GRAMOTINGLTANGL - září 1968

Jiří Suchý: GRAMOTINGL-TANGL

(vyšlo v časopise Jonáš č. 11, 2. 11. 1968, tam převzato z časopisu "Zítřek", zkráceno o úvod a naopak rozšířeno o to, co "Zítřek" zadržel.)

Deska dozněla a já začínám svou první úvahou. Tato moje úvaha začne poněkud neobvykle. Přemýšlel jsem v posledních dnech o tom, co by se stalo, kdybych já, prostý občan malého státu, napsal psaní významnému občanovi velkého státu.

Nejprve mě napadlo, že bych to nedovedl. Protiví se mi fráze a vím, že takovým osobnostem se má psát pomocí frázi. Že je nutno ho ujišťovat odhodláním, že je nutno se zmínit o vzájemné solidaritě obou zemí, je radno označit jevy, se kterými je nutno skoncovat a zmínit se při tom o úplném vítězství a naprostém rozdrcení. - Ne, takhle psát bych neuměl. Svůj dopis bych nesl pravděpodobně v jiném tonu. Třeba takhle:

V Praze, 29.září 1968

Vážený soudruhu!

Vím, že tento dopis nebudete číst, ale píšu ho přesto, jelikož mě blaží, že já, prostý komik z malého Československa, mohu oslovit tak významného muže, o němž mluví celý svět. Blaží mě na tom právě ten socialismus - carovi napsat bych se neopovážil.

Píšu Vám ohledně toho srpnového nedorozumění. Ale na počátku bych Vám chtěl napsat o tom, jak jsem ponejprv slyšel termín "socialismus s lidskou tváří" a jak jsem ponejprv pocítil touhu exponovat se pro něco politického. Nezlobte se na mě, že jsem do té doby byl apolitický, ale "socialismu s lidskou tváří" předcházela u nás éra jakéhosi "socialismu s dřevěnou nohou" - socialismu kulhajícího a vratkého. Tento druh socialismu byl přitažlivý pouze pro ty, kteří ho budovali. My ostatní jsme věděli jen to, že je to socialismus, který, když na to přijde, dovede i popravovat lidi. Takže to vlastně ani socialismus není.

"Socialismus s lidskou tváří" - toto heslo na nás v Československu působilo jako princův polibek na spící Šípkovou Růženku. (Znáte tu pohádku? Jestli ne, nechte si ji někdy vyprávět, možná, že některý z Vašich poradců si na ni ještě vzpomene.) Národ se začal probouzet. Na politické schůze, na které se dosud nechodilo, protože se na ně muselo chodit, se nyní začalo chodit, protože se na ně chodit nemuselo. Lidi se přestali bát, že je někde potrestá za to, že řekli, co si myslí. Začalo se uvažovat o tom, že by se nám v budoucnu mělo vést opravdu lépe. Dvacet let se nám slibovala lepší budoucnost, ale ta jakoby se nechtěla dostavit. A teď najednou se o ní začalo mluvit tak věrohodně a tak fundovaně, že jsme se všichni znovu odhodlali věřit. Víte, vážený soudruhu, ta dosavadní hesla, kterými nás předešlý režim krmil, to byla vlastně jakási mystika - socialistická mystika. A nám často připadalo konkrétnější věřit v království nebeské po smrti, než v socialistický ráj, od kterého jsme se neúprosně vzdalovali. A najednou přišel "socialismus s lidskou tváří".

Vy, vážený soudruhu, vidíte kolem sebe neustále spoustu lidských tváří a vůbec se Vám nedivím, jestliže se při Vašich starostech nad nimi příliš nezamýšlíte. Ale zkuste si jednou vybrat z toho množství jednu tvář, nějakou netypickou - třeba tvář děvečky, která Vám bude předávat kytici, až navštívíte některý závod. Vryjte si ji do paměti a až budete sám, třeba před usnutím, zkuste si ji vybavit. Zkuste si vzpomenout na její souměrnost, čistotu, na její upřímný pohled a na její úsměv.

Přísahám Vám, vážený soudruhu, že my v Československu toužíme po socialismu právě s takovou tváří. A všichni zde víme, že máme předpoklady takový socialismus vytvořit. Náš národ odjakživa hodně trpěl - jsme příliš malý stát, položený na tak nevýhodném místě v srdci Evropy, takže si na nás občas někdo troufne. Jako jsou některé země náchylné na zemětřesení, my jsme a zřejmě už budeme náchylní na různé zásahy ze strany nepřátel i přátel. Tato skutečnost - to neustálé jitření - dává našim lidem obrovskou sílu budovat věci krásné, v těch okamžicích, kdy je nám to umožněno.

