Úvod
Novinky
Historie
Osobnosti
Hry
Diskografie
Knihy
Filmy
Texty, básně, povídky
Galerie - video
Galerie - foto
Články a recenze
 Rozhovory
Kontakty a odkazy
 

Rozhovory


PSAL JSEM, PROTOŽE MĚ TO BAVILO (2008, LN)

Marta Švagrová, 18. září 2008, Lidové noviny

Na prahu půlstoletí, jež v této sezoně Divadlo Semafor završí, tvrdí jeho spoluzakladatel, autor a hlavní interpret Jiří Suchý, že nikdy neměl vyšší cíle než bavit. Kamarády, sebe, diváky. Netoužil číst se v čítankách ani hrát ve Zlaté kapličce. Obojí se mu však, jaksi bezděky, podařilo.


Včera jste kabaretním pásmem Šlitr s námi a zlý pryč zahájil padesátou sezonu Divadla Semafor. Nemluvme o rekordu, který je nevídaný, bavme se o tom, jak se cítíte...
V padesáté sezoně se cítím jako v jedenácté nebo dvacáté šesté, já nejsem velký oslavovatel. Vím, že tu padesátku příští rok budeme muset udělat velikou, protože se to od nás čeká.

Je co slavit, už proto, že ještě před létem jste nevěděl, jestli se další sezony divadlo vůbec dožije.
Já tomu věřil. I když jsem řekl, že možná v devětačtyřicáté sezoně zanikneme, a všechny reálie tomu svědčily, poněvadž jsme opravdu neměli peníze. Ale já věřím na náhody. Tolikrát v životě už mě vytrhlo něco, s čím se nepočítalo. Tak jsem pořád čekal, kdy už se nějaká ta náhoda dostaví. A ono se jich dostavilo dokonce několik.

Například mecenáš s milionem v kapse?
Jeden vysoký hodnostář jisté kanadské firmy, Čech, který je odchovaný Semaforem, řekl, že nemůže připustit, abychom takhle dopadli, abychom zanikli. Sáhl do vlastní kapsy a poslal nám milion. A ještě zorganizoval jednání s dalšími sponzory. Kdo to dneska udělá?

Takže platí „Jednou jsi dole, jednou nahoře“?
Ano, Voskovec a Werich to velmi dobře vystihli v jedné ze svých prvních písní.

Začínáte s Jiřím Šlitrem. Celkem zákonitě, protože on byl spolu s vámi tím, kdo Semafor v jeho první fázi, té nejslavnější, rozhýbal.
S ním jsme udali směr, kudy se Semafor asi bude ubírat. On za mnou přišel, když jsem odešel z Divadla Na zábradlí, a navrhl, že uděláme hudební divadlo. Což jsme i udělali. Vždycky v něm byl přítomen humor a hudba, mělo svou vlastní poetiku. Používali jsme rytmy tehdejší populární hudby, ale Šlitr jim dokázal vtisknout trochu jiný charakter, než byla tehdejší taneční muzika. Byl hodně ovlivněný jazzem a taky rock’n’rollem, tím prarock’n’rollem, jaký hráli Bill Halley, Chuck Berry, Elvis... Svými písničkami se strefil do doby, mládež z celé republiky za námi šla, a nejen ona, ale taky střední věk. I ve starší generaci se našli lidi, kteří nám velice fandili. Ty základní šutry dodržujeme dodnes, a i když se doba změnila a leccos je jiné, jisté je, že Šlitr toto divadlo poznamenal. Dnes by se asi řeklo, že ho zviditelnil.

vy jste se zase se svými texty celkem rychle dostal do čítanek. Už v šedesátých letech jsme tam měli váš Tulipán...
Já jsem psal, protože mě to bavilo, psal jsem většinou pro kamarády a nic jsem tím nesledoval, jen aby se to líbilo a aby to mě samotného bavilo. To, že tam je občas snad nějaká myšlenka nebo politickej náboj, to mi tam vzniklo samo, to nebyl záměr. Abych si jako řekl, teď to bude poezie, teď tam dám poslání, to tedy ne...

Ne vždy se připomíná, že ke spoustě písní jste složil i hudbu. Všichni znají skladatele Šlitra, popřípadě Ferdinanda Havlíka, a Suchý je hlavně textař.
Skládal jsem muziku dávno, než jsem se poznal s Jiřím Šlitrem jsem měl na triku už spoustu písniček – Pramínek vlasů, Blues pro tebe, Blues na cestu poslední, což je píseň známá spíš jako Černej nebožtík... Když přišel Šlitr, tak jsme si to rozdělili, on psal hudbu, já texty, tu a tam jsem taky něco složil, třeba Želví blues pro Evu Pilarovou nebo řadu písniček do programu Tak co, pane barone. Tehdy Jiří Šlitr strávil půl roku v Kanadě a Americe, pracoval na světové výstavě v Montrealu a pak si ještě to, co si vydělal, odjel utratit do Ameriky.

Po jeho smrti převzal hudební žezlo Semaforu Ferdinand Havlík?
Ano, nabídl jsem mu to. On měl na to taky právo, protože Havlík aranžoval Šlitrovy písničky a měl lví podíl na jejich úspěchu, vtiskl jim jejich charakter.

A dokázal, že není jen schopný kapelník a hudebník a aranžér, ale že je také sám vynikající skladatel.
Rozhodně. Kytice je toho dokladem. Ale měl smůlu – jednak že byl neustále poměřován s nejlepšími písněmi Jiřího Šlitra, jako bychom nebyli složili i průměrné anebo i písničky, za které jsme se styděli a které jsme odložili. To lidi jako by nevěděli. Říkali, no jo, ale Tereza, Motýl, Klokočí, to byly písně! Druhá smůla byla, že sdělovací prostředky nám tehdy už byly odepřeny, takže se jeho písničky nedostaly do televize a do rozhlasu.

