POD PATRONACÍ SVATÉ NITOUCHE (I.Kott)

Pod patronací svaté Nitouche
aneb
Špek a marmeláda

Recenze pro časopis Jonáš klubu, napsal Ivan Kott

Na repertoáru divadla Semafor se po Lysistratě objevuje další tradiční titul, tentokrát dokonce hudební. Je to slavná opereta MAM´ZELLE NITOUCHE, kterou Jiří Suchý upravil a přetvořil pro semaforské jeviště. Do libreta Alberta Millauda a Henriho Meilhaca, které v minulosti do češtiny přeložil a upravil Oldřich Nový, zasáhl Jiří Suchý dost podstatně, když poněkud pozměnil děj, který navíc oproti originálu posunul o několik desítek let kupředu, připsal nové scénky a vymyslel finále, předjímající nové hudební styly. V něm zasáhl autorsky i do hudby songem pro scatující sestru Beatu, jejíž rýmou poznamenané role se výborně zhostila Olinka Patková. Melodie Florimonda Hervého zůstaly zachovány, dostaly však modernější, neoperetní kabát, a to jim určitě prospělo, což může divák posoudit při porovnání s několika úryvky skutečných operetních árií v podání divadelního ředitele představovaného Jiřím Štědroněm, hrajícím ještě další tři postavy. V rolích jeho divadelních sboristek se střídá šest tančících a zpívajících dívek, z nichž jen Lucii Chlumskou už známe z předchozího působení v Semaforu, ostatní tváře jsou nové. Neobjevují se ale jen v divadle, v úvodu je vidíme co by chovanky penzionátu U vlaštoviček, a když se Floridor s Denisou nedobrovolně ocitnou v kasárnách, stane se z nich pánské osazenstvo důstojnického kasina. V něm se také mihne jeden obyčejný voják, jak vystřižený z nějakého staršího francouzského válečného filmu, v podání Martina Weigerta. Úsloví o tom, že není malých rolí, naplňuje také Štěpánka Perková, která se jako divadelní uklízečka sice na scéně objeví jen na okamžik a řekne jednu větu, ale ohlas na její výstup je velmi srdečný.
Pojďme už ale k rolím hlavním. Varhaníka Célestina alias skladatele Floridora skvěle představuje Michal Stejskal, který zde má možnost uplatnit svůj školený tenor a přirozenou noblesu. Slečnu Denisu neméně skvěle ztvárňuje Vanda Hauserová, která se na tuto roli výborně hodí, protože před matkou představenou dokáže být vzornou a zbožnou chovankou klášterního penzionátu, ale v divadle i v důstojnickém kasinu se mění v dívku, s níž šijou všichni čerti. Jejím rodinou přisouzeným nápadníkem je Václav Kopta, který výborně zpívá a navíc dokáže opět uplatnit svůj vrozený cit pro komiku. V roli hvězdy divadla Pontarcy madam Corinny se střídají Veronika Kubařová a Lucie Černíková, obě báječné jak v pasážích pěveckých a tanečních, tak ve scénkách láskyplných i zuřivých. A pak tu máme dvě role, které oproti původní verzi nabývají větší důležitosti. Je to matka představená neboli abatyše kláštera svaté Nitouche, a její bratr, major Alfréd Chatteau-Gibus, které samozřejmě nemůže hrát nikdo jiný než Jitka Molavcová a Jiří Suchý. Pro ně také vznikly nové dialogy, v nichž abatyše kárá svého světským radovánkám se oddávajícího bratra, a také dva duety. Ten první je věnován sporu duše s tělem a ve druhém se zpívá o marmeládě a špeku. Major samozřejmě preferuje pořádný kus slaniny, zatímco jeho sestra, která ve volném čase zpracovává ovoce z klášterní zahrady, v jedné sloce říká: Zavařenina ta má duši/ Má svoji duši ovocnou/ To tajemství však sotva tuší/ Hovado s duší nemocnou. Ale nutno podotknout, že v závěru dojde k názorovému smíření, abatyše tajně ochutná špek a pan major si zamlouvá pár skleniček marmelády z příští úrody.
Nová hra divadla Semafor nabízí i jednoduchou, ale velmi zdařilou výpravu, a také přehlídku zajímavých kostýmů, obojí podle návrhů Jiřího Suchého. Pokud jde o klášter, vypadají Jitka Molavcová a Olinka Patková v řádovém odění neobyčejně elegantně, a také mladým chovankám jejich střízlivé, šedé oblečení velmi sluší. Michal Stejskal střídá nenápadné odění klášterního varhaníka s večerním gala, když k prvému převlékání dochází už během předehry, a hvězda jeho operety Corinna má sexy kostým v barvách černé a bílé. Její sborové partnerky jsou oblečeny velmi úsporně, po vzoru revuálních girls let dvacátých, a jejich barvou je oranžová s černou. Pastvou pro oči jsou uniformy majora a jeho důstojníků, když světle modrou blůzu se zlatými epoletami doplňují červené dragounské kalhoty a typické francouzské vojenské čepice. V nich byli fotografování i tři francouzští generálové, z nichž jedním je Milan Rastislav Štefánik, jejichž portréty visí na stěně důstojnického kasina, a s nimi tu je i tvář pana majora. Tento snímek byl zřejmě pořízen ještě před posledním vojenským tažením, protože na něm má pan major dva řády, zatímco v reálu zdobí jeho hruď už metály tři.
Jak už je v poslední době v Semaforu zvykem, režie se ujal Jiří Suchý, a jeho asistentem je Štěpán Hrabánek, který se navíc střídá v osvětlovačské kabině s Vlastou Duškem. Reakce publika během předpremiér konaných ve dnech 18. 19. 21. a 22. června prokázaly, že kus se v semaforském repertoáru zařadí k těm velmi úspěšným. Oficielní premiéře, která bude 15. září, bude samozřejmě předcházet týden opakovacích a dolaďovacích zkoušek.

Ivan Kott, 24. 6. 2010