M.PROKOP - SEMAFOR A JÁ (2009, Jonáš)

Autor: Michal Prokop, časopis Jonáš klub č. 8 (2009)

Michal Prokop v Kytici
foto: Ivan Englich

Asi není nikdo z mé generace, koho by Semafor nějak neovlivnil, nezasáhl, nebo dokonce nevtáhl. Když jsme dospívali - zkraje šedesátých let - byl to fenomén, jaký se dá potkat v životě jen zcela výjimečně. Konec konců celá šedesátá léta byla výjimečná. Písničky z prvních Zuzan, z Člověka z půdy a později z Jonáše nás pronásledovaly na chmelu, brnkali jsme je na kytaru, v první kapele ještě u nás doma v pokoji jsme hráli „Vzduch je modrým nikotinem nasycen...“ a další podobné kousky pánů Suchého a Šlitra.

Když jsem se v roce 1968 stal profesionálním zpěvákem, přišla lákavá nabídka vystřídat se skupinou Framus Five Country Beat Jiřího Brabce a stát se tak doprovodnou skupinou Šimka s Grossmannem, které jsme znali ze společných vystoupení v klubu Olympik, a kteří v té době už byli druhým semaforským souborem. Naštěstí tehdy zasáhla prozřetelnost v podobě zralého úsudku Jiřího Šlitra, který si nás poslechl s tím naším rhythm and bluesovým repertoárem a řekl: „Vás by to nebavilo, já myslím, že nejste pro divadlo to pravé.“ A bylo hotovo. Dnes vím, že měl stoprocentní pravdu. Přesto jsem ovšem na podzim toho roku poprvé na semaforském jevišti zpíval. Šimek s Grossmannem si nás tedy alespoň pozvali jako hosty do svého Návštěvního dnu s vlastním hudebním blokem a to bylo opravdu něco! Ale to pravé semaforské angažmá mě teprve čekalo.

Jitka Molavcová a Michal Prokop v Kytici
foto: Ivan Englich

V roce 1972, v počátcích tuhé normalizace, kdy jsem po natočení druhého alba Město Er ze zoufalství rozpustil svou skupinu Framus Five, přišla nabídka na roli truhláře Petra v inscenaci Kytice, kterou připravovali Jiří Suchý a Ferdinand Havlík s režisérem Jiřím Cízlerem. Jiří Suchý se v té době pomalu začínal vyrovnávat se ztrátou svého partnera Jiřího Šlitra a v divadle se najednou objevila řada nových tváří - Jitka Molavcová, Josef Dvořák, Hana Zagorová (která mi mimochodem tu nabídku tlumočila) a další. Musím se přiznat, že už na zkouškách jsem intuitivně cítil, že se rodí něco výjimečného, něco, co mi snad umožní zapomenout na svět té normalizační pop music, v níž jsem se tehdy nešťastně (i když částečně i z vlastní vůle a malomyslnosti) ocitl, a že i když to v divadle není přesně ta muzika mého srdce, že mám šanci podílet se opět po čase na něčem, co má smysl, navíc po boku člověka, jenž mě ovlivnil jako málokdo v životě. Myslím tím samozřejmě Jiřího Suchého, po mém soudu jednu z největších osobností české kultury. Neměl jsem do té doby žádné herecké ani divadelní zkušenosti, nikdy před tím jsem nepracoval s režisérem, ale byla to nádherná novota. Najednou jsem byl kolečkem v úžasném stroji, který okouzloval večer co večer skvělé, chápající, inteligentní publikum, které čekalo na každou repliku, narážku, která mu, stejně jako mně v té době, byla jakousi duševní hygienou. To byl muzikál! Hrál jsem ho více, než dvěstěpadesátkrát, s Hankou Zagorovou, pak s Petrou Janů, která tam začínala, seznámil jsem se v divadle třeba i s Ladislavem Kantorem, - šéfem CK Vocalu, který tam také účinkoval - a který se stal mým pozdějším producentem.

V roce 1975 jsem byl z divadla „odejit", ale ono zůstalo pro mně až do dneška jakýmsi „ostrůvkem pozitivní deviace“ v nelehké době. A vždycky, když mě pozvali k nějakému pohostinskému vystoupení třeba v rámci jubileí, které divadlo slavilo, byl jsem na to hrdý a rád jsem přišel. A ještě víc jsem hrdý na to, že Jiří Suchý přijal mé pozvání na můj jubilejní koncert v Lucerně k mým šedesátinám, a že jsem si tam spolu s ním mohl zazpívat jeho Blues pro tebe - první český rock and roll.

Michal Prokop, 16. 4. 2009

Michal Prokop a Hana Zagorová v Kytici
foto: Ivan Englich