V novém pásmu vedle Šlitrových melodií zní i hodně Havlíka...
Chci ho v tomhle pořadu trochu rehabilitovat. Dal jsem tam několik písniček, o kterých si myslím, že jsou dobré, Svatební košili z Kytice a také kus Nižného Novgorodu, který měl taky velice zajímavou muziku.

Nepsali jste spolu knihu?
Psali a napsali, už co nevidět vyjde. On vyprávěl, já to zaznamenal, někdy jsem mu taky něco odpověděl, ale z devadesáti procent jsou to jeho vzpomínky. Na období recese, na Arnošta Kavku, na jeho humor...

Kromě jiného pamětníci u Semaforu oceňují, že byl líhní pozdějších hvězd tuzemské populární hudby. Bylo jich opravdu hodně, hlásí se k vám i po těch letech?
Něco napoví stálá výstava fotografií, kterou jsme k otevření sezony instalovali. Je to obrazová historie Semaforu a tváře našich tehdejších členů se v ní objevují na krásných snímcích. V různých dobách s námi totiž byli vždycky i výborní fotografové – Lukas, Taras Kuščynskyj, Englich... Zpěváci u nás začínali, proslavili se a šli dál, ale k Semaforu se hlásí, někteří se k nám i vracejí – například v poslední době Leona Machálková. K padesátce si určitě lidi, kteří prošli Semaforem, připomeneme.

Máte dobrý pocit, když pozorujete, jak se „vaše děti“ uplatnily?
Naši lidé našli během let uplatnění v různých divadlech – Naďa Urbánková hrála v Karlíně, Jitka Molavcová ostatně taky, Waldemar Matuška v Národním, další v různých muzikálech a v jiných divadlech. A nejen kdysi. Když Miloš Forman vybíral obsazení pro Dobře placenou procházku v Národním divadle, přihlásily se desítky lidí, on si je pečlivě vybíral, poslechl si nahrávky, pak před námi defilovali několik dní, zkoušel je, dával jim úkoly, aniž by věděl, kdo je odkud. A pak si vybral osm lidí buď přímo ze Semaforu nebo kteří Semaforem prošli. Když jsem Formana upozornil, že jsou to lidi od nás, byl překvapenej, ale je vidět, že to jsou lidi, kteří souzní s tou původně semaforskou hrou a citlivý režisér to pozná.

Stejně je to skok – ze Semaforu do Národního, nemyslíte?
To je, tuhle metu jsem neměl. Ale lidem se to líbí, chodí na to, zřejmě je to tedy v pořádku. Největší skok ale stejně udělal pan Píša, který v Dobře placené procházce hraje advokáta. On je kovář, v životě divadlo nehrál, a začíná svou hereckou kariéru hned v Národním divadle. Je pravda, že divadlo sice nehrál, ale vede swingový orchestr a konferuje ho, takže jakousi praxi před diváky má. A Milošovi se líbil, že je to typ jako do staré grotesky – on pro tuhle roli hledá typy, které by se nepodobaly Šlitrovi, naopak chtěl, aby byli úplně jiní.

Jak se vám hrálo pod Formany?
Výborně, i když ta práce, kdy je každé gesto vypočítané na takty a na doby, to je pro mě dost těžkej úkol. Padesát let hraju tak, že sice vím, co mám udělat, ale jak to udělám zrovna dnes – jestli situaci zestručním, nebo naopak ještě něčím okořením, to záleží na aktuálním kontaktu s divákem... A to v Národním divadle nejde, tak jsem někdy nešťastnej, dokonce jsem už tuhle požádal, aby mě z toho uvolnili, ale jak Libor Pešek, tak Miloš Forman mi to rozmluvili.

Říká se, že těžko snášíte, když vás někdo režíruje. Je to pravda?
Já velice dobře snáším, když mě režíruje někdo, s kým souzním. Když přijde režisér jiného zaměření, při třetí zkoušce je mi jasné, že to je svátek nedorozumění. Já bych rád, aby duch Semaforu zůstal vždycky zachovaný, a pokud přijde režisér, který to necítí a hrne nás do nějakých konvenčních věcí nebo do poetiky, která nám není vlastní, to se pak nedá. Ale s mnoha jsem se shodl skvěle – třeba s Evaldem Schormem, s Jiřím Menzelem to třeba občas zaskřípělo, nakonec jsme se ale shodli, Jiří Císler režíroval Kytici ve vrcholné formě...

Tuhle vás veřejně napadli, že vám jde o peníze. Co vy na to?
V životě jsem nedělal nic pro peníze, dokonce jsem sponzorem tohoto divadla, vždycky když dojdou peníze, tak dávám ze svých úspor na výplaty, kupuju rekvizity, režíruju zadarmo, výtvarníka dělám zadarmo, návrhy kostýmů, programy sestavuju. Nechávám si platit pouze za hereckou práci a jako šéf souboru mám přiklepnutou nějakou částku. Zažili jsme dost chudé časy, kdy jsme nesměli do médií a představení bylo čím dál míň. Musel jsem leccos prodávat, abych měl na živobytí. Kdybych to tenkrát sbalil, tak bych udělal obrovskou radost těm, co mě tenkrát likvidovali, takže můj bojovnej duch vždycky zvítězil a přiměl mě k tomu, že jsem pokračoval i za tristních podmínek.

Chcete z výše svého věku a padesáté sezony divadla, které jste založil, říct nějaké moudro?
Já a moudro?

připravila Marta Švagrová

minulý | zpět | nabídka | další