BULVÁR, JÁ A MOJE ŽENA (2007)

Autor: Jiří Suchý, psáno pro Lidové noviny, 25. 10. 2007

Kdykoliv o mně napíše bulvár nějakou lež či pomluvu, má reakce je docela normální: naštvu se. Obvykle v prvním rozhořčení napíšu tomu ctihodnému listu odpověď. Nenormální reakce se dostaví poněkud později. Tu odpověď většinou neodešlu a nastane zklidnění. Jakoby ten popsaný list papíru vstřebal do sebe to mé rozhořčení. Zmizelo. A po čase začnu přemýšlet o tomto, pro mě nepochopitelném, pro mnoho mých spoluobčanů však nepostradatelném jevu. Což se mi právě přihodilo a výsledkem jsou další řádky.

Jitka Molavcová po třiatřiceti létech opustila Semafor - napsali v Blesku. Uplynulo několik let a Jitka Molavcová je stále členkou našeho souboru. Jinde zase stálo, že jsem zval houslistku Mlinárikovou na večeře, na kterých jsem ji přemlouval, aby šla k nám do angažmá. Ve skutečnosti na mou nabídku přistoupila při prvním telefonickém rozhovoru - ty večeře jí tedy vlastně ještě dlužím. V tomto článku byly dokonce citovány jako přímá řeč věty, které jsem prý pronesl při té (neuskutečněné) večeři!

Poklidnou hladinu zčeřil svého času můj vstup do manželství. Pro jistotu jsem dodal některým bulvárním novinám všechny informace sám předem a požádal jsem je, aby se jich držely. Kupodivu dodržely slovo. Ale pak jsem měl tu čest seznámit se na internetových stránkách s názory jejich čtenářů a zděsil jsem se. Většina hlasů se týkala sexu a peněz! A čtenáři své názory dokázali formulovat tak sprostě a hulvátsky, že mi bylo ihned jasno: ano, na těchhle lidech se dá nádherně vydělávat. Jsou omezení a zblajznou jakoukoliv lež a nehoráznost, která jim bude předložena. Jsou to ideální konzumenti bulváru, a je jich hodně.

Nedávno zase - Šíp. Dočetl jsem se, že vztah mezi mnou a mezi mým synem, který převážnou část roku tráví v Anglii, kde pracuje, se ocitl na bodu mrazu kvůli tomu, že jsem se podruhé oženil. Taky jsem se dočetl, že mám sedmadvacetiletou manželku, ale že se poslední dobou ve společnosti objevuju sám, bez ní. A pak závěr: mého syna prý připravila o dědictví.

A teď v čem se toto sdělení odchýlilo od pravdy:

Mezi mnou a mým synem jsem žádné zmrazení nepozoroval, určitě bych si toho povšiml, protože bydlí o patro níž než já a pracuje v Praze 9, a ne v Anglii, protože tady to má blíž do práce. Denně se vídáme a nedávno jsme spolu (navzdory zmrazení?) ukuli plán na jistou spolupráci, který zatím nechceme prozrazovat, na kterou se však oba těšíme.

Manželce není sedmadvacet let, narodila se roku 1977, takže, jestli dobře počítám, je jí třicet. Ale pravda je, že sedmadvacet zapůsobí na čtenáře víc než třicet, tak proč to nenapsat? Jsem nakonec vděčen za jistou ohleduplnost, mohli taky napsat, že je jí čtrnáct. Vsadím se, že většinu jejich čtenářů by to náležitě pobouřilo. Informace, že pokud se někdy objevím ve společnosti, jsem sám, bez manželky, má své kořeny ve skutečnosti, že společnost, kterou s manželkou vyhledáváme, není reportérům Šípu přístupná. Myslím, že by je odtamtud hnali.

