1970 - 1979
Začátek 70. let byl pro Semafor velmi smutný a znamenal téměř jeho konec. Po Šlitrově smrti Jiří Suchý uvažoval, že divadlo zavře, navíc se politická a kulturní situace překlopila do studené normalizace a nastaly těžké chvíle. Suchý odmítl odvolat své dřívější postoje, nepodepsal antichartu a emigrovat odmítl. Díky tomu mu ale nastaly zlé časy. Komunisté si netroufli Semafor přímo zavřít (ačkoliv na pár dní k tomu skutečně došlo), protože jeho popularita byla přeci jen příliš velká. Suchému přestaly vycházet knihy (už vysázený Ďábel z Vinohrad byl stornován a sazba rozmetána), nesměl do rozhlasu ani do televize, desky sice čas od času vycházely, ale v malých nákladech a oproti minulosti velmi sporadicky. Nicméně tohle všechno Suchého posilovalo v tom, aby divadlo vedl dál. Oslovil Ferdinanda Havlíka, zda by se stal novým skladatelem divadla a připravili první hru bez Šlitra, dvoj-představení Básníci a sedláci / Revizor v šantánu.
Básníci a sedláci / Revizor v šantánu
První půlka byla crazy koncertem Havlíkova orchestru, druhá část byla spíše poetická, složená z posledních písní Šlitra, Suchý hrál v hlavní roli s malou Monikou Hálovou a sekundovaly mu Věra Křesadlová, Petra Černocká a Miluška Voborníková. Zájem o Semafor nepolevil, hlediště bylo plné, nicméně po další hře, vynikajících Čarodějkách, snad i vlivem celkového zklamání nad vzniklou a stále více usazenou politickou situací, došlo k lehké ztrátě zájmu o kulturní dění. Normalizace tehdy dopadla už natvrdo, v čehož důsledku se rozpadly všechny přední beatové skupiny (Flamengo s Mišíkem, George & Beatovens s Novákem, Framus Five s Prokopem…), přední spisovatelé (Hrabal, Kliment, Vaculík, Škvorecký, Kundera…) buď nesměli vydávat knihy nebo rovnou emigrovali. Mizeli nepohodlní herci z obrazovek, mizela divadla, mizeli politici i novináři. Naštěstí jen z života kulturního, ne jako v letech padesátých, kdy šlo mnohdy i o život. I Jiří Suchý znovu váhal, zda vést Semafor dál, říkal si, že jestli další hra nevyjde, divadlo zavře.
A v té situaci vznikla Kytice.
Kytice
Ferdinand Havlík dodal vynikající muziku a vzniklo představení, kterého se odehrálo nejvíce repríz v celé éře divadla (s obnoveným uvedením hry v 90. letech to bylo více jak 700x). V Kytici se objevilo desítky herců, nových i stávajících. Zpíval zde Michal Prokop, Hana Zagorová, Jiří Helekal, Věra Křesadlová, duo Saze, C&K Vocal, výrazněji se projevil někdejší Suchého asistent Jiří Datel Novotný a především také dva nové objevy Semaforu. Jednak na pohled křehká blondýnka Jitka Molavcová, která prošla konkurzem do divadla v roce 1970 jako šansonová zpěvačka. A pak také Josef Dvořák, dříve člen Kladivadla, který se Suchým spolupracoval už na filmu Nevěsta. Během zkoušek Kytice už byl členem divadla, ale neměl ještě žádnou svou roli. Jednou zaskočil při zkoušce jedné z balad jako polednice a od té chvíle byla role jeho.
Kašpar, Melicharová a Baltazar
Suchý v té době měl jako jevištního partnera dětské hvězdy Semaforu, především Moniku Hálovou, ale nechtěl to tak napořád, protože mu vadila absence jakékoliv improvizace. Teď ale vycítil, že má vedle sebe dva herce, mezi kterými to výborně funguje, a rozhodl se zkusit nahradit někdejší hereckou dvojici S+Š novým triem K+M+B, tedy Kašpar, Baltazar, Melicharová. Vznikla dvě představení Zuzana v lázni a Elektrická puma. První byla opět variace na někdejší Zuzany, ale tentokrát více divadelní, poměrně rockové písničky, které zpívala nová generace zpěváků jako Petr Novák, Karel Černoch nebo Petra Janů, byly prokládány vtipnými dialogy mezi touto trojící na téma slavných obrazů. A obdobně jako kdysi vsadil Suchý všechno na dva herce v Jonášovi, v Elektrické pumě, svérázné parodii na anglické bondovky, hráli všechny role jen Molavcová, Suchý a Dvořák. Mezitím Supraphon po dlouhé době (a na dlouho i naposledy) zareagoval a natočil představení Kytice, kterou vydal v luxusním vydání jako 3 LP desky v boxu s přiloženou knihou s libretem.
