ROZHOVOR PRO POZITIVNÍ NOVINY (2006)

Renata Šindelářová, 12.4.2006

Už když studovala na střední průmyslové škole grafické, rýsovala si svou budoucnost hereckým směrem. Nevěděla jak by svého snu měla docílit, ale nakonec ještě před maturitou vyhrála celostátní pěveckou soutěž Talent 70, což záhy odstartovalo i její divadelní kariéru. Jitka začala působit v divadle Semafor, kam přišla zpívat šansóny, než se ve hře Kytice naplno projevil její komediální talent. V Semaforu již zůstala a působí v něm dodnes po boku Jiřího Suchého.
Spolupracovala však i s jinými divadly, televizí, rozhlasem, filmem, působila nejen jako herečka, ale i jako zpěvačka, vydala 3 elpíčka a několik cédéček, také napsala knížky pro děti. V roce 1989 získala cenu za herecký výkon ve filmu Jonáš a Melicharová. O rok později získala cenu Vlasty Buriana jako nejlepší komik roku. A v roce 1997 byla oceněna cenou Thálie za účinkování v hlavní roli Hello, Dolly! Miluje středověké hudební nástroje, humor, děti a zvířátka a je to jemná, obdivuhodně skromná žena, plná estetického cítění a optimismu.

Jste člověk, který spíš plánuje, nebo spoléháte na náhody? Protože způsob, jakým jste se ocitla u herectví, byla spíš náhoda, nebo ne?

Náhoda to tak úplně nebyla. Podvědomě jsem plánovala. Hlavně v noci.
Divadlo bylo mým snem od dětství. Tím, že jsem vyhrála tu celostátní soutěž, se stalo, že jsem si zazpívala spoustu písniček a dostala se tak do světa populární hudby. Tehdy si mě všiml také pan Otomar Krejča a pozval mě k hostování do Divadla Za branou. Měla jsem tady s Libuškou Šafránkovou alternovat v Čechovově Rackovi. K tomu už ale z různých důvodů nedošlo.

Takže i kdybych nezakotvila v Semaforu, určitě bych se nějakým způsobem divadla dotýkala. Toužila jsem od dětství bydlet v divadle. Bylo to pro mne posvátné místo. Jako když vstoupíte do chrámu. Když se mě zeptali: "Holčičko, čímpak bys chtěla být?" Odpověděla jsem: "Herečkou, jinak je mi to jedno..."

Rodiče mě vodili do Národního divadla na opery. Tosca, Aida, Rusalka.... dodnes prožívám tu překrásnou hudbu spojenou s dramatickými osudy hrdinek.

Vzpomínám si, že nejvíc mě zasáhla opera Madame Butterfly. Když Čo-Čo-San páchala harakiri, myslela jsem, že mi to srdce utrhne.

Je zajímavé, že přitom jsem nikdy neměla žádný herecký vzor. Jediným vzorem pro mě byla moje maminka. Zpívaly jsme si doma v kuchyni lidové písničky a taky písničky V+W a Jaroslava Ježka.

Využíváte někdy v divadle svou grafickou školu?

Ve škole se mi líbilo. Odmaturovala jsem s vyznamenáním. Mám „papíry“ na technickou a výtvarnou redaktorku. V divadle jsem tuto profesi zatím nevyužila. Kdyby se nestalo, co se stalo, asi bych vystudovala vysokou školu grafickou někde v zahraničí. Buď v Německu, nebo ve Švédsku. Ale divadlu bych se stejně věnovala.... já to cítím v kříži.

Mám kamarády grafiky, které velmi obdivuji. A dokonce jsem jednou dostala nabídku na výstavu. Ovlivnil mě totiž Miroslav Horníček, kterého jsem nesmírně ctila, nejen jako herce a autora, ale i jako výtvarníka. Dělal překrásné koláže a pod jeho vlivem jsem začala „vyrábět“ koláže i já.

Asi se k tomu o prázdninách vrátím a přiložím nějakou tu koláž. Zatím na to ale není čas … i když... to jsou vlastně jenom výmluvy. Je na to čas, ale nemůžu se k tomu jaksi propracovat. A třeba je to dobře. Ty moje mazanice by mohly někoho postrašit.

S Jiřím Suchým účinkujete v Semaforu od roku 1970, to jste tedy vloni měli takové půlkulaté výročí, oslavili jste ho?

Výročí? A víte, že jsme tu naši dlouholetou spolupráci nikdy neslavili? Je zvykem pravidelně oslavovat divadlo Semafor... jako celek. Každých pět let... a tak je to furt dokola.......

