JIŘÍ SUCHÝ - CESTA (2006, Pozitivní noviny)

Jarmila Moosová, 7. 5. 2006

Jarmila Moosová a Jiří Suchý

A my všichni moc dobře víme, že jsou cesty krátké i cesty dlouhé, cesty přímé i cesty klikaté, cesty známé i cesty neznámé. Mezi všemi pak jejich různé spletence. Spletence proměn, které upadnou v zapomnění, ale také spletence proměn, jichž jsme stálými či nahodilými svědky. Cesty hodny obdivu a úcty. Právě takovou je CESTA pana Jiřího Suchého, seskládaná z obrovského množství malých cest. Jednou z nich je kupříkladu ta do Strážnice na Jižní Moravě, centra folklórního dění v srdci Slovácka, nazvaná příhodně pro příležitost samotnou: „Od folklóru k Semaforu“ – celovečerní pořad Cimbálové muziky Ing. Michala Miltáka.

Při vaší letité umělecké profesi je to více než pravděpodobné, přesto se vás zeptám: Navštívil jste již někdy v minulosti Strážnici?

Ne, alespoň ne jako účinkující v nějakém vystoupení. Pan Milták mě pozval, jestli bych nechtěl zazpívat s cimbálovkou, no tak jsem si říkal: To si nemohu nechat ujít. U nás v rodině se hodně zpívalo. Tatínek hrával v takovém kavárenském orchestru a maminka zpívala strašnou spoustu písniček od národních po operní árie, přes Voskovce a Wericha a operety …. mě dodneška mrzí, že jsem se nezeptal, odkud to brala, poněvadž gramofon jsme neměli, rádio jsme neměli a ona to všecko znala zpaměti. Folklór na Plzeňsku a na Klatovsku, kde jsem prožil dětství, je o moc chudší než ten zdejší moravský. Jsou to písně velice jednoduché, nejsou ošklivé, ale chybí jim temperament, abych tak řekl.

Ale tento kraj dobře znám. Já jsem trávíval prázdniny v Moravském Písku – kolonii, konkrétně u Klaudů, kteří obývali takový železniční domek přímo u tratě a bylo to za války, kolem jezdily ty transporty na východní frontu a to byl pro mě jako pro kluka obrovský zážitek, ta vojenská technika. Do Bzence jsme chodili na „Oharkovú púť“ a do Veselí nad Moravou jsem jezdíval na kole…Já jsem tam nezažil takové ty okázalé slavnosti, ale pan Klauda – to se třeba večer sedlo, televize samozřejmě nebyla, začal zpívat: „Sklenečko ty skleněná, skleněná …“ – to je písnička, co ji znám odtamtud. Tam se hodně zpívalo a bylo to krásné.

Takže s panem Miltákem jsme se asi jednou potkali, ale jinak se nijak zvlášť neznáme. To že jsem pozvání přijal, ode mě nebylo ani tak milé, jako jsem to udělal ze zvědavosti, jaké to bude zazpívat si s cimbálovou muzikou.

Existuje nějaká paralela mezi vaším seriálem historických úvah Od pravěku k Semaforu, který prostřednictvím svého bratra Ondřeje publikujete na internetových Pozitivních novinách a zmiňovaným pořadem „Od folklóru k Semaforu“?

Myslím, že ne. Víte, že studuji historii. To jsem kdysi před lety začal psát do časopisu, který se jmenoval ZÍTŘEK, ale ten časopis potom zanikl, takže to není dokončené. K tomu Semaforu to v životě nedošlo, pouze v tom názvu.

Pokud se názvu pořadu týká, to už je záležitost pana Miltáka a moderátora večera Břéti Rychlíka.

Zajímalo by mě, jestli člověk, který se dostal do školních čítanek, má ještě vůbec zájem sledovat tvorbu nových začínajících autorů, kupříkladu v prostředí internetu, zaměřeném na literární činnost.

No, zájem by byl, ale s časem jsem na tom zoufale. Nakonec – co si budeme nalhávat – už mi toho času extra moc nezbývá. Teď mám na krku krásné nové divadlo, které musím naplnit a není to snadné, poněvadž v době, kdy jsme byli na vrcholu slávy, tak jsme byli v divadelnictví jednička, kdežto dneska je móda těch obřích muzikálů a to jsou lidojemy, kam vstoupí každý den tisíc diváků, a ty jsou v centru zájmu. My jsme těžce menšinová společnost a jako taková se máme co ohánět - do konce roku budeme mít ještě tři premiéry, protože jsme měli málo titulů, takže já píšu, režíruju, hraju. Každý večer prakticky hraju, jezdím na zájezdy…Opravdu už jsem to vzdal. Pokoušel jsem se, ale mám třeba i několik set nezodpovězených dopisů od bezvadných lidí, kterým bych rád odpověděl a to mě tak trápí, ale prostě to nemohu stačit všechno.

