DVAKRÁT Z KARLÍNKU (I.Kott)

Psáno pro časopis Jonáš klubu, květen 2012


Vydavatelství Indies Happy Trails Records ve spolupráci s režisérem Jiřím Vondrákem a divadlem Semafor pokračuje v mapování semaforské historie prezentací obrazových záznamů her na DVD discích. Dva tituly, které nyní vycházejí, měly premiéru v druhé polovině 90. let.
Poslední hrou inscenovanou divadlem Semafor v jeho dočasném útočišti, jímž se od sezóny 1993-94 stalo Divadlo K (dnes Komedie), byl komorní muzikál VÍKEND S KRAUSOVOU, jehož premiéra se konala 9. května 1995. Hra byla nastudována v režii Ladislava Smoljaka a zůstala na repertoáru i po přestěhování divadla do nově vybudovaného divadelního prostoru v suterénu Hudebního divadla v Karlíně koncem roku 1995. Její úspěšné uvádění ukončila po 255 reprízách až ničivá povodeň v roce 2002. Dvě hlavní postavy, podnikatele Leopolda Filipa (Jiří Suchý) a jeho sekretářku Sylvii Krausovou (Jitka Molavcová) doplňuje zpěvačka Judita, představovaná až do jara 1996 Olinou Patkovou. Ta se v té době ovšem chystala na mateřskou dovolenou, takže byla do hry přizvána Denisa Kubová střídající se s Olinkou od 27. dubna do 24. května, od kdy již zůstala v této roli sama.
Nahrávka hry pořízená Otou Richterem 19. září 2000 původně jen pro dokumentární účely divadla je natolik kvalitní, že dokáže divákovi perfektně představit celé představení včetně děkovaček a přídavků.
Ústřední postava příběhu, sekretářka slečna Krausová, je osoba velmi bezprostřední, neberoucí si ve svém slovním projevu žádné servítky, čímž odrazuje svému šéfovi, výrobci pouzder, některé zákazníky. Měla by proto dostat výpověď, ale Leopold Filip není v této otázce dostatečně rázný, což mu má jeho přítelkyně a občasná zákaznice Judita za zlé. Dialogy a slovní přestřelky jsou prokládány písničkami, k nimž hudbu komponoval Ferdinand Havlík. Texty některých písní se vztahují přímo k ději hry a jsou jakousi výčitkou či stížností na chování prostořeké Sylvie, ale jsou tu i písně obecněji zaměřené a dodnes aktuální, jako je hned ta úvodní o dialektice a rozkrádání, nebo podzimní či zimní song s chytlavou melodií zpívající o nevlídném počasí, kluzkém terénu, teple domova a těšení se na jaro a slunce. Je tu také píseň věnovaná Paganinimu a objevuje se i rytmický, rozverný popěvek Kilimandžáro hopsasa zpívaný Leopoldem a Sylviií převlečenými při "slavnostní večeři" za arabský pár. Dramatická příhoda rámuje přestávku. Leopold nastoupí do výtahu doprovázen Sylvií, jejíž vinou se rozjetá zdviž zastaví a oni jsou nuceni tam strávit noc. Když se po přestávce probudí, je již ráno a oni zjišťují, že jsou v poschodí, do nějž chtěli dojet, a část dalšího děje se pak odehrává v Leopoldově bytě. Následně dojde ke skandálu na Leopoldově přednášce a v závěru se všichni tři sejdou v jazzovém klubu Ellington (dříve závodní klub Družba), kde se Sylvie usmíří s Juditou a hra může dospět do úspěšného finále. V této fázi také slyšíme z reproduktoru hlas Ladislava Smoljaka podávající informace návštěvníkům klubu.
Zajímavé bylo dění kolem výtahu. Původně se na jevišti objevilo bytelné zařízení s parametry skutečného výtahu, který se rozjel a po zásahu slečny Sylvie se zastavil asi ve výši jednoho metru. V této poloze se odehrálo finále první poloviny a po přestávce už byla kabina zase v úrovni podlahy a oba nedobrovolní nocležníci mohli vystoupit. Ovšem při jednom představení na podzim 1995 se výtah sice rozjel, zastavil se, ale v této poloze nesetrval a prudce sjel dolů. Nastalo leknutí na jevišti i v hledišti, kde tehdy zcela náhodou seděli také manželé Matuškovi, ale Jiří Suchý a Jitka Molavcová se nenechali vyvést z role a zbývající minuty první poloviny dohráli a odzpívali podle scénáře. Zlobivý výtah se pak přestal používat a byl nahrazen jednoduchou stylizovanou kabinou, jejíž pohyb je za pomoci světla simulován naprosto geniálně, což je na videonahrávce dobře vidět. Divák se seznámí i s doprovodným kvartetem, které po většinu představení hraje v zadní části jeviště za průsvitným závěsem, ale v závěrečné scéně se v plné kráse objeví jako kapela klubu Ellington. V průběhu repríz došlo v obsazení kapely k jedné změně, když pianistu Pavla Peřta vystřídal Zdeněk Kučera. Toho také vidíme na obrazovce, zatímco Pavlova tvář je zachycena na fotografii na obalu disku.
