména pro pánskou část hledáme nové talenty mezi amatéry. Potřebujeme neherce. Nerad slyším, když se mluví nebo píše o nutnosti profesionalizovat soubor Semaforu. Podle toho, jak tomu kdo rozumí. S „profesionalismem“ přichází také macha i lecjaké zákulisní a mravní „družice profesionalismu“. A hlavně profesionální divadelní předstírání. Takové divadlo dělat nechci a nikdy jsem je neměl rád. Když si na jevišti František Vopička nasadí myslivecký klobouk, pro mne se z něho nikdy nestane nadlesní, nýbrž František Vopička s mysliveckým kloboukem na hlavě. Nám jde spíš o večer určité podívané, při které nic nepředstíráme a naprosto upřímně zůstáváme na jevišti sami sebou.
Divadlo jako časoprostorové umění rozvijí nějaký lidský osud, který odněkud o někam směřuje. V dramatické stavbě toho nejčastěji dosahuje dramatickou situací a jejím logickým rozvojem. Zříkáte se takových prostředků pro divadlo Semafor?
JIŘÍ SUCHÝ: Nejsem si jist, že takový dramatický útvar lidé potřebují. Ale jsem si jist, že potřebují i něco jiného. Co? Hledáme to. A těžko se toho docílí jenom diskusemi. V Člověku z půdy a ve Ztrátě krve jsme něco našli a něco si ověřili. Jdeme dál tímhle směrem v R na katedrále. Ale to se musí znovu vyzkoušet. Nový dramatický útvar vždycky vznikl z potřeby situace. Naléhavě cítíme, že ohlas našich písniček není žádná schválnost, nýbrž důkaz o tom, že na tuto potřebu odpovídají. To by znamenalo, že někde v nich je základ toho nového divadelního tvaru. O možnosti jeho budoucí existence ovšem podá důkaz jen ten, kdo ho prakticky vytvoří. Teoreticky to myslím nejde. Kdybyste třeba před nějakým časem řekl filmovému režisérovi, aby natočil film s dvanácti muži, kteří se budou v jedné nevýpravné místnosti celý večer bavit o vině či nevině nepřítomného mladíka — asi by se vám vysmál. Pak jsme viděli Dvanáct rozhněvaných mužů a seznali jsme, že to jde. Naplňuje mě to nadějí.
Mluvil jste v pořadu Ber-dej —v diskusi s diváky — o možnosti či nutnosti rozejít se s určitou částí vašeho publika. Můžete to specifikovat?
JIŘÍ SUCHÝ: Ukážu to na dvou příkladech. V Šesti ženách se, jak víte, čte deník Jindřicha VIII. Někteří lidé mi říkali při zkouškách, že by deník měl říkat zpaměti herec nalíčený na Jindřicha VIII. a oblečený do dobového kostýmu. Já se domnívám, že ten deník musí číst dnešní člověk — a ne Jindřich VIII. Nehraje „postavu“ Jindřicha VIII., nýbrž čtením vyjadřuje vztah k tomu, co bylo, ale hlavně k tomu, co je. Zaujímá stanovisko. Za sebe Ne za Jindřicha. Tak s takovým publikem, které by se k nám chodilo dívat na Jindřicha VIlI. v dobovém kostýmu, s takovým bych se rád rozešel. To na jedné straně. Na druhé straně bývá v našem hledišti část lidí, kterým se líbí všelicos, jen když je to kravál. Mám zjištěno, že někteří diváci při mém přednesu Marnivé sestřenice byli v divadle třeba po páté a vůbec nevnímali, o čem ta písnička vlastně je. S takovým publikem bych se také rád rozešel. Ne proto, že jako textař jsem domýšlivý, ale proto, že se tou písničkou chce cosi říci — a to je beze slov stejně těžké jako bez muziky. Ostatně, trochu poezie nikoho nezabije.
Bude to optimistický závěr, zeptám--li se teď na vyhlídky Semaforu, pokud jde o divadelní budovu v Praze?
JIŘÍ SUCHÝ: Asi ne. Máme hrát v Loutce na Václavském náměstí, ale ta se zatím opravuje. Zároveň se hledá prostor pro absolventská představení loutkářské katedry DAMU, které dosud patřila Loutka. Tak držte jim i nám palec!