No a nakonec - peníze. Pro pracovníky bulváru jsou peníze tím nejdůležitějším, vždyť sami jsou za ně ochotni prodat i čest, a proto jim tak leží na srdci můj majetek. Kromě toho, že jim do toho nic není, lžou a vymýšlí si i v tomto punktu. Kdyby tak tušili, jak skvěle jsem to vyřešil! Vsadím se, že kdybych svůj majetek odkázal redaktorům Šípu, že by se ani vteřinu nedojímali nad osudem ošizeného synka. Ale pro jistotu zde veřejně prohlašuju, že jim nic neodkážu.

Na internetu jsem si přečetl ohlasy čtenářů na tenhle článek a dlužno říct, že příspěvky nejsou bez zajímavosti. Tak například tam kdosi píše, že mezi mnou a mým synem už to delší dobu neklape a na schodech naší vily se míjíme, aniž bychom se pozdravili. Místo dokazování, že to není pravda, položil bych autorovi těchto řádků otázku - a zeptal bych se způsobem jemu jistě blízkým - Jak to můžeš vědět, vole? Jsem na sto procent přesvědčen, že většině čtenářů listu Šíp ani nedojde, že na schodišti soukromé vily se těžko bude vyskytovat někdo, kdo by měl o našem zdravení či nezdravení přehled. Pravda ale je, že se nezdravíme kdykoliv se během dne potkáme, nýbrž jen při prvním setkání. Při těch dalších už má pravdu ten čtenář. Možná, že to myslel takhle.

Je jasné, že tak jako já čtenáři tohoto listu neuvažujou, a sice z prostého důvodu, že uvažování není jejich silnou stránkou. Když se ale my, co přece jen občas uvažujeme, zamyslíme nad složením čtenářů, zarazí nás jedna skutečnost, kterou nejlépe vyjadřují řádky jiného čtenáře, který se mě ve věcech dědictví velmi fundovaně na internetu zastává. Končí svůj příspěvek (za který mu touto cestou děkuji) v tom smyslu, že mohu závěť upravit dokonce tak, že manželka nedostane nic a syn všechno. To však že asi neudělám, vzhledem k tomu, že si se synem nerozumím. Pozor! Rozumný a přemýšlivý člověk tu bezděky zblajzl lež, kterou mu Šíp předhodil. Samozřejmě že si s Jakubem rozumím jako s málokým a že proti mému sňatku nic neměl, jinak by se nenabídl, že nám při něm bude dělat fotografa a jeho choť - moje snacha - by nám nešla svědčit. Goebbelsův výrok, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou, občas zafunguje. Není to nebezpečné?

Abych bulvárním novinám nekřivdil, musím jim přiznat i jednu pozitivní věc, pro kterou budu existenci bulváru rád tolerovat: je to známý fakt, že toto svinstvo je daň, kterou platíme za svobodu slova. A daně se platit musí. A pokud se najdou lidé, ochotní za peníze strpět, že kultivovanější část společnosti na ně pohlíží jako na odpad, počítejme s tím, že tu bulvár bude svou nepěknou úlohu hrát dál. Já vděčím svobodě slova za dobrý pocit, že o lidech, kterými pohrdám, mohu veřejně napsat, že jimi pohrdám, mohu je veřejně usvědčovat ze lží a nazývat je za to nelichotivými jmény - pravda, znám jejich hroší kůži a vím, že plivance, které jim občas uštědří jejich neprávem osočení spoluobčané, jim moc nevadí, jsou na ně zvyklí. Prostě se to utře a jede se dál. A už vůbec si neslibuju od téhle své úvahy, že by si bulvární redaktoři dělali něco z toho, co jim nejspíš opomněla říct maminka, že totiž lhát je hřích. (Touhle větou jsem je jistě rozesmál!) Berte prosím tyhle řádky jako projev mé radosti ze svobody slova, která sice skýtá profesionálním lhářům možnost špinit slušné lidi, ale slušným lidem umožňuje dát profesionálním lhářům najevo své pohrdání. A ještě něco: co se týká bulvárních novin a časopisů, občas si v nich zalistuju, a to, když mi věnujou pozornost. Ale vždy si na to beru gumové rukavice.