Elektrická puma
Nové trio K+M+B fungovalo skvěle, na pódiu to jiskřilo a lidé obě představení bezpečně vyprodávali. Nicméně neexistovalo dlouho a to z velmi jednoduchého důvodu, diváci se sice ohromně bavili při kontrastním herectví neuvěřitelně energického Dvořáka a na druhé straně poeticky zamyšleného Suchého, jenomže Dvořákovi tento styl nevyhovoval. Jeho cílem byla komika typu Vlasty Buriana, rád improvizoval, měl rád rychlé výměny, kdežto Suchý vyznával spíše přemýšlivý typ Jana Wericha. Trojice se tedy rozpadla, bohužel ale poněkud nešťastně. Režim na Semafor, resp. na Suchého nezapomínal a bojoval proti němu na veřejnosti nenápadně zato podle. Semafor tehdy už byl jevištěm dvou skupin: Suchého a Šimka, ačkoliv po smrti Grossmanna se Šimkova poetika změnila a posunula k masovějšímu publiku, což se Suchému nelíbilo. Ale neměl už v rukou moc s tím cokoliv udělat a někdejší hosté byli v Semaforu doma. Ferdinand Havlík, na krátkou dobu dokonce ředitel divadla, dal Šimkovi výpověď, ten ji ale nepřijal, a naopak Havlík vzápětí opustil ředitelský post. Josefu Dvořákovi komunističtí funkcionáři (v postavě nového ředitele Jan Budlovského) navrhli, aby se ujal vedení divadla a založil si navíc vlastní, třetí skupinu. Dvořák sice odmítl vedení a řekl to Suchému, ale neodmítl založení vlastní skupiny, a to už Suchému neřekl a začal v divadle zkoušet novou hru Má hlava je včelín. Toto „nedorozumění“ mezi ně postavilo zeď, která po roce 1989 vedla k výpovědi Dvořákovy skupiny z divadla. Semafor se tedy rozdělil na třetiny a Suchému ubral další večery na hraní, o což režimu šlo. Navrhli obdobný plán i Jitce Molavcové, slíbili jí autorský tým a zázemí na půdě Činoherního klubu, ale Molavcová jasně odmítla a zůstala se Suchým. Ostatně dobře tuto situaci popisuje Jan Kolář ve své knize Jak to bylo v Semaforu. Jasně se tehdy rozdělily uzavřené herecké týmy, což se projevilo později v roce 1990 „převratem v Semaforu“.
Sladký život blázna Vincka (foto J. Šmíd)
Jsme ale v polovině 70. let, Suchý se vrací k osvědčenému stylu a uvádí Sladký život blázna Vincka, což je vynikající hra stylově v duchu někdejšího Jonáše nebo Benefice, hrají v ní třeba Bára Štěpánová nebo mladička Lucka Krecarová, ze které jednou vyroste Anna K. Následující nová hra Skleněné prkno byla ovšem zakázána tolikrát, až Suchého přestalo bavit ji neustále přepisovat a frustrován ze situace obnovil „neškodného“ Člověka z půdy, navíc posunutého i pro dětské publikum. Byla to trochu z nouze ctnost, ale lidé byli v Semaforu vděční za cokoliv a nakonec Člověk z půdy byla dobrá hra, o tom nebylo pochyb.
V roce 1977 zorganizoval Suchý v Lucerně akci k výročí uvedení Vest Pocket Revue, vystoupil na pódiu po letech s Janem Werichem a televize zabedněně odmítla tento večer natočit (možná kdyby věděli, že je to poslední vystoupení Wericha na jevišti, rozhodli by se jinak, ale v tehdejších poměrech možná stejně ne). S Janem Werichem Suchý v 70. letech vůbec spolupracoval více, natočili spolu silvestrovský rozhlasový dialog v hravém duchu dadaistických slovních hříček (který se nakonec pochopitelně neodvysílal) a hlavně se s Werichem dohodl, že jej obsadí do malé role v nové hře Smutek bláznivých panen. Werich se nemohl rozhodnout, už na tom zdravotně nebyl dobře, hra se mu chvílemi nelíbila, chvílemi byl naopak nadšený… Nakonec ale na Suchého apelovala Werichova žena, aby to nechali být, že na tom Jan je zdravotně špatně a pravidelné vystupování by už nezvládl.
Suchý & Werich, Lucerna 1977
Každopádně Smutek bláznivých panen byla vynikající hra s lyricky snovým podkladem, celý děj byl vlastně lehce nadpřirozený, Suchý se trochu vracel ke kdysi odmítnuté Sektě, ale tentokrát už hru postavil zkušenějším divadelnickým okem (také se odehrálo 252 repríz). Do hlavní role – vlastně poprvé – obsadil Jitku Molavcovou. Stejně jako z Blázna Vincka ani z Bláznivých panen zprvu nemohla vyjít žádná skladba na desce, teprve osm let po premiéře vyšel u firmy Panton singl s písněmi Noční song a Bar. To ale tehdy bylo bohužel zcela normální…
Končilo asi nejtěžší desetiletí existence divadla, ve kterém se ho snažilo zničit mnoho lidí, ale naštěstí bezúspěšně.
Smutek bláznivých panen