Záznam představení je obohacen o dva bonusy, v nichž Jiří Suchý a Jitka Molavcová svými vzpomínkami doplňují divácký zážitek. Zde se dozvídáme, že jistou inspirací k napsání této hry byla americká hudební komedie uváděná v divadle Semafor pod názvem Každý má svého Leona od listopadu 1982 (114 repríz). Ačkoli v této hře vystupovaly pouze dvě postavy, dokázala diváka zaujmout, což vedlo Jiřího Suchého k nápadu zopakovat si něco podobného a to nejen herecky, ale i autorsky. Počet repríz i pořízený záznam jsou důkazem toho, že se to dokonale zdařilo.
Jitka Molavcová připomíná autora výtečné hudby Ferdinanda Havlíka a také se zmiňuje o výtahu a jeho havárii. Mýlí se ovšem když se domnívá, že k tomu došlo až po povodni. To už se Víkend neobnovil a Semafor se nevrátil do divadla Komedie.
Druhým nabízeným titulem, jehož zrod a celá existence jsou už spjaty s Karlínkem, je PRÉ s podtitulem Revue z polepšovny, což je charakteristika velmi výstižná, protože tento kus – především ve druhé polovině – více než hrou je výpravnou přehlídkou písní a scének, do níž původní text Jiřího Suchého poupravil režisér Jiří Menzel. Premiéra se konala 9. března 1999 a ze záznamu pořízeného 6. června 2002 je patrné, že ani po třech letech uvádění neztratila nic na divácké oblibě a pokud by o dva měsíce později nezasáhl divadlo katastrofální vodní příval, určitě by zůstala na repertoáru minimálně další sezónu a počet repríz by se nezastavil na devadesáti.
Na rozdíl od hry předchozí bylo obsazení Pré velmi početné. Ředitel polepšovny Břitký, jeho pomocník pan Artur, tři chovanky, tři chovanci a nová vychovatelka Karolína – to je celkem devět osob, přičemž některé role měly alternace. Vedle ředitele v podání skvělého Václava Kopty je nepřehlédnutelnou postavou Jiří Just v roli užvaněného Artura. Jiří je zároveň autorem většiny promluv této svérázné figury. Mezi chovanci je uznávanou autoritou služebně nejstarší z nich – Dvojka v podání Jiřího Suchého, jehož malá přednáška o rozvíjení fantazie zabrousí dokonce k surrealismu ve výtvarném umění. Jeho jevištní partnerka Jitka Molavcová se na scéně objeví až v polovině první části jako přísná vychovatelka hojně využívající svého "talismanu", což právě při natáčení pocítil Jiří Suchý víc než bylo původně zamýšleno. Ve zbývající pětici chovanců zaujal tehdy mladý nováček Martin Hranáč, pohybově a pěvecky velmi nadaný, ovšem vyznačující se až přehnanou snahou o vyniknutí. V současnosti z této sestavy "lepšenců" působí v Semaforu už jen Markéta Zehrerová.
Komponování hudby se ujal Jiří Suchý a písně Proč je ten dům tak šedivej, Housle a celesta, Co je to pré nebo Jsem hvězda občas zaznějí v Semaforu dodnes. Je také třeba zdůraznit, že veškeré zpívání bylo na živo, bez mikrofonů, neřkuli mikroportů, které tehdy divadlo ještě nemělo. Stejným způsobem byly interpretovány i acapelové přídavky ústřední dvojice.
V bonusu natočeném převážně v sluncem ozářené zahradě hovoří Jiří Suchý o historii hry Pré, kterou napsal aniž by kdy byl v polepšovně, přestože mu s ní bylo v dětství vyhrožováno.
Na obalu alba došlo k jedné drobné chybě, když byla v seznamu postav opomenuta Sedmička představovaná Lenkou Kurkovou. Ta nejen že dobře hrála, zpívala a smála se, ale při děkovačce přispěla k všeobecnému veselí díky svému pejskovi, který na ní vždy trpělivě čekal v šatně, ale po finálové písni byl vypuštěn a nadšeně za svojí velitelkou vběhl na jeviště, kde se dožadoval pomazlení. Nutno ale dodat, že v závěrečných titulcích Lenka nechybí, takže trpělivý divák sledující záznam až do konce má informace kompletní.

Ivan Kott