RECENZE TEN PES JE VÁŠ (1970, Jonáš)

Recenze představení Ten pes je váš? Od Antonína Jelínka, uveřejněná v časopise klubu Jonáš č. 25 (1970)

TEN PES JE NÁŠ
Protože jsme to my - komu se Jiří Suchý dívá při rozhovoru upřeně na špičku nohy, a jsme to my, kdo se pomalu točíme, když u svého úpatí nespatříme nic. A svět se hned jeví jinak, jsme podníceni ke hře a hrajeme si. A ta trocha poezie, která nikoho nezabíjí, ale oživuje, je u Suchého vždycky hravá. Myslel jsem na to zejména na nedávné besedě v klubu, kde se Suchý setkal s Jaroslavem Seifertem. Hle, dva představitelé poetismu, byť jeden v doslovném, historickém slova smyslu a druhý ve smyslu širším, ale nezanedbatelném. A není rozhodující, že se Suchý prohlašuje za ne-básníka; ostatně poetismus velmi programově porušoval pravověrné hranice poezie a dělal s ní všechno, co ses ní dělat dalo, jen nechtěl opakovat její předchozí podoby. Uvnitř žil ovšem dvojí nadějí: nadějí v civilizaci, kterou se inspiroval a kterou polidšťoval, a nadějí v takovou společenskou přeměnu, jejíž výslednicí bude štěstí člověka. Byl to po první světové válce silný proud a jeho dobové vazby jsou velmi rozvětvené.
Všimněte si, že v umění po druhé světové válce je všechno možné kromě prvku uvolnění a hravosti. Tónina naší éry má jiné předznamenání.
Suchý má se Seifertem mnoho společného, i ty Kamarády, o nichž napsal důležitou (dá se to tak říci?) píseň, jíž uvádí i svůj poslední pořad "Ten pes je váš". A prosazuje je (a prosazuje tedy i sebe) i tehdy, kdy (dovolte) poetismus nevytváří proud a kdy i vazby současného umění jsou jiné. Tím je Suchý silný - ale tím více se také o něco opírá, zjevně třeba v "Nevěstě".
V jevištní skladbě a v jevištním projevu je zřetelněji svůj a nepřestal jím být dodnes, ať se od jeho a Šlitrova divadla odštěpovaly jakékoliv jiné a jakkoli úspěšné tendence. Obnovil a obnovuje i v představení, které je záminkou k této poznámce, lyrický humor anebo humor lyriky, samozřejmě osobitý: jaký je doménou jeho písňových textů, z nichž každý je uzavřen, v sobě, ale který se má nyní stát podstatou a vyústěním celku komplikovanějšího, jevištní skladby, představení.
Přijměme na chvíli pokus o počáteční pojmové srovnávání. Poetistický jevištní projev byl velkou členitou metaforou. Ve všech složkách, v textové, hudební, taneční i výtvarné sledoval jediné: maximální lyrické okouzlení (viz třeba libreta Nezvalova). Detail: ten pes je váš? Už počáteční impuls míří jinam a přitom chce zachovat všechny hodnoty poetické hry. I metafora je rozvedena: Suchého zaujme "krajní dialektičnost" jevů, barokní sloup a dvojplošník.. Kdysi by to byl podnět přo stejnorodý řetězec metafor, pro metaforické souvětí. Suchý udělá všechno pro to, aby původní, jako by mimochodem řečený nápad pro nás v hledišti, spojil textově, režijně, zvukově. Víte, že to jde k sobě a proč to jde k sobě, prožijete jako by logický spoj, a přesto to všechno trvá jaksi rozloženě. Ta syntetická hra není možná - něco ji přesahuje a něco jí chybí. Je to hra s ne-hrou. Napětí je v něčem jiném než v tom, zda "do nepravostí rázně tepat" anebo netepat; této fazóně Suchý skutečně nikdy nepodlehl, ačkoliv by mu to tehdy i jindy vyneslo dočasný potlesk. Trpaslík z Prosečnice je však trvalejší, protože je v řadě oříšků, které stojí za rozlouskávání pro svou výživnost. Představení "Ten pes je váš" má výborná místa, ale oříšek jsme louskali nakonec rozpačitě. Co nechybí Suchého písni, chybí jeho pořadu, totiž pointa, vrchol, který se dostavuje i po nenápadné, jako by nesouvislé, ale přece jenom řadě. Suchý připravil první a poslední písní rámec. Ale při všech jeho výstupech byla za ním táž těžkopádná secesní koláž předmětů (i když zpíval s poeticky secesním hracím strojkem, i když se kouzelně pozdravil při vstupu s kostýmem apod.), bez ohledu na textovou situaci byly zpěvačky v týchž kobercových kostýmech a textová situace se pohybovala samotíží, ačkoli by měla sama sebe stavět.
Něco tu přesahuje a něco tu chybí. Chybí, možná, domyšlení vlastních možností.

Antonín Jelínek