Vaši vojáci a vojáci Vašich přátel sem přijeli nedávno likvidovat kontrarevoluci. Marně si lámu hlavu, kdo by mohl u nás být kontrarevolucionářem. Snad nějaký fašista? Nedovedu si představit, že by ve Svobodově a Dubčekově republice strpěli lidé mezi sebou fašistu nebo kohokoliv jiného,kdo by chtěl rozbourat tu právě zrozenou vidinu humanistického socialismu.

Nebo snad stoupenec předlednové éry? Těm přece Vy neříkáte kontrarevolucionáři. A kromě toho je jich u nás poměrně málo - o tom se dobře přesvědčili Vaši vojáci. (Zkuste si vybrat mezi těmi vojáky, kteří byli u nás, několik schopných vlastního úsudku a vyzvěte je, aby Vám řekli popravdě všechno, co viděli.)

Myslíte si, že tu kontrarevoluci chtělo způsobit několik členů Svazu spisovatelů? Řekl bych, že se Vám jejich názory, hlásané po lednu 1968 a konečně i před tímto lednem, nelíbily příliš. Objektivně vzato, jejich polemika s Vašimi orgány byla často vedena s oboustranným hněvem a rozhořčením. U našich spisovatelů by se to dalo vysvětlit a omluvit tím dvacetiletým nuceným mlčením. I na Vaší straně by se to dalo jistě nějak omluvit - bydlím příliš daleko od Moskvy, než abych dovedl posoudit jak. Ale vím z Prahy, že ti naši "rozhněvaní mužové" neměli ani chvíli namysli to, z čeho byli nařčeni: návrat ke kapitalismu, nepřátelství s Vámi. Budete-li si přát, dokážu to dalším dopisem.

Konečně by ještě mohly připadnout v úvahu zahraniční nepřátelské živly. Máte pravdu, když tvrdíte, že jsme o nich třeba ani nemuseli vědět. Ale ujišťuji Vás, že tisk a rozhlas byl v oněch kritických dnech v srpnu pouze v našich rukou. Byly to rozechvělé ruce překvapených a zaskočených lidí, lidí, které osobně znám a o kterých vím, že jim nešlo o nic jiného než o ten zmíněný socialismus s lidskou tváří. Že volili v době obsazení výrazy a taktiku, která nezněla Vašim uším přátelsky, dá se snad za této, zvláštní situace pochopit. Rozhodně chtějí-li novináři Vaší země urážet city našich lidí, ať dále pokračují v tvrzení, že se český a slovenský národ v srpnových dnech svěřil pod ochranu fašistických živlů.

Vážený soudruhu, pomiňme teď to, v čem se neztotožňujeme, a pozastavme se u toho, v čem jsme zajedno. Vy ani my netoužíme po starých světa řádech a naše nenávist k fašismu je stejná. Jeden český básník tvrdí, že cesty mohou býti rozličné, jenom vůli mějme všichni rovnou. A to je vlastně to, oč mně v tomto dopise běží.

Omlouvám se za ten dopis, je nejspíš poněkud dlouhý a únavný, ale vzhledem k tomu, že ho nebudete číst, nevyčítám si jeho vznik tolik. Kdybyste ho však přece jenom někdy četl, nemusíte mně samozřejmě odepisovat, máte jistě spoustu nekonečně důležitějších starostí. Ale prosil bych Vás, abyste mi dal vědět jiným způsobem: Až někdy vstoupíte někde na tribunu a uvidíte kolem sebe kamery filmových týdeníků, pohlédněte prosím Vás do těch kamer, usmějte se a jen docela lehce přimhuřte levé oko. A já budu za pár dní v biografu vědět, že jste to mé psaní četl a budu v duchu doufat, že jste třeba s něčím i souhlasil.

S pozdravem
Jiří Suchý, komik, ČSSR.

Tak takhle nějak bych to napsal a vyplaceně poslal na příslušnou adresu. Pak bych začal chodit do biografu.

Ten dopis však neodešlu. Vím, že se nehodí mluvit se státníkem takovýmto způsobem. Kdyby to šlo, nač by tady byli diplomaté se svými notami a se svými poselstvími? Vím, že to nejde, takhle se domlouvat, ale nemohu se zbavit pocitu, že kdyby to šlo, bylo by na světě daleko líp.
A na závěr si pusťte, prosím Vás, tu desku, kterou máte nejradši. Nebudu Vám dneska mimořádně do toho mluvit, vyberte si sami.