Jinak Semafor je můj druhý domov. Prožila jsem tady chvíle různobarevné, setkala se s osobnostmi, které ovlivnily můj život, vyučila jsem se zde jevištní praxi. Všechny úrazy, které jsem kdy měla, se staly právě na jevišti divadla Semafor. Odtud mě odnášeli do sanitky s přetrhanými vazy a výronem v kotníku, tady jsem si pochroumala vše, co se pochroumat dá. Zažila jsem tu radost, která se přenesla na diváky, a vznikly chvíle, na které se nezapomíná.

A... víte, co ? Já to oslavím !!!

Tak to mě těší, že jsem vás tak inspirovala. Přeji, aby se oslava povedla. Ono je to tak, že když se chce, tak se pokaždé nějaký důvod najde. Nyní můžete se Semaforem oslavit i stěhování, které dobře dopadlo. Jak vnímáte nové prostory divadla?

Nový Semafor v Dejvicích je útulné divadlo, kde se všichni cítíme dobře. Připomíná mi můj první Semafor na Václavském náměstí v pasáži Alfa, kde jsem prožila tolik let. Nejvíc se mi líbí jeviště, z něhož se velmi dobře navazuje kontakt s divákem. Mám radost, že jsme se konečně dočkali stálé scény, a že jsme to neustálé stěhování ve zdraví přežili.

Ale jsem vděčná i za ty těžší chvíle v životě. Jsou totiž vždycky k něčemu dobré. Člověk si alespoň vyzkouší své síly. A taky pozná lidi kolem sebe. Za těch mých šestatřicet semaforských let je to už třetí divadelní domov… řekla bych, že nejhezčí…. Podstatné ale je, aby se tu diváci cítili dobře!

A musím říct, že naši diváci jsou velmi laskaví a trpělivě nám dávají najevo, že mají radost z našeho počínání. Navštěvují hojně Semafor, ale nejen kvůli našemu repertoáru. Jsou zvědaví např. na oponu, kterou namaloval Jiří Suchý - to je opravdu umělecké dílo hodné obdivu. Vzdáleně připomíná slavnou oponu Vojtěcha Hynaise, ale je tam něco navíc. A sice humor! Jeden ze základních pilířů divadla Semafor.

Humor jste leckdy využila i jinde. Např. v Malém televizním kabaretu, pořadu, který se vysílal jako součást programu Studia Kamarád. Jak probíhalo toto natáčení a zasahovala jste třeba vy do scénářů?

K tomu mě přizvala Štěpánka Haničincová, která byla tehdy dramaturgyní v Československé televizi. Spolu s ní a Pepíkem Dvořákem jsme ze začátku ty kabarety otevírali. Scénáře psal Ondra Suchý. Jeho něžná poetika pro děti byla opravdu pěkná. My jsme si tam přidávali svoje myšlenky a legrácky a pan režisér nás nechal. Později se k nám přidávali Ondra Havelka, Láďa Gerendáš a Pavel Zedníček. Bylo to, jako když si hrají děti na písku, měli jsme z toho obrovskou radost! Navzájem jsme se vytáčeli a přitom jsme se měli rádi. To bylo podstatné – a lidi to vycítili. Vznikl tak opravdu rodinný program s písničkami, kde jsme humornou formou nabádali děti, jak se mají chovat. Ne ale moc poučně, takže to děti braly a brali to i jejich rodiče. Mnozí na to vzpomínají dodnes. Tehdejší děti už mají své děti a ty kabarety občas v televizi opakují, takže je sleduje už nová generace diváků. Myslím si, že Malé televizní kabarety moc nezestárly. I když trochu jo.

Ano, zřejmě záleží, čeho se týkala ta která témata. Potýkání se s počasím např. se v žádné době ani režimu nemění. Ale když už jsme u té doby, myslíte, že demokracie změnila něco zásadního v herectví? Změnil se třeba nějak přístup mladých herců?

Všechno je dneska rychlé. Všichni se za něčím ženeme, pachtíme, stále někam spěcháme a ta rychlost vede často k povrchnosti. Aby mohlo vzniknout něco jedinečného, k tomu je zapotřebí trpělivost, bláznivá fantazie, dětská radost a taky ohleduplnost a slušnost. Ano, tyto staromódní pojmy, na které se zapomíná, protože jsou nenápadné, neblýskají se tak, nejsou prvoplánové. Všechno opravdové se rodí pomalu. Začínající herci to mají těžší, než jsme to měli my, a každý se s tím tempem vyrovnává po svém. Záleží na vkusu, štěstí a taky na vnitřní síle odolávat různým nástrahám. Nehledět tolik na úspěch, prospěch či zisk.

