CHVÁLA JIZEV (2002)

Napsal: Jiří Suchý

- převzato z webu Pozitivních novin (2006, psáno 2002)



Tyto řádky vznikly o Dušičkách, a proto jsou napsány tak, jak jsou napsány. Já za to nemůžu.
Když mě maminka viděla na mém prvním ochotnickém vystoupení, okomentovala je jedinou větou: No, chlapče, herec z tebe nebude. Svým způsobem měla pravdu. Hraju sice divadlo už téměř půl století, ale většinou hraju sám sebe. Takže herectví proměn do různých postav je mi odepřeno. Práce, kterou na jevišti odvádím, je vlastně jakási atrapa herectví. Tím nechci říct, že nejsem dobrej - nemístná skromnost není můj styl.
Divadlo, které jsem původně přijímal jako náhražku za film, se stalo - znáte jistě tu frázi - nedílnou součástí mého života. Takže povodeň, která se usídlila v karlínském Semaforu, mi natekla taky tak trochu do duše. Proč se tu rozepisuju na toto téma? Protože vděčím té vodě za to, že mi vyvstal důvod k zamyšlení. Věc se má takto:
Ještě v minulé sezóně jsem chodil hrát divadlo tak, jako kdokoliv jiný chodí do jakékoliv jiné práce.
A najednou, na počátku nové sezóny, jsem neměl kam jít. Pracoviště mi zmizelo pod hladinou a mně bylo dopřáno ověřit si onu známou pravdu, že teprve když o něco přijdeme, uvědomíme si plně, jakou to pro nás mělo cenu. Nedovedu si zoufat, to mi naštěstí nejde.
Katastrofy, které se občas do mého života dostaví, komentuju po způsobu Joba: Hospodin dal, Hospodin vzal, jak se Hospodinu zalíbilo, tak se stalo. Šmytec! (Poslední slovo už nepravil Job, to jsem dodal já.)
Tím se jaksi vyrovnávám s prvním atakem té pohromy, ale pak se neustále v myšlenkách vracím k tomu, co jsem nakousl výše: Rána se zahojí dá se říci obratem, ale po ní zůstává jizva. Jizva na duši. Jizva, jak známo, nebolí. Ale nedovolí zapomenout.
To je nejspíš její smysl. A tak s přibývajícími roky přibývají i jizvy - mementa, člověk si je nese životem i s jejich povinností připomínat - tu kamaráda, který odešel dřív, než by měl, tu ztracený předmět, jizvu, která připomíná popel někoho nám blízkého, jizvu, která znamená utopené divadlo, jizvu po žlučníku, který zůstal na operačním sále, ale i jizvu po těžkém životním údobí, jizvu po myšlence, v niž jsme věřili, až jsme přišli na to, že si nezaslouží naši důvěru...
Když takto pěkně zjizveni proplujeme až na břeh života a sečteme všechny ty jizvy, bude to velmi užitečná inventura, která by nám měla připomenout nejen bolesti, jež jim předcházely, ale i všechny hojivé masti, které nám život kdy poskytl.
Tak takhle se mi to jeví, zatímco venku nevlídně poprchává.