KDYŽ MI BYLO TŘINÁCT (1969, Sedmička)

…ale i o něčem jiném

Ondřej Suchý, z rozhovorů s Jiřím Šlitrem pro děti, 1969
(převzato z knihy Ondřej Suchý: Z klobouku doktora Šlitra, 1984, vydal Český fonoklub Jonáš)

Když mi bylo třináct, chodil jsem na gymnázium. Zájmy o hudbu a malování u mne probíhaly v té době paralelně – po mamince jsem byl muzikant, po otci malíř. Otec učil malování na škole jako profesor, maminka byla zase takový samouk, který dovedl hbitě zahrát cokoliv. Zkrátka má v sobě něco, co každý muzikant musí mít. Čili jsem už od malička kreslil, maloval a hrál na piáno. Pokud jsem to bral jako zábavu, tak si to nijak nekonkurovalo. Teprve v pětačtyřicátém roce začala najednou muzika malování převyšovat; začal jsem totiž hrát v dixielandu v Rychnově nad Kněžnou (dnes je to tuším Pražský dixieland), za hraní jsme začali dostávat i nějaké peníze, začalo se o nás také psát. Potom však přišel rok čtyřicátý osmý, musela se začít hrát hudba jiná a tak jsem se zase vrátil k tomu malování. Docílil jsem nakonec toho, že jsem se v třiapadesátém dostal do Svazu výtvarných umělců, což tehdy nebyla řádná legrace. Mít svobodné povolání, nemuset být nikde zaměstnaný – to všechno vyhrát bylo tenkrát dost terno. U malování bych zřejmě už zůstal, nebýt toho nešťastného Horníčka, se kterým jsem se sešel a začal s ním dělat. Pak přišla televize, divadlo, pásmo „Člověk mezi lidmi“, kavárna Vltava, do toho ke všemu přišel Suchý, vznikla Laterna Magika, Semafor – a moje malování se odsunulo na vedlejší kolej.

Z výtvarníků mám velice rád pana Jiřího Trnku, se kterým jsem už dlouhou dobu v přátelském styku a kterého musím s přibývajícími léty stále víc a víc obdivovat. Já si myslím, že ten obdiv k různým vzorům prochází u každého postupem času některými změnami. Mladí kluci, kteří chtějí malovat, obyčejně hledají hned na začátku vzory v těch ultranejmodernějších výbojích, a tak přeskakují mnohdy celá období, která se přeskočit nedají. I já měl kdysi podobné vzory. S přibývajícími léty mi však začali najednou imponovat víc takoví machři, jakým je třeba zrovna pan Trnka, umělec, který bezpečně umí ovládat své řemeslo. Stačí si vzít štětec a barvičky a zkusit něco tak citlivého a poetického, jako dělá on. Okamžitě se „provalí“, jaký je to kumšt! V minulém roce jsem byl u pana Trnky několikrát, v době, kdy si připravoval výstavu těch dřevěných panáků (kterou měl nejprve v Praze a teď putuje do Curychu, Stuttgartu, New Yorku a bude to určitě velice slavná výstava). Řeknu vám, že když jsem u něho viděl ten soustruh a všechno to nářadí, s kterým pracoval, měl jsem sto chutí se do toho doma pustit také. Nakonec jsem však odolal a uvědomil si, že by tak vznikla další, nová oblast, do které bych se zababral, a to nejde. Už je toho takhle dost. A proto také u pana Trnky obdivuji ze všeho nejvíc především jeho ilustrátorskou činnost. Včera mi zrovna ukazoval nový nátisk Karafiátových „Broučků“, co mu teď vycházejí ve Švýcarsku. Vypadá to fantasticky!

Pokoušel jsem se kdysi také kreslit vtipy, ale brzy jsem to vzdal. Začalo mne totiž strašně zlobit, že zůstávám stále jen na povrchu věcí, že v těch mých vtipech není žádná dávka té zvláštní filosofie; zkrátka mým kresbám chybělo to, co umí nejlépe Saul Steinberg, slavný americký kreslíř. Měl jsem možnost jej několikrát navštívit, dokonce mi věnoval i jednou svou kresbu. To byla taková zvláštní shoda okolností: Měl jsem před dvěma lety v New Yorku svou samostatnou výstavu a zrovna v době, kdy tam měl výstavu také on. Tedy - v jiné, krásnější a větší galerii a pochopitelně za obrovské účasti veřejnosti! Já na tu jeho výstavu chodil velice často, poněvadž tam byly úplně nové věci, zkrátka – byl to úplně jiný Steinberg, než jakého jsem předtím znal. Jednou jsem tam přišel v době, kdy s ním francouzská televize točila film. Koukal jsem na něho a stále se rozmýšlel: Mám ho oslovit, nemám… Nakonec jsem ho neoslovil, zato však ještě ten den jsem sedl a napsal mu dopis. Druhý den mi volal do hotelu, jestli prý ho nechci přijít navštívit. Pochopitelně, že jsem šel. Pan Steinberg bydlí v New Yorku na Greenwich Village, asi v patnáctém patře, v takové dvougarsonce, ale údajně má ještě na Long Islandu velký barák. Pochází z Rumunska, světovou slávu získal knížkou „All in Line“ (Všechno jednou linkou), žije sám, je mu asi pětapadesát let, vypadá velice dobře a je to moc chytrý pán. Při té první návštěvě jsme se bavili asi dvě hodiny; ukazoval mi hromadu zajímavých věcí, např.: Asi čtrnáct dní předtím byl v Paříži s Picassem na večeři a hráli spolu takovou hru – srolovali papír na malé proužky a první z nich nakreslil nějakou čáru. Zakryl ji tak, aby jí vykukoval jen nějaký kousek, na který ten druhý hned navázal dalšími čarami. Kreslil tak oba jediný obrázek, aniž by věděli, co z toho vyleze. Měl jsem možnost to, co dali Steinberg s Picassem dohromady, vidět na vlastní oči. Byla to nádherná fantazie dvou velkých umělců. Jinak se ke mně pan Steinberg choval velice přátelsky, o několik dní později se přišel podívat také na moji výstavu, líbila se mu, takže jsem mu také dal jednou svoji kresbu, kterou asi pak zahodil, nebo – já nevím…