Zisk nás uvězní a sláva je plevel, kterému se daří na každém hnoji. Je velmi lákavé a taky snadnější, stát se lesklým plíškem... akorát, že o něco dřív zreznete. Myslím si, že přístup mladých herců je podobný, jako byl ten náš, ale doba je zkrátka jiná. A teď "babo, raď!"

Myslím, že většina z nás si Jitku Molavcovou představí se saxofonem, ovšem máte ráda i středověké hudební nástroje, čím vás tolik přitahují a na jaké z nich hrajete?

Na saxofon hraju od osmdesátých let minulého století a dodnes mě to baví.

První polovina devadesátých let mi ale přinesla něco, po čem jsem podvědomě už dlouho stonala. Možnost vyzkoušet si jiný žánr. Přišla nabídka od mých přátel Pavla Jurkoviče a Alfreda Strejčka na účinkování v pražské Viole v pořadu středověkých textů a písní zbožných, milostných i darebných. Naučila jsem se hrát na gotické nástroje /psalterium - smyčcový žaltář, kantele, trumšajt, kastaněty../ a pod vedením Evy Kroschlové interpretovala filosofické i žertovné texty a zpívala ve starých evropských jazycích dobové písně. Hudba mi opravdu pomáhá zvládat různé životní přeháňky. Snad nejvíc moje lyra. Je už napohled esteticky dokonalá. Její jemný zvuk se na mě při hře přenáší a já se cítím naprosto uvolněná.

Na lyrouška se dá hrát i v noci!!! Jsou to zvuky andělské. Neruší, hladí, zklidňují, přenášejí mě do jiných sfér. Moje ostatní nástroje uvádějí buď do nálady, do života, nebo do pohybu, ale lyra dává útěchu a klid.

V jednom dokumentu jsem vás viděla, jak procházíte s batůžkem na zádech mezi zelenými stromy a mezi svěží vůní zeleně opakujete německé perfektum a préteritum. Je i tohle způsob vaší relaxace nebo spíš potřebné rozšiřování osobních obzorů? V kolika vlastně zpíváte jazycích?

To jsem se tenkrát učila roli v němčině a opakovala jsem si text, nejen v přírodě, ale i v dopravních prostředcích. Překvapila jsem tak nejednoho cestujícího a oba se divili, co si to brblám. Ja…ja… so ist das Leben.

Ale chodit s batůžkem po polní cestě, mít pohodlné boty, kolem kvetou kytky, tráva, obilí, stromy, tak to mě naplňuje takovým zvláštním klidem. Vlastně mi ke štěstí stačí docela málo, všechno to nejjednodušší a prosté, co člověk svým zásahem nekomplikuje.

A v kolika jazycích zpívám? Když mám zrovna čas a nespím, tak v latině, francouzštině, němčině, galštině – a samozřejmě v češtině! A taky ve staročeštině, staroněmčině, ruštině, angličtině, švédštině…

Ve stejném pořadu jste se zmiňovala, že míváte trému. Je obdivuhodné, jak skvěle to skrýváte. Nebo z vás pokaždé tréma spadne v okamžiku, kdy vstoupíte na jeviště? A máte nějaký uklidňovací rituál před vystoupením?

Říká se, že tréma je zdravá. Znám i nezdravou trému, která výkonu spíš ublíží.

A teď, jak na to? Úžasná je vodoléčba, střídání horké a studené vody. Ale před představením je důležité nepřipustit si jakoukoliv nejistotu. I když vím, že nic nevím, i když mám motýlky v břiše, nadechnu, vydechnu a ... omdlím. I to se mi jednou málem přihodilo. Život zkrátka není zátiší.

Jste komediální herečka. Nakolik vás přitahuje drama a jaké povahové rysy se vám nejlépe ztvárňují?

Moje umělecká cesta je velmi barevná, různorodá a tak se mnozí lidé často diví, v jakých žánrech se to objevuji… "Takový je světa běh, takový je světa běh," říká jedna z mých divadelních postav. Rádi škatulkujeme a škatulky ulpívají, i když obsah už je daleko barevnější.

