ROZHOVOR S JANEM MALÝM (2006, IReceptar)

Autor: Jan Malý, 2006, www.ireceptar.cz

Říká, že je vlastně reklamní grafik, který zběhnul do šoubyznysu. Kreslením se zaobírá stále, ale je pro něj jen koníčkem. Pro svou potěchu tvoří litografie, občas ilustruje knížky a poslední jeho velkou prací je opona v novém sídle divadla Semafor.
„Upřímně řečeno, kdybych to tak probral, já asi nemám povolání. Všechno, co dělám, jsou vlastně jenom koníčky. Nejsem vyškolený herec, nemám žádnou DAMU nebo konzervatoř, takže jsem divadelník-amatér. Skládám písničky, píšu texty i muziku, režíruji a taky na to nemám papíry.“

Zato se těmto svým koníčkům věnujete velmi náruživě. Traduje se historka, že jste na dovolené s manželkou a přáteli nedokázal jen tak polehávat na pláži a po třech dnech vám to nedalo a začal jste psát pro divadlo.
„Není to tak docela přesné, raflo mě to už druhý den. Začal jsem být nervózní, tak jsem si šel koupit sešit a napsal jsem tam kus Kytice, kterou jsme potom v Semaforu dlouho hráli. Ano, jsem workoholik, ale nechlubím se, stěžuju si - je to trochu nepříjemné. Možná by se to dalo léčit, ale mám pocit, že na to ještě nikdo žádný prášky nevymyslel. Dokážu sice odpočívat, ale jen velmi krátce. Třeba čas od času se mně podaří usnout po obědě, ale pak se probudím, protože si vybavím, co všechno mám udělat. Ale většinou jsou to věci, na které se těším.“

Loni divadlo Semafor po dlouhé době získalo stálé působiště v Praze-Dejvicích. Než se to ale podařilo, nejspíš vás jako divadelního ředitele z odpočinku nevytrhávaly jen příjemné věci.
„Až na občas nepříjemná jednání na úřadech mě baví i dělat divadlu manažera. Mám rád začínání, mám rád, když něco spěje k něčemu. Já jsem v životě začínal mnohokrát: v reklamní kanceláři; v Redutě, původně vinárně třetí kategorie, jsem začínal zpívat; pak jsem s Ivanem Vyskočilem, Ladislavem Fialkou a doktorem Vodičkou zakládal Divadlo Na zábradlí; potom přišlo divadlo Semafor, se kterým jsem od jeho založení začínal vlastně mnohokrát - naposledy po povodni a pak od 1. října loňského roku v Dejvicích. Mám ale pocit, že už by to mělo být moje poslední začínání, už bych chtěl setrvat. Jsem spokojený, divadlo v Dejvicích je velmi pěkné, snad lepší než jsem si zasloužil. I když tak úplně do klína nám nespadlo, museli jsme si ten náš stánek zařídit, dostali jsme prakticky jen holé stěny. Hlavně v zákulisí, kde jsme v prázdných místnostech zřizovali šatny pro herce, sklad rekvizit...“

Takže jste i vy obléknul montérky a přiložil ruku k dílu…
„Měl jsem naštěstí obětavé a šikovné lidi, kteří mě tu ruku k dílu přiložit nenechali, i když jsem se o to několikrát pokoušel. Je sice pravda, že kreslím, a to se provádí ručně, ale jinak jsem na všechno levej. Ano, taky se stalo, že jsem opravoval pojistky, nebo měnil gumičky u vodovodu, ale stálo mě to vždycky strašně moc úsilí a bezradnosti - někdo mi musel třeba vysvětlit, kde ty gumičky seženu. Praktická manuální zručnost mi prostě nebyla dána. V souboru například máme Michala Stejskala, herce, který také hraje v orchestru na trubku, když je třeba. Ten, na co sáhne, tak dovede a já mu závidím. Opravuje mi doma věci. Jednou jsem potřeboval zrenovovat kuchyň a on to měl hotové za půl dne - to je dar! Přitom hraje divadlo a na trubku.“

Jednoho skutečného koníčka přece jen máte – sběratelství.
„Ano, cokoliv si pořídím a náhodou k tomu dostanu druhý nebo dokonce třetí exemplář, už mi vzniká sbírka a já začnu dokupovat další kousky. Hodně dlouho sbírám například secesní pohlednice s dobovými obrázky různých měst – jejich bývalou podobu porovnávám se současností a fascinuje mě proměna, kterou ta města prošla. Mám také staré pohlednice s blahopřáními k různým svátkům, nebo rakousko-uherské vlastenecké pohlednice z první světové války. Zvláštní poezii mají pouťové svaté obrázky, kterých mám taky pár stovek, sbírám zdobené lžičky, figurky vojáků, vlastním sbírku řeckých a římských mincí a samozřejmě sbírám i staré gramofonové desky počínaje válečky do fonografu přes šelakové černé desky, vinylové LP desky až po dnešní cédéčka. Na těch starých fonografových válečcích a starých deskách mám především dnes zapomenuté komiky, kteří vystupovali v různých pražských šantánech, u různých zpěváčků, jak se tehdy říkalo. To jsou zajímavé věci. Hodně jich mám od Jana Wericha, který komiky shodou okolností také sbíral. On ke stáru už špatně slyšel reprodukovanou hudbu, nosil naslouchací zařízení, takže mu to ta dvojí reprodukce strašně zkreslovala. Jednou mi řekl, že už tomu nerozumí, že já to taky sbírám, tak ať si to vezmu. Díky tomu mám teď docela slušnou sbírku starých komiků.“