V posledním roce se zase víc věnuji kreslení a nemohu říct, že bych měl práce málo. Vzal jsem ilustrování celé řady knížek, hned pro několik nakladatelství najednou. Nabídky se stále rozšiřují, jsou velice lákavé a práce je to fajn. Momentálně mohu říct, že kreslím hodně. *

Jediné, co jsem zatím nevyužil, je moje právnické vzdělání, ale možná, že je využiju dneska poprvé, v případě takzvaného „práva převisu“. Co je to „právo převisu“? To když má soused na své zahradě strom, jehož jedna větev přečnívá do mé zahrady a je na ní nějaké ovoce, měl bych mít správně právo je beztrestně otrhat. A asi to právě udělám, hned teď, v případě tamhle těch dvou hrušek! Ačkoliv… nevím. Možná, že už tohle právo zase neplatí, že jo? Budu si to muset raději ještě ověřit. Ale jinak by to bylo asi poprvé, co bych využil svých právnických znalostí.

*Většiny vydání knih s ilustracemi, které v posledních měsících svého života Jiří Šlitr dělal, se už nedočkal. Po jeho smrti vyšly Redutání (ČS Spisovatel), Praha, město věží (Olympia), Cirkus Krone a já (Mladá fronta), Malostranské povídky (Melantrich), Bombi Bitt a já (Odeon) a série sbírek vtipů Anekdoty (Lidové nakladatelství)

Protože se Jiří Šlitr v předchozím vyprávění určeném pro dětské čtenáře rozpovídal o výtvarném umění, pokračoval jsem s ním na toto téma dál, ale už pro „dospělé“. Uvádím ten rozhovor ve zkrácené verzi, aby byl doplňkem povídání, které mu zde předchází (O.S.).

Z Vaší výtvarné tvorby jsou všeobecně známé především perokresby. Vy ovšem děláte i jinými technikami…

Je pravda, že ze všeho nejraději kreslím – už proto, že je to práce mnohem čistší než třeba malování olejem. Ovšem oleje dělám nakonec také, stejně jako akvarely nebo grafiku – linoryt, suchou jehlu…

Do Svazu výtvarných umělců jste byl přijat v roce 1953…

… tedy ve stejném roce, v němž jsem se také stal členem Umělecké besedy. Jejím předsedou byl tehdy Vlastimil Rada. Oni mě tam celkem vítali, protože už tenkrát jsem byl muzikant a jejich členem byl předtím také Jaroslav Ježek. K tomuhle spolku patřilo vlastně celé Osvobozené divadlo.…

A kdo na Vás jako na malíře měl vliv? Já myslím, že takový Josef Liesler patřil asi k výtvarníkům, k jejichž kresbám jste měl tehdy velice blízko.

Hlavně Josef Liesler byl jedním z kreslířů, kteří mi zpočátku, když jsem se učil kreslit, velice imponovali. On kreslil perfektně. A to, jak bravurně umí zacházet s perem, jsem u něho opravdu obdivoval. Takže určitý vliv na mě bezpochyby měl. Stejný vliv měl i na mého blízkého kamaráda Karla Teissiga, se kterým jsem se ve svých začátcích hodně stýkal. Vzpomínám si, jak se mu dokonce vyčítalo, že kreslí jako Liesler.

Mluvil jste také o Jiřím Trnkovi; napadlo Vás někdy pokusit se udělat nějaký kreslený nebo loutkový film?

Tak kreslený film, to ano, ale loutkový ne, poněvadž to už je přece jenom… Zkrátka – já už mám ta svá povolání a koníčky takhle dost komplikované, natož abych se ještě pouštěl do nějaké další, mně vlastně neznámé oblasti.

Dokončil jste knihu kreseb – o Praze. Mohl byste mi o ní na závěr něco prozradit?

Ano, takovou knížku jsem udělal. Se Suchým jsme se dohodli a on k ní začal psát text. Když měl hotovou první verzi, tak jsme si řekli, že by tam mělo být toho textu trochu víc, aby nevystupoval jen jako glosátor, naopak aby si text i obrázky byly téměř rovnocenné. No – tak docela rovnocenné ne – ty kresby zaberou mnohem víc místa. Ovšem, aby pod nimi byly jen jakési podpisky, to by také nebylo dobré. Já si vždycky nejdřív představuju, kdybych takovouhle knížku viděl, zdali bych si ji koupil. Měl jsem možnost vidět několik podobných knížek, například edici takových velkých žlutých knih o městech, jaká dělá v zahraničí jistý pan Šašek, který kdysi kreslil do časopisů jako Pramen a Zdroj. Potuluje se už dvacet let po světě a vydává kreslené knihy, jednou o New Yorku, podruhé o Paříži, o Londýně, Mnichově, Norimberku… Je to edice velice úspěšná, prodává se po celém světě, ovšem mně tak trochu ukázala, jak se to dělat nemá. On je ten pan Šašek, mám dojem, také vyučený architekt – a to je na těch jeho kresbách a akvarelech znát. Všechno přesně narýsované… No, kdyby se to povedlo, aby byla ta má knížka knížkou zábavnou, tak by to bylo moc fajn!