V Pozitivních novinách jsem se dozvěděla, že váš bratr Ondřej o vás shromažďuje veškerou dokumentaci. Je to oboustranné? Zajímáte se také vy o jeho činnost v takové míře jako on o vaši?

Že bych přímo shromažďoval, a že bych vydával svědectví, to ne, ale poslouchám ho v rozhlase – ty Padesátníky - to je zajímavé, poněvadž to je také moje éra, když jsem začínal. Dívám se také na reprízy těch ostravských programů, které už jsem viděl také v premiéře, sleduju veškeré knížky, které vydal. Ty mám a čtu si v nich. Sleduju ho, ale nejsem s to už zpracovávat všechno – on nehraje, nemá divadlo na krku, že jo, tak má přece jen trochu větší prostor. Jó, kdybych já takhle už vzdal to divadlo – já bych věděl, co bych mohl udělat! To by bylo tolik věcí!! /smějeme se spolu s panem Suchým/

Když už jsem se zmínila o Pozitivních novinách, kde je váš bratr členem Redakční rady, jak se díváte na to, že pracuje v takovém neziskovém prostředí?

No je to krásné. Já mám rád tento typ lidí, patřím mezi ně taky. Mně nikdy nešlo o to, kolik za to bude, ale nakolik mě to bude bavit, nakolik mě to zaujme, nakolik s tím budu nějak prospěšný, jakou to bude mít cenu nejenom pro mě, ale třeba i pro soubor a tím pádem zase i pro ty naše diváky. Jinak ty noviny, to je ohromně záslužná věc, poněvadž dneska dokonce i ty seriózní noviny už nám zbulvárněly a je to takové trošku smutné, tristní. Takže zaplaťbůh za to, že se někdo rozjel tímto směrem.



Říkáte bulvár: Za dlouhé roky, co vaše hvězda svítí, jsem nezaznamenala, že by vaše jméno jím bylo vláčeno. Jsem tak nevšímavá, anebo se tomu dá čelit? Nebo jste zkrátka jenom byl obdařený tou milostí?

Rozhodně to byla asi ta milost. A možná také to, že jsem prostě nezavdal příčinu. Existuje ovšem jedna výjimka z doby, kdy jsem se rozcházel se svými hereckými partnery, kteří v tu dobu také vystupovali v Semaforu. Když jsem tam na začátku pozval Šimka a Grossmanna – ještě za Grossmannova života – Grossmann byl takový zjemňující element. Psal překrásné texty a byl to básník. Tenkrát to bylo něco jiného. A pak, po Grossmannově odchodu to vzalo úplně jiné obrátky a to už vůbec nemělo s tím Semaforem nic moc společného.

Když dělal Šimek s Bubílkovou ty pořady, tak bylo jasné, že to nepatří do Semaforu, že to je něco úplně jiného, on prostě inklinoval k jinému humoru. Aniž bych tušil, že to vnese nějaký rozkol, tak jsem řekl: Hele, rozejdeme se. On si našel divadlo naproti na Václavském náměstí, věděl jsem, že ho nijak nezničím, že se jenom ty naše cesty rozcházejí. Stejně jako s Josefem Dvořákem. Ovšem oni to nesli trochu jinak. Měli za to, že když tam jednou jsou, když jsem je jednou pozval, tak už nemám právo jim poděkovat – takže tam vznikla taková zvláštní pachuť, ale to už je za námi, já už to vlastně ani nevím.

Ve svém článku v Pozitivních novinách líčí váš bratr Ondřej historku o svém novinářském žonglování. Souhlasím v jejím duchu s tím, že ptát se vás na to, co lze najít v knihách a novinách, je mrháním časem.

Ale jak se může začínající novinářka dostat k dosud nepublikovaným informacím, to nevím. Pomůžete mi?

Tak to si asi musíte najít někoho, kdo ty informace jaksi třímá buď v hlavě, anebo v nějakých svých materiálech. Já jsem už pověděl všecko, já už o sobě povídám i to, co není pravda … já už si musím i vymýšlet!

Jinak jsem si razil takové heslo – není neseno v příliš zdvořilém jazyce – které jsem si pro sebe vymyslel:

„Když všichni říkají, je to v hajzlu, tak já si tím říkám, to znamená, že nic není ztraceno.“