Nejproslulejší je asi vaše sbírka helem. To je docela zvláštní komodita...
„Já jsem válečné dítě, jako kluk si pamatuju mobilizaci, viděl jsem naše vojáky, které nastěhovali k nám do školy. Pak tam přišla německá armáda a my viděli úplně jiný typ vojáků, pak přišli Rusové a Američani a mě fascinovalo, jak každá ta armáda byla jiná, jak byla přesně vymyšlená, jak se v jejich uniformách odrážela mentalita toho národa, i v přilbách samozřejmě - jako dítě jsem ty rozdíly pořád kreslil. A pak, to už mi bylo osmnáct, jsem šel kolem starožitnictví, kde měli asi pět různých přileb, koukal jsem na ně a říkal si, ty bych tak rád měl. Nebyly drahé, ale tenkrát jsem si to nemohl dovolit. Když jsem se pak trochu zmohl, rozhodl jsem se, že si koupím všechny přilby, které si pamatuji z dětství – českou, německou, ruskou, americkou... Ale pak za mnou někdo přišel a řekl, že má holandskou přilbu nebo jinou zajímavou – ani jsem třeba netušil, že své vojenské přilby mají Švýcaři – a tak mě to postupně chytlo, a dneska mám na sto dvacet helem. A nejen vojenské, ale i policejní, hasičské, každá je nějak zajímavá, třeba ty staré pruské s bodcem – piklhaubny nebo rakouské dragounské s mohutným hřebenem.“

Chalupu máte, ale prý se tam moc nevyskytujete...
To je pravda, na rozdíl od svého bratra, který je na chalupě nastálo, se chalupaření nevěnuju. Letos jsem tam ještě nebyl, i když bych strašně rád, ale nemám volné neděle, víkendy. Podobné je to se zahradou u domu, byly tam ovocné stromy, ale až na hrušeň jsme je dali pryč a vysázeli okrasné. Dnes je to spíš zahrada pro oko. Taky by mě bavilo se o ni starat, ale dělá to zahradník. Tak se na něj aspoň koukám z okna a obdivuju ho, chybí mi čas, ale to už je u mě obehraná deska.“

Chováte nějakého domácího mazlíčka, pěstujete kytky?
„Až na posledních patnáct let, kdy jsem doma sám, jsem nějaké zviřátko opatroval vlastně pořád. Kdybych je dal dohromady, byla by z nich pěkná zoologická zahrada – celá řada pejsků a koček včetně siamského kocoura Jonáše, ten byl můj zamilovanej. Potom rybičky, želvy, křečci, papoušek, vystřídalo se jich opravdu hodně za ty tři čtvrtě století, co jsem na tomhle světě. Dnes už si ale nemůžu dovolit mít třeba pejska. Byl by celý den zavřený a čekal, až přijdu v noci z divadla a vyvenčím ho. Zato kytky mám pořád, nepotřebují, abych s nimi byl doma, než odjedu třeba na třídenní zájezd, stačí jim, když je zaliju. Ty tři dny beze mě vydrží, nedovedu si představit, co by tam za tu dobu způsobil pes – no dovedu, ale radši si nepředstavuju.

Velmi rozšířenou zálibou celebrit je vaření. Jak je to s vámi, máte nějaký svůj oblíbený recept?
„Já jsem v tomhle trochu zvláštní případ. Dokážu se stravovat velice asketicky, aniž bych to považoval za nějaký ústrk, ale když je příležitost, jsem schopen si dopřát velmi dobrá jídla. K večeři běžně vařím třeba rohlík s máslem a k tomu mléko, přes den se odbývám všelijak, uspokojí mě i kus sýra a čaj s mlékem. Ale na druhou stranu tak jednou, dvakrát do týdne si rád zajdu na honosnější jídlo do opravdu dobré restaurace.“

Začíná rok 2006, činíte při té příležitosti nějaká předsevzetí?
„Novoročních předsevzetí jsem v životě nadělal spoustu, ale vždycky mi vydržely jen pár týdnů. Ale ne proto, že bych byl takový slaboch, ale život je prostě převálcoval. Třeba závazek, že se budu víc věnovat svým koníčkům a zábavám. Takže před několika lety jsem si udělal takové předsevzetí, že už nikdy nebudu dělat novoroční předsevzetí, a to jediné dodržuju. Ale vzpomínám si na jeden osobní závazek, který se mi podařilo splnit. Před léty jsem si uložil, že nebudu kouřit. Což vzhledem k tomu, že jsem nekuřák, pro mě nebyl žádný problém.“