RŮŽE A SKLENĚNÝ ORCHESTRION (I.Kott)

Pro časopis Jonáš klubu, napsal Ivan Kott, 27. 11. 2010

Ve středu 24. listopadu proběhla v divadle Semafor premiéra dalšího představení ze vzpomínkové série připomínající, jak těch padesát let existence divadla rychle uteklo. Nový titul DAL SI RŮŽI DO POLÍVKYvychází především z her Dr. Johann Faust, Praha II. Karlovo nám. 40 a Sekta, ale jsou tam i písničky z představení Pokušení sv. Antonína, Recital 64, Dobře placená procházka, Benefice, Tak co pane barone, Smutek bláznivých panen, Vynálezce korzetu a Pré. Jsou tu rovněž písně dříve do her nezařazené a tři novinky napsané Jiřím Suchým pro toto představení. Poutníkem, který celým večerem prochází, informuje publikum a zpívá, je Petr Macháček opatřený holí a ošuntělým cylindrem. S ním si přiběhla zazpívat Sádlo na chleba skautka Petra Janková se svojí partou, a ti sklidili první velký aplaus. Líbil se i následující Svetr z ostnatýho drátu v podání Marty Sovové a Veverka recitovaná, zpívaná a baterkou osvětlovaná Zuzanou Smijovou. Bouřlivého potlesku se dostalo Jolaně Smyčkové za Minutový valčík, stejně jako celému ansámblu za finále první poloviny převzaté z Fausta. Výborně vyzněla i konverzace německé společnosti v hotelu Alcron, překvapivě méně zabraly monology německých hereček. Ten první o panně jménem Maud přednesla Vanda Hauserová, druhý o herecké kariéře, fotografiích a válečných tragédiích proložený zpěvem písně Mein Lieblig ist ein Kapitän zněl z úst Jolany Smyčkové. Obě byly výborné a musíme doufat, že publikum reprízové bude vnímavější než premiérové.
Dekadentní blues a odhalování pomníku gardového seržanta Kovaljenka z úvodu poloviny druhé – to je tragikomické připomenutí naší poválečné minulosti. Od krutého realismu se pak představení vrací k surrealismu zmíněnému na počátku poutníkem, a jsme u hry Sekta. Ač je zde zdůrazněna její neúspěšnost, ukázky z ní u publika výborně zabíraly, hlavně písně a dialog Mahuleny a jejího Fámula. Ovšem nejmohutnější bouři potlesku vyvolal dlouhý song původně zařazený do Vynálezce korzetu. Pojednává o jednom trapasu, který se však oběma aktérům v závěru zalíbil, a jmenuje se Pardon madam. Výborná je ale i novinka Krajina podivných skutečností (zpívá Petr Macháček a Zuzana Říhová), Jsem hvězda ze hry Pré (Petra Janková) a scénicky zaranžovaná Podivná hodina, kde si s většinou souboru a svojí paní Jolanou zahraje i pudlí dáma Pepina. Pro finále je použita píseň Jak se plaší zlé sny ze Sekty, jejíž doprovod obstará nejen semaforské muzikantské kvinteto, ale i celý soubor hrající na šedesát lahví umístěných na jevišti a naladěných přesnými dávkami vody. Tento nápad Jiřího Suchého se báječně osvědčil a vyvolal nejprve překvapení a pak uragán nadšení.
Do představení se úspěšně zapojila i Jana Fabiánová, tentokrát však nikoli akcemi na jevišti, ale návrhy kostýmů, z nichž některé jsou opravdu hodně vynalézavé, a to jak směrem k eleganci, tak k milé ztřeštěnosti. Pestrou barevnou paletou použitých materiálů tak dotváří vizuální dojem z jednoduché, ale velmi nápadité scény s dominujícím velkým obrazem, jejímiž autory jsou Jiří Suchý a Jaroslav Svoboda.

Ivan Kott