Kromě komediálních rolí hraju např. "Smrt” v dramatické středověké disputaci z r. 1401. Hra je vzácným a působivým příkladem, že se mravní hodnoty mezilidských vztahů ani staletími nezměnily, a že civilizační vymoženosti zdaleka nedokážou odsunout na vedlejší kolej čisté svědomí, úctu k bližnímu, obětování se druhému... Inscenace "Oráč a smrt“ v režii R. D. Pařízka, s hudbou J. Pavlici byla v době svého vzniku r. 1996 nominována na inscenaci roku.

Další zajímavá příležitost k vytvoření dramatické postavy přišla od Jaroslava Krčka. Nabídka na Ariadnu na Naxu ve slavném barokním melodramatu Jiřího Antonína Bendy.

V poslední době mám radost ze spolupráce s Janáčkovým kvartetem a A. Strejčkem na hudebně literárním projektu Důvěrné listy Leoše Janáčka.

Ale nezapomínám taky na dětské diváky, těm jsem věrná už 35 let. Hraju a píšu pro ně pohádky. Před časem mě děti pasovaly na Pražském hradě na rytířku krásného slova. Složila jsem slib, že budu chránit dětskou knihu. Heč!

To je skutečně krásná povinnost. Ale vy nemáte ráda jenom děti. Vím, že jste milovnicí zvířat. Máte nějaké doma?

Všechna zvířátka vnímám jako své bližní a mám je moc ráda, protože zvířecí láskou si můžeme být jisti. Pokud to ovšem s nimi myslíme dobře, my lidi.

Hrozně ráda mám psy... Ale taky kočky a koně a hrochy, medvědy, slony, zebry, lišky, želvy, delfíny, křečky, fretky, žáby, kozy, krávy, telata, ovečky.... A taky žirafy. Dočetla jsem se, že to nemají vůbec lehké. Když se chtějí třeba napít, musí se hodně zeširoka rozkročit a pokrčit přední nohy, nebo dokonce kleknout, aby vůbec dosáhly k hladině.

Jen ptactva se v poslední době trochu bojím. Zato si vážím pavouků! Nosí přece štěstí! Už tři neděle uvažuju, že bych si jednoho pořídila. Pokud vím, tak poctivý český pavouk neroznáší žádné choroby, je trpělivý, plachý, hravý, vděčný za každou mouchu. Miluje klid. Jen se pořád tak divně kouká..... Tak toho bych si chovala doma pro štěstí.

Myslím, že štěstí přichází s optimismem. A ten se zase skrývá v umění se radovat. Vy jste se zmínila, že vám udělají radost maličkosti, takže tomu rozumím tak, že jste takříkajíc "tělem i duší" optimista. Je to pravda, nebo vám spíš váš herecký humor pomáhá vybřednout ze skrytého vnitřního pesimismu?

Tuším, že skutečně jsem optimista. "Chci vidět líc, mně do rubu není nic.”

Jako dítě jsem si často hrála na kominíka, který nosí štěstí. Milovala jsem grotesky Laurela a Hardyho, Ch. Chaplina. Už tehdy jsem vnímala humor jako jeden z největších pokladů na světě. Ale přitom mě taky přitahovaly dramatické příběhy, plné vášně a temných barev. "A tu máš, kropáči, čerta!"

Humor je úžasná věc, je to prostředek, jak překonávat různá životní úskalí. A že jich je, co? Humor mně už mnohokrát pomohl i přemohl. A tak jsem o něm začala i trochu přemýšlet… Jako studentka jsem si velmi brzy uvědomila, že Čechům byl dán humor do vínku od nepaměti, aby s jeho pomocí překonali tíhu a protivenství malého národa.

Miluju V+W, Vlastu Buriana, obdivuju Haškova Švejka, ale nejsem si jistá, jestli právě tento humor je typicky český.... Co je vlastně typicky české? Možná upřímný humor, v lidových písničkách... zpěv a smích svádějí přece člověka k upřímnosti. Lidová píseň je obrazem života. Je projevem milostné něhy, ale taky HUMORU, furiantství a vzdoru. Málokterá země má v lidové zpěvní kultuře takové poklady.

Můžete dát čtenářům Pozitivních novin nějakou vlastní radu na udržení dobré nálady?

Jak si udržet dobrou náladu? Tak to bych taky ráda věděla. Svišti by nám možná pomohli. Jsou to veselá zvířátka, hravá a mazlivá. Rádi se vzájemně navštěvují a hrají si spolu. Jakmile větří nebezpečí, pronikavě